Čemu nás učí profesor Pavić?

Na podzim loňského roku zemřel srbský spisovatel Milorad Pavić. Zároveň vyšel český překlad jeho románu Vnitřní strana větru aneb Román o Heře a Leandrovi. Tím se čas spisovatele, který již dříve sám o sobě tvrdil, že nemá biografii, nýbrž pouze bibliografii, překlopil definitivně do času jeho knih. Než se tak ale stalo, stihl nám Pavić udělit několik cenných lekcí tvůrčího čtení.

Lekce první

Už první kontakt s touto knihou uvede nepřipraveného čtenáře pravděpodobně do rozpaků, odkud začít, jelikož román nemá na první (či druhý) pohled žádný konec, nýbrž jen a pouze dva začátky. Z jedné strany Héřin, z druhé Leandrův. Hned se však nabízí otázka, který ze zmíněných začátků je ten první? Odpovědí se odhalí asi jediný nedostatek českého vydání, kterým je zdánlivě malý technický detail. Záložka je všita jen po jedné straně, takže při četbě Leandrovy části knihy je manipulace s ní poněkud znesnadněna. Závažnější ale je, že tím kniha implicitně vybízí ke čtení v pořadí Hera-Leandros, což je škoda v případě románu, u kterého na detailech tolik záleží. Měla by totiž lákat z obou stran stejně.

Naopak je třeba vyzdvihnout doslov(y) Blanky Činátlové, a to jak jejich úroveň a vhodné doplnění románového textu, tak i grafické provedení. Překlad se zdá, přes mou neznalost srbštiny, velmi podařený, což lze odvodit z toho, že velké množství intertextových propojení výborně „funguje“, a tak si v češtině může čtenář vydatně počíst.

Lekce druhá

„Román-klepsydra“ nemá konec. Má dva začátky, které se stýkají v nejužším místě, kde přetéká jeden do druhého, jako je otočení (vodních či přesýpacích) hodin současně koncem i začátkem. Je to zhruba moment „pěti minut po dvanácté“, což je v románu čas smrti, čas překlopení hodin. Stojí tu tedy proti sobě dva příběhy Hery (s postavou Heroneji) a Leandra (s postavou Radači, později Leandra), nikdy se nemohou spojit, jelikož jejich čas (a to i čas četby) je vzájemně komplementární, zároveň ale nikdy nemohou být odděleny, jelikož v příběhu jednoho je vždy přítomen ten druhý. Pokud bychom měli mluvit o výsledném celku, pak o celku, na jehož vnitřní straně zeje hluboká a definitivně nepřekročitelná trhlina.

Toto vzájemné doplňování vytváří velmi hutnou síť analogií a izomorfních struktur na různých rovinách obecnosti, kterým můžeme říkat série. (Proto se nehodí psát o hrdinech, postavách, místech či částech těl, jelikož ty vytvářejí útvary, které si odpovídají a skládají se do sérií.)

Klepsydrou je i písmeno théta, skrze které se Radača stává Leandrem, je to přepůlený ovál, v latince „th“. Vyslovuje se naráz, ale zapsat najednou, v jediném grafému, nelze. Setkání Héry a Leandra je tak vždy negativní, nutně se musí minout, protože jeden přechází do druhého, a přece jsou nerozlučně spojeni. Mají společnou „labutí šíji“, jež vyzývá ke stětí hlavy, jako místo spojení nádob klepsydry. Je to ono místo smrti a čas otočení hodin. Théta je písmeno smrti, a „dokud bude existovat smrt, bude existovat i čas“, „smrt tedy spořádá náš čas jako pavouk“. Jako je každý člověk něčím dítětem, „je každý nevyhnutelně i něčí smrtí“, říká věštec Leandrovi.

Lekce třetí

Vlny théta charakterizují mozkovou činnost ve stavu mělkého spánku, během nějž se zdají sny. Sny jsou jistou vnitřní stranou bdění, „vnitřní pohyb, dokonalejší než ten vnější“. Heroneja se je snaží klasifikovat, ale vychází jí jen nepříliš srozumitelný lexikon, který jí však řekne hodně o čase. K vnitřní straně větru totiž patří i vnitřní strana času. Snový čas je jakýsi paralelní čas, který je charakterizován jako jakési „příslovečné určení času sněného“. Sny nesetrvávají v přítomném čase a minulý postrádají, k přítomnosti se dostávají přes budoucí, „spáč je uvězněn v budoucím čase“. K tomuto vnímání času se Heroneja postupně dostává, když přestane ovládat i přítomný a minulý čas vlastního jazyka. Heroneja i Radača/Leandros jsou rychlejší než jejich okolí, mohou se setkat na vnitřní straně času pouze díky „snové gramatice“, která rekonfiguruje již známé prvky a v budoucím čase dává naději opětovného rozpoznání série v jejím dalším uspořádání. Heroneja totiž žije s vědomím, „že vždy po pár staletích se některá ženská jména promění v mužská, zatímco vše ostatní zůstane při starém“.

Nejen postavy, ale vše až po román sám je rozdělené komplementárně „napůl“ – vlasy nerostou na obou stranách hlavy stejně, jedno oko mrká rychleji než druhé, nehty na jedné ruce rostou rychleji než na druhé. Tato dvojakost se netýká jen těl postav – vše je rozpolceno mezi dvěma časy, dvěma pohlavími, dvěma kontinenty, dvěma náboženstvími, dnem a nocí, mužské uhání k smrti a ženské zadržuje při životě a série pokračují patrně donekonečna. (Nebo do věčnosti, ale my se dozvíme i to, že jsou věčnosti dvě.) Vždyť i klepsydra se dá otáčet stále dokola, nemá minulost ani přítomnost, voda stále ukapává a souvislost vytváří jen další kapka, která se zároveň zrcadlí v hladině své doplňující části v opačné části hodin.

Lekce čtvrtá

Co se z toho všeho můžeme naučit? V první řadě potěše z nelineárního čtení. Číst se dá na přeskáčku nebo třeba trochu za roh anebo, jako v tomto případě, proti sobě. Takové čtení je výrazně otevřenější, a o to také náročnější. Spoje bují a Pavić sám označuje román za rakovinu, která žije ze svých metastází. S každým nově nalezeným propojením série narůstá a před námi se otvírá hutnější a hlubší propast rozpínající se mezi životem a smrtí. Hloubka a barva spojuje určité oči, mají společného jmenovatele, jak říká Heronejin bratr, a nadto „čtyři oči vidí víc“. Dá se ze dvou na sebe hledících textů také vyčíst víc? Rozhodně se dozvíme víc o vnitřních stranách, nejen že vnitřní strana větru je ta, která zůstane v dešti suchá.

Autor studuje komparatistiku na FF UK.