Samotář z Vysočiny

Jeden z nejvýraznějších bojů v české literární kritice se vedl o Františka Halase. Ve známém projevu na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů napadl Vítězslav Nezval Halasovo ovlivnění dekadentním Georgem Traklem, jehož překládal Bohuslav Reynek „češtinou více než polámanou“, kterou prý Halas přejímá. Boje o Halase dávno utichly, o pevném místě trojice jmen, jež Nezval v zápalu polemiky narýsoval, v literárním kánonu dnes nelze pochybovat. Přitom je právě Reynek jedním z autorů, jejichž dílo se jen obtížně dostávalo ke čtenářům. Bohuslav Reynek (1892–1971) byl vždycky samotář. Jeho tvůrčí období se kryje s dobou, která byla bohatá na programy, básnická a umělecká sdružení a skupiny; on ale stál vždycky ostentativně mimo ně všechny.

Svět petrkovského básníka

Výjimečná byla i jeho poetika, což však neznamená, že byl bez inspiračních kořenů, že se nevřazoval do dobových souvislostí a že neměl následovníky. Reynkovo dílo je průsečíkem mnoha jevů. Je jedním z nejvýraznějších dědiců barokní perspektivy a barokního vidění. V prvních sbírkách představuje vyhrocený příklad českého básnického expresionismu. Pro secesní a postsecesní období je typické spojení básníka a výtvarníka v jedné osobě: vedle S. K. Neumanna, Josefa Váchala, Josefa Čapka či Karla Hlaváčka je nutno jmenovat i Reynka. Vizuální, grafická stránka se u něj bytostně prolíná s textem. Lze říci, že některé jeho básně z výtvarné, zvláště barevné inspirace přímo vyrůstají. Vedle rýmovaného verše přináší Reynek do české literatury žánr básně v próze. A konečně – Reynek je pevnou součástí proměnlivé, mnohotvárné skupiny takzvané katolické literatury (Jan Zahradníček, Jan Čep, Jakub Deml, Václav Durych). Své generační druhy přežije a propojí je s generacemi následujícími (František Daniel Merth, Ivan Slavík, I. M. Jirous).

Reynkova poezie je melancholická a již zmíněná spojitost s Traklem je příznačná. Reynek ale není dekadent, jeho svět není světem adorování smrti, je bližší expresionistické vizi konce („Ústí všechny zpěvy/ v lama sabaktani“), který se nakonec proměňuje v tušení spásy – ne náhodou zní jeden z nejčastěji se objevujících názvů básní „Pietà“. Katolictví Reynkovy poezie není misionářské či teologicky poučné. Jeho básnický svět je světem prostoupení konkrétní, básníkovy rodné venkovské krajiny se světem biblickým: v jeho grafikách a básních se setkáváme se starozákonními i novozákonními výjevy lokalizovanými na zahradě petrkovského statku, Ráchel z První knihy Mojžíšovy se tu brodí sněhem, ve dveřích kuchyně stojí anděl. I scéna Božího narození se odehrává kdesi v borových lesích zasněžené Českomoravské vysočiny.

Cesta ke čtenáři

Reynkovo tvůrčí období pokrývá padesát let: první sbírka Žízně je z roku 1921, poslední je posthumní Odlet vlaštovek, autorem připravený k vydání a ineditně vydaný 1978. Skvostně vypravené knížky, na nichž se podílel mimo jiné Josef Čapek či básníkovi synové, byly často vydávány v malých nákladech (tiskařem některých byl Karel Kryl, písničkářův otec) a většina z nich musela na druhé vydání dlouho čekat. První souborné vydání vyšlo v londýnských Rozmluvách v letech 1985–86, pro českého čtenáře však bylo prakticky nedosažitelné.

Po několika polistopadových výborech se v roce 1995 ve zlínské Arše objevilo druhé souborné vydání. Bylo brzy rozebráno a zdálo se, že čtenáři budou na Reynkovo dílo nadále čekat; hlad po něm částečně ukonejšila Literární čajovna Suzanne Renaud reprinty sbírek Rty a zuby a Rybí šupiny. Nynější druhé vydání zlínských Básnických spisů, ediční práce Milady Chlíbcové, má ambici být vydáním kritickým. Vedle jedenácti sbírek autorem připravených k vydání obsahuje i texty nevydané a nezařazené do žádné sbírky. Je pečlivě vypravené, doplněné o kalendá­rium a přínosnou studii Mojmíra Trávníčka. V ediční politice zaměřené na českou poezii je nepochybně zásadní událostí.

Autor je bohemista.