Koncept střídmého či chudého jídla jako jistý morální apel se v historii vyskytuje v různých podobách.
V souvislosti s problematikou stravování se v dnešní masmediální kultuře setkáváme se dvěma základními tendencemi. Očividně na vzestupu je úsilí o určitou regulaci či transformaci stravovacích návyků i tradic, které je údajně třeba přizpůsobit zdravotním a ekologickým zájmům. Argument střídmosti, respektive „racionality“ apeluje v tomto případě víceméně na individuální zájmy každého jedince, přičemž obecnější morální poselství se skrývá nevysloveno kdesi v pozadí. Druhou hlavní tendencí v prostředí masmediální prezentace stravování je důraz na výjimečný zážitek, na překročení hranice spotřeby směrem k estetickým kulinářským kvalitám. V takovém případě se zdůrazňuje synestetické působení stravy a s ní spojených rituálů a aktivit (zábava, společenský styk atd.). Obě tendence zapojují do sféry stravování jakousi přidanou hodnotu a snaží se povýšit fyziologický akt na úroveň významných estetických, společenských či gnoseologických kvalit (jídlo pak prý hraje důležitou roli v rámci poznávání kultur, v rámci sociální komunikace apod.).
Symbolika knedlíku
Symbolický a znakový aspekt stravování nepředstavuje pochopitelně současnou kulturní inovaci, ale je základním stavebním kamenem historicky i regionálně rozrůzněných společenských uspořádání. Není náhoda, že antropologické či etnologické výzkumy se tradičně zabývají specifickými variantami stravovacích tradic, které jsou vesměs úzce provázány s mytologickou a kultovní strukturou daného společenství. V současnosti se v rámci symboliky a sémiotiky stravování setkáváme s výraznou pluralitou přístupů, která však byla předpřipravena už přinejmenším v 19. století, kdy se objevuje zájem o mimoevropské stravovací systémy, ale vyskytuje se třeba i problematika vegetariánství a diety.
Devatenácté století je též dobou nástupu technických inovací v oblasti produkce stravy, začíná sériová velkovýroba (parní pekárny a mlýny atd.), objevují se velké potravinářské firmy a nové možnosti uchovávání, sterilizace a distribuce potravy. Do oblasti stravování zasahuje stále více lékařský a vědecký diskurs, který i zde aplikuje moderní koncepce zdraví, hygieny a disciplíny. Ideálem se stává moderní veřejné, automatizované stravování, které díky snižování komplikovanosti a nákladů zaručuje dostatečný příjem základních existenčních potřeb pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Mimo to je 19. století dobou nacionalizace stravovacích systémů a dobou hledání specifických tradic, které údajně vypovídají o kulturním niveau.
Například české národní obrození se pokoušelo vymezit národní specifika nejen v oblasti jazyka či literatury, ale také ve sféře gastronomických tradic a jejich údajných odlišností především od německého kulturního prostoru. Do této polemiky plodným způsobem zasáhla především kuchařská kniha Magdaleny Dobromily Rettigové z roku 1826, tedy z doby živého romantického proudu, který se i u nás pokoušel o hledání alternativních kulturních zdrojů stojících v opozici vůči klasickému diskurzu. Až dodnes se tzv. česká tradiční kuchyně opírá o zásady formulované Rettigovou jakožto o romanticko-nacionalistický koncept, ovlivněný též dobovým sentimentalismem. Rettigová kodifikovala jako jeden ze základních elementů české kuchyně knedlík, který můžeme chápat jako speciální případ romantického a obrozenského konceptu „hojnosti“ české země. Ne náhodou se tak blahobytný knedlík dostal v českém myšlení do opozice vůči „chudému“ bramboru. Tento dojem hojnosti zřejmě zajišťuje pórovitost a expanzivita kynutého knedlíku a jeho nutný vztah k jiným potravinám, především masu. Knedlík nikdy nemůže existovat v rámci jídelníčku samostatně (na rozdíl od bramboru) a je vždy provázen očekáváním dalších kulinářských zážitků, které jdou až na práh smyslové slasti. Romanticko-obrozenský koncept definoval český prostor jako oblast kulinářského bohatství, které údajně překračuje primitivní chudobu okolní jinonárodní „divočiny“.
Důstojné vs. přebujelé obrazy
Moderní česká kulinářská tradice se zjevně dostala do rozporu i s jiným důležitým limitním faktorem stravování, který představují náboženské normy. Rettigová sice svou kuchařku zaměřila mimo jiné i na tzv. postní jídlo (tedy bezmasé), nicméně knedlíkovo-masitá dialektika měla zásadní vliv na další vývoj místní gastronomie. Nejen křesťanské náboženské myšlení stanovovalo tradičně pro stravování podstatné limity, jejichž predikátem byla „střídmost“ (temperantia) v kontrastu k „obžerství“, popřípadě „slasti“ či rozmařilosti (luxuria). Posledně zmíněná vlastnost nespadala do sféry „neřestí“, jak je definovala středověká teologie, ale vyskytuje se už v antickém myšlení, kde má svůj původ ovšem i učení o „ctnostech“.
O problematice „luxurie“ se zmiňuje třeba historiograf Plinius ve svém spise Historia naturalis, kde tento pojem klade do opozice vůči „dignitas“ (důstojnost, v určitém smyslu i uměřenost). Luxuria znamená nenasytnost a v estetickém smyslu přebujelost či nadbytek. K pojmu luxuria u Plinia se vyjadřuje také Georges Didi-Huberman v knize Pred časom (Bratislava 2006). Plinius analyzuje tento pojem v souvislosti s nejrůznějšími oblastmi lidských aktivit, mimo jiné v souvislosti s výtvarným uměním. Do určité míry odsuzuje „přebujelost“ obrazové nápodoby, která oslabuje původní ctnost důvěryhodných, mohli bychom říci přirozených obrazů (slovy Platóna by se jednalo o „fysei eikones“). Komplikované technické aspekty „přebujelých“ obrazů jsou v rozporu se střídmostí procesu vzniku „důstojných“ obrazů, které představují z hlediska moderní sémiotiku stopu či synekdochu původního celku či procesu a tím redukují „nadbytečnost“ (podobně se o potlačení nadbytečnosti v umělecké struktuře vyslovuje Jurij Lotman ve své Sémiotice filmu (Bratislava 1984); o ní se v této souvislosti zmiňují Peter Michalovič a Vlastimil Zuska v knize Znaky, obrazy a stíny slov (2009).
Za jídlo chudé a odlehčené
Koncept střídmosti je různými náboženskými, filosofickými a morálními systémy aplikován na sféru uspokojování existenčních potřeb, kde se do kontrastu staví „původní“ a „přirozená“ prostota či „nevinnost“ vůči civilizační luxurii, rozmařilosti či dekadenci. Tyto úvahy najdeme v moderním epistémé počínaje přinejmenším Rousseauem, přes Johna Ruskina, sociální myslitele, až ke kulturním kritikům ve 20. století. Temporalita luxurie byla zdůrazňována v tradičních motivech „vanitas“, kde se ilustroval kontrast mezi komplikovanými civilizačními produkty a dočasností či smrtí, přičemž těmito výsostnými produkty byly mnohdy honosné jídelní soupravy, vinné poháry a další industrie spojená s hodováním. Některá barokní, především holandská zátiší se zaměřují naopak na reprezentaci „chudého“ jídla (chléb, ryba, cibule atd.) a podávají tak jiným způsobem šifrované poselství o „slzavém údolí“ pozemské existence. Na tuto tradici navázaly sociální tendence ve výtvarném umění na přelomu 19. a 20. století, v nichž se jako jeden ze základních motivů vyskytuje prostá strava, především pak motiv chleba, který by vystačil na samostatnou teoretickou studii.
Do jisté míry se jedná o „postní“ tematiku, navazující na křesťanskou ikonografii, ale její význam se velmi proměnil. Už nejde o nábožensko-etický apel, který například Plinius rozšířil o estetickou úroveň, ale o sociálně-kritickou reflexi stavu, který již není považován za žádoucí a „důstojný“, ale naopak za stav vyžadující změnu a nápravu. Eticko-estetický rozměr „prostoty“ či „dignitas“ zažíval renesanci v období osvícenství a neoklasicismu, respektive Francouzské revoluce, ale pozdější sociální kritika hledala nové podoby „důstojného“ existenčního zabezpečení, které nacházela spíše ve standardizaci a automatizaci.
Zdůrazňování alternativy „prostého“ se vyskytuje i v dnešních koncepcích nového životního stylu, v nichž jedním ze základních sloganů je „odlehčování“ (lehký jogurt, lehké cigarety, lehká cola atd.), jak také uvádí Slavoj Žižek v knize Podkova nade dveřmi (česky 2008 v překladu Radovana Baroše). Snaha o eliminování zátěže je zjevná i v jiných kulturních oblastech (design apod.), kde hraje roli vize transparentnosti a „čitelnosti“. Současný konzument jako by se bál podpovrchových, neviditelných vrstev. „Prostota“ se postupně a nechtěně demaskuje jako další moderní mýtus a ideologický argument, který už nemá mnoho společného s tradiční kulturní polaritou a kritikou.
Autor je teoretik vizuální kultury.