O hru Witaj/Żegnaj (Welcome/Farewell; Vítej/Na shledanou) Američanky Suzan-Lori Parksové v režii Jana Klaty je v Polském divadle v Bydhošti velký zájem. Převážně mladé a živě reagující publikum zaplňuje hlediště. Není divu, hra má spád a herci z textu poctivě těží. A je co: tématem hry je americká každodennost přivedená k absurditě a převyprávěná v krátkých, téměř skečových sekvencích, do nichž jsou bravurně zakomponovány polské sekvence. Představení je to plné tragikomických gagů, traumat a katarze, sice bez bohů, zato v supermarketu.
Po zhlédnutí představení se však nemůžu zbavit pochybností. Hra polemizuje s obrázkovou kulturou, vyjádřenou jazykem bulvárních médií. Jenomže předkládaná kritika, přestože zřejmá a značně působivá, nedokáže vyjít mimo jazyk kritizované reality. Je to znamenitě zrežírované a zahrané, ale uzavřené v přijaté konvenci. Režisérovi a hercům se na základě dobrého textu povedlo obnažit současný newspeak celebrit, opakovaný kuchařkami, hospodyňkami nebo sídlištními chytráky. Vede to však jen k multiplikaci těchto karikatur, k potvrzování názoru obsaženého v bulváru, že člověk je narýsovaný jednoduchými tahy a jeho lidskost lze obsáhnout několika schématy chování.
Jenže tak tomu není! Strávil jsem před časem několik hodin ve společnosti světového mistra profesionálů v kick-boxu Gerarda Lindera. Chlapík dokonale zapadá do karikatury celebrity, zkratu a klišé. Je to zabiják a výtržník, zdůrazňující svou oblibu boxu jak oblékáním, tak účesem a gesty. Ale po delším rozhovoru se ukazuje, že mladík už léta hájí důstojnost romské společnosti ve Slezsku, že otevřel boxerský kroužek pro děti ve svém rodném městečku, že je to vlastně citlivý kluk, otevřený světu druhých lidí. A karikatura se rozpadá jako domek z karet. Ve Witaj/Żegnaj bohužel převládá povrchní hodnocení lidí a zručně postavená anekdota. S tarantinovskou sebeironií skvěle zahrané postavy jsou pouze marionetkami svých mezd, aut a úvěrů. A přece z nejhlubší zkušenosti vyplývá, že lidi takovými marionetami nejsou, že trpí, milují, soucítí a že i jejich buranství, vulgárnost a brutalita v sobě obsahují dramata hodná vyprávění. Nelze je však hledat pomocí pouhé parodie.
Krzysztof Derdowski, Bydhošť