Rozumu se vzpírající Kašpar noci

Ironicky i vážně můžeme tvrdit, že Václav Magid se ukázal být jedním z nejcitlivějších pozorovatelů současné výtvarné scény. Nejenže se mu podařilo prosadit řadu mladých autorů, ale má ambici formulovat trendy a problémy aktuálního českého umění. Výstavu Kašpar noci, kterou se po třech letech vrací do galerie Futura, zakládá na reflexi vývoje pražských umělců.

Nápadné tendence (2006)

Expozice nám nabízí příležitost rozehrát kurátorskou genealogii ve světle obecnějších problémů. Už Magidův úspěšný debut Věcné stavy (Karlín Studios, 2006) identifikoval nezvykle jednoznačně „nenápadnou tendenci“ v současné tvorbě. Emblémem této výstavy se stala Krychle Dominika Langa, představující intervenci do prostoru Karlín Studios, která je „nenápadná“ právě svou monumentalitou. Nejenže reprezentuje „věcný stav“ (neodkazuje ke skutečnosti – je sama svou skutečností), ale hlavně je ve své podprahové poloze založená na reflexi a manipulaci prostoru. V textu Krize „nenápadné tendence“ popisuje Václav Magid tento fenomén jako „zásahy do konkrétního prostoru, založené na principu jemného posunu oproti původnímu uspořádání. Nepostřehnutelnost těchto zásahů jako by byla povýšena na imperativ a hlavní cíl tvůrčího snažení.“

Pojem nenápadné tendence však samozřejmě odkazuje i k jiným společným rysům, jako je odklon od globálních problémů k „vlastnímu bezprostřednímu kontextu, ke své specifické historii. Místo obecných témat, která se předchozí generace snažila postihnout v jejich esenci pomocí jednoduché metafory, se tito autoři zaměřili na lokální stigmata nebo úchylky, jež dobře znali z vlastní zkušenosti a z nichž čerpali nejen témata, ale i prostředky podání.“ Vedle Zbyňka Baladrána a Jána Mančušky bývá do tohoto proudu řazen Tomáš Vaněk, jehož koncepce participů zcela odpovídá nastíněné tendenci. Particip představuje intervenci do konkrétního a veřejného prostoru, vyhrocenou upozaděním umělecké formy před bezprostředním obsahem. Modernistické pojetí toto-je-umělecké­-dílo se tak převrací ve svůj opak – snaží se působit jako součást (negalerijní) reality: je nenápadné.

Futura mezi punctem a gotičnem (2007)

Podobnou polohu nachází Magid ve videoartu, který jako médium prezentoval kurátorským projektem Punctum před třemi lety právě ve Futuře. Většinu instalovaných projekcí tvořily prosté záznamy „skutečnosti“ – den v zahrádkářské kolonii či úklid ve slovenské domácnosti Slávy Sobotovičové. Její video Magid vybral i pro současnou expozici; opět jde o určitý „video-ready-made“. Pod názvem Fischli a Weiss lze zhlédnout několikaminutový záběr dvou dětí – aluze na dětskou touhu poznávat svět je základem práce švýcarské umělecké dvojice Peter Fischli a David Weiss.

Avšak zpět k punctu, které Roland Barthes artikuloval jako průnik – bodnutí, efemérní moment, koncentrující náš zájem. Barthesův i Magidův pojem punctum je vyhroceně účelný. Francouzský poststrukturalista jím ospravedlňuje svůj (bez jiného kritéria arbitrární) výběr fotografií, které komentuje ve své poslední knize Světlá komora (Praha 2005). Mladý ambiciózní kurátor jím legitimuje svůj průřez současným videoartem (i zde bychom mohli koketovat s jinak arbitrárním výběrem). Magid rozehrál hru puncta na neracionálních úrovních a současná výstava tuto tendenci povýšila na jednotící princip expozice. Zastřešujícím pojmem se tentokrát stalo gotično ve smyslu pozdně romantické tematizace „trhlin v racionálním řádu“ univerza.

Hranatost a tváření (2008)

Dovolme si však ještě jeden exkurs. Tentokrát k výstavě Současný český kubismus, realizované roku 2008 v rámci cyklu Hustý provoz v Galerii hlavního města Prahy (GHMP), která na Václava Magida prozradí ještě více. Představuje kritiku výstavní praxe; podle jeho vlastních slov mu šlo o to „zkusit si, co vše si může kurátor dovolit“. Olgu Malou, která Hustý provoz organizovala, přesvědčil o svém projektu hledat v současném umění „nový modernismus“, který určitým způsobem inklinuje právě ke kubismu. Výsledkem byla sbírka sedmdesáti více či méně hranatých děl, tísnících se v prostorách Staroměstské radnice.

Prozření se však nekonalo a kurátorská ironie získala opravdu ironický konec. Výstava zaznamenala velkou návštěvnost i pochvalné recenze. Kurátoři (na jejichž anachronismy chtěl Magid upozornit) dál hledají a nachází transhistorická „spříznění“ a „přesahy“. Například (alespoň svým záměrem) monumentální exhibice Po sametu (viz A2 č. 4/2010) neváhá napínat témata napříč historií výtvarného umění (úsměvná je zejména sekce Tváření, spojující Adrienu Šimotovou s Josefem Bolfem), zaměňujíc tak formální a povrchové jevy (hranatost v případě kubismu, žánr autoportrétu v případě Tváření) za funkční pojmy pro strukturaci a reflexi dějin umění. Zdá se, že autoři výstavy to koneckonců přiznávají: „Bodů na těle českého umění jsou tisíce a hra, jak je vzájemně propojit, má téměř nekonečné množství řešení.“ (Tomáš Pospiszyl, katalog Po sametu)

Kašpar moci (2010)

Tento poněkud rozvláčný exkurs si rozhodně nekladl za cíl shrnout kurátorskou dráhu Václava Magida. Šlo spíše o to nechat vyvstat přetrvávající „tendence“, které by nám pomohly vyrovnat se s jinak velmi enigmatickou výstavou Kašpar noci. Ta se explicitně brání racionálnímu uchopení, a proto volíme genealogické. Na nejobecnější úrovni jsme popsali dvě protichůdná směřování v přístupech Václava Magida – a) snahu artikulovat obecné problémy současné výtvarné scény a b) subverzivní reflexi výstavních praktik. Také současná expozice si klade určitou ambici formulovat tendenci současné (pražské) výtvarné produkce. Netahá nás však Václav Magid opět za nos? Zdá se, že ne. Samotná Futura není (na rozdíl od GHMP) prostorem, kde by bylo třeba při kurátorské činnosti realizovat kritiku mocenských vztahů. Naopak, představuje po kritických výstavách, které byly dle jeho slov vlastně „záměrně špatné“, příležitost vypracovat onen „správný“ koncept.

Proč jsi přišel v tuto dobu, Kritóne? (399 př. n. l.)

– ptá se Jiří David názvem své volné asambláže. Vypůjčil si jej z kratičkého Platónova dialogu Kritón, který popisuje Sókratovo odmítnutí uniknout z vězení před rozsudkem smrti. Jeho argumentace se zde neopírá o víru v posmrtný život (jak to činí v možná nejznámějším dialogu Faidón), jde podél proslavené teze, že nespravedlnost je lepší trpět než konat, která vlastně převrací jakoukoli subverzivitu (podle Sókrata je lepší zemřít než se vzepřít rozsudku-zákonu). Ať již chtěně či nezáměrně, vybízí Jiří David k pozitivnímu, nikoli subverzivnímu (kurátorskému) postoji.

Toto napětí není samoúčelné, naopak intimně souvisí s cílem výstavy, kterým je nechat vyvstat trhliny v racionalitě naší reality. Zatímco například kritikou výstavní praxe mířil Václav Magid na „iracionalitu“ v konkrétní formě (mocenských vztahů), ve chvíli, kdy nás zajímá iracionálno samotné, nemůžeme je jednoznačně identifikovat. Je čistou negativitou – absencí smyslu. Ztrouchnivělý kaktus ve zmíněné asambláži Jiřího Davida; repliky rozhlasových her vkládané do noční linky českého rozhlasu Romanem Štětinou; dvourozměrný šimpanz Marka Meduny vrhající ze země vzhůru hmotný stín. Čím více tato absence racionálního (na první pohled zřejmého) významu překvapí, tím šíře jsou tyto trhliny otevřeny hře interpretace: odkazuje onen kaktus na blížící se Sókratovu smrt, či na pomíjivost živého, konfrontovaného s uměním (ve formě jablka nakresleného na rýsovacím prkně)? Můžeme přesunem v uspořádání (programu českého rozhlasu; světa) demaskovat jeho ritualizaci? Představuje přesmyčka stínu a objektu ve spojení s reprezentací předchůdce člověka určité memento (mori)?

Ma douloureuse conquête (1836)

Samozřejmě je zbytečné hledat „správnou“ interpretaci. Kurátorovi jde o to ukázat těžko uchopitelná a rozumu se vzpírající díla. Kráčí tak opět záměrně a směle proti proudu, a co se týče vytčeného cíle, jistě úspěšně. Nejde však (podobně jako v případě projektu Současný český kubismus) o vítězství donkichotské (douloureuse conquête)? Závisí totiž na prožitku každého z návštěvníků, zdali obtížná díla, navíc dál šifrovaná, nezůstanou právě a pouze reprezentací iracionálního. „Ce qui dans l’art est sentiment était ma douloureuse conquête.“ („Mým bolestným výbojem bylo to, co v umění nazýváme citem.“ – Aloysius Bertrand, Kašpar noci, překlad Josefa Heyduka)

Autor studuje filosofii, historii a práva, je kurátorem multifunkčního prostoru K4.