Koalice je z principu uskupení, které je v permanentní krizi, takže se vlastně neděje nic zvláštního, shrnul dění na české politické scéně posledních týdnů ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Nadhled předsedy TOP 09 je téměř vždy příjemný, protože do vážného pseudodění přináší odlehčení ironického odstupu. Platí to i o jeho výroku o koalici, který má navíc zajímavé politologické souvislosti.
Je-li koalice vskutku v neustálém kritickém napětí, pak vzhledem k poměrně stabilnímu a roztříštěnému rozložení sil na místní scéně není žádným překvapením, že se česká politika nehýbe příliš dopředu a že není s to efektivně reagovat na dlouhodobé problémy společnosti. Horší je, že každá příští vláda je zřejmě odsouzena k podobnému koaličnímu osudu – tedy rýpat se sama v sobě –, protože jednobarevná parlamentní většina je v českých podmínkách nemožná. Menšinová vláda jedné strany je do budoucna také slepá cesta, neboť v české politické kultuře neexistuje realistická a pragmatická velkorysost, která by uznala, že je lepší, když vládne vítěz voleb v jistých daných mantinelech po omezenou dobu sám, než když se o vládní moc neustále perou tři až čtyři kohouti.
Schwarzenbergova věta o permanentní krizi umožňuje i jiný pohled: dá se brát po vzoru slavné písně Monty Pythonů „z té lepší stránky“, krize jako očista, pohyb, začátek nové, lepší cesty. Permanentní krize přece může být potvrzením, že politika pořád žije, že nezabředla do zajetých kolejí, že se takříkajíc pořád něco děje. Bylo by to dokonce velmi pozitivní ve chvíli, kdy by se koaliční krize točily kolem programových otázek, kdyby byly výsledkem názorových střetů a půtek, v nichž se probírají ty nejdůležitější problémy budoucnosti české společnosti. Bohužel i probíhající koaliční krize potvrzuje, že tomu tak není a nikdy nebylo.
Všechny koaliční krize novodobých českých vlád byly krizemi personálními a mocenskými, nikoli soubojem o podobu konkrétních politik. Pád Klausovy vlády v roce 1997 byl projevem odporu vůči postavě Václava Klause, který začal brzdit reformní politiku tím, že si nedokázal připustit vlastní chyby a nedostatečnosti, které raději vytěsňoval a přenášel na druhé. Krize Špidlovy vlády v roce 2002 zase byla způsobena nespokojeností vlivných členů ČSSD s rozdělováním moci, kterou premiér Vladimír Špidla jako postava jiného světa nejen nepodporoval, ale ani nechápal. Grossova vláda nepadla kvůli nepřekonatelnému odporu k reformě penzí a daňové reformě, nýbrž kvůli trapnosti premiéra, jenž nebyl s to vysvětlit, který strýc a jak mu půjčil na byt.
Současná koaliční krize, evidentně opravdu trvalá, vyjadřuje nejenom nedůvěru k marketingovému projektu Věcí veřejných, ale hlavně odráží nespokojenost některých členů ODS s tím, jak se po volbách dělila moc. Jinými slovy: není to primárně odpor proti „privatizaci veřejné moci“, kterou má koneckonců ODS i TOP 09 částečně v programu, nýbrž nesouhlas s tím, jak tato privatizace probíhá a kdo si chce veřejnou moc přivlastnit. Nečasova středopravá trojkoalice je schopná vcelku bez problému dohodnout detaily důchodové a zdravotnické reformy, změnu daní, postup k solárnímu trhu energie, energetickou politiku, zkoordinovat postoj k Rusku a bohatým fondům Evropské unie, ale neumí se vyrovnat s jinými „obrovskými“ překážkami, jako je třeba otázka, kdo bude dělat sekretářku ministrovi nebo kdo dohlédne na náměstka náměstka na ministerstvu vnitra.
Koaliční krize, kterou Karel Schwarzenberg s nadhledem přehlédl a označil za normální, neli pozitivní jev, je ve skutečností krizí celé české politiky, která si slovo politika zprivatizovala a přeložila po svém jako umění mocenské přetahované, při níž nezáleží ani tak na tom, co je třeba udělat, vymyslet a prosadit, nýbrž na tom, kdo, kde, s kým a pro koho stojí. Při pohledu na debatu během posledního hlasování o nedůvěře nejsou naděje na alespoň chvilkový útěk z krize příliš velké.
Možná ale, že politikům křivdíme, když je podle průzkumů téměř všichni podezříváme z toho, že v politice dělají všechno jen pro sebe, případně pro kamarády, kteří politiku přímo či nepřímo financují a pak zpětně využívají. Na vině mohou být i jiné nenápadné okolnosti, které leží hluboko v po(d)vědomí české společnosti. Kupříkladu zmatení jazyků vycházející z příliš širokého sémantického pole slova „politika“, které zástupci lidu pochopitelně velmi pružně používají k zakrývání osobních a partajních zájmů. Jedním z prvních východisek z permanentní krize by pak mohlo být, kdyby se i v češtině začalo důsledně rozlišovat mezi politikou jako speciálním oborem činnosti (politics) a politikou coby vlastním obsahem oboru politika (policy).
Česká koaliční krize ať dál zůstává po schwarzenbersku permanentní, jen když bude v tom správném smyslu slova „politická“.
Autor vede kulturní redakci České televize.