Titulek nad hlavou zombie sápající se z hrobu oznamuje brzký příchod: „Coming soon“. Nejedná se však o upoutávku na pokračování filmu Návrat oživlé smrti, ale o pozvánku na výstavu o lesbické a queer identitě, která právě probíhá v pražské galerii NoD. Kurátorka Tamara Moyzes zde klade následující otázky: Je zapotřebí „lesbický coming out“ v současném umění? Existuje u nás „lesbické umění“? Co to vlastně znamená? Je důležité pro československou uměleckou scénu? Mají lesbické umělkyně vytvářet lesbické umění? Mají lesbické umělkyně potřebu vytvářet lesbické umění? Může lesbické umění vytvořit heterosexuální žena, muž, homosexuál, transgender? Na zodpovězení těchto otázek pochopitelně jedna výstava nestačí, ale i tak je jasné, že neviditelnost, s níž se zatím většina českých lesebumělkyň spokojila, má alternativu.
Mezi vystavujícími vyniká Michal Šiml, kterého veřejnost zná spíše jako člena skupiny Pode Bal. Jak se dočteme na zmiňovaném plakátu, v projektu Coming soon vystavuje jako umělkyně. Dvojice fotografií inspirovaná známým dvojportrétem nahých „sester“ od anonymního mistra fontainebleauské školy zachycuje Šimla, jeho přítelkyni a transgenderového performera Dana Stewarta s týmž chladně erotickým gestem, jímž se na manýristické předloze jedna z aktérek dotýká bradavky té druhé. Tolik tedy k otázce, zda musí lesbické umění vytvářet lesba; Šimlovo dílo, respektive jeho ambivalentní pozice mezi pohlavími ukazuje, že někdy samotné rozdělení na mužské a ženské, a tím pádem na heterosexuální a homosexuální, ztrácí smysl.
Stejně tak ostatní umělkyně na výstavě překračují dogmatické pojetí kategorií a spíše než definice lesbického umění je zajímá na jedné straně proměnlivý svět touhy a erotické imaginace a na straně druhé způsob, jakým se subjekty touhy proměňují v objekty médií. Síla představivosti je námětem díla Dariny Alster, zkoumající erotické sny leseb a o lesbách. Martina Uhlířová evokuje toužebný pohled upřený do noci, kde se v osvětleném okně rýsuje temná silueta neznámé/ho. Využití strategie a formálních postupů reklamy stejně jako politika identity je příznačná pro dílo Jany Štěpánové. Projekt Jedna z nás/Jeden z nás, umístěný na internetu a na fasádě galerie, připomíná reklamu a vybízí kolemjdoucí nebo návštěvníky stránek, aby tipovali, která ze tří vyobrazených žen není lesba. Média využila i Monika Kováčová ve své intervenci do prostředí zpravodajských serverů, kam propašovala zprávu, podle níž se mohou slovenští gayové a lesby ženit a vdávat. Zatímco Sonju Vectomov zajímala interaktivní hra s klišé milostných dialogů mezi (fiktivními) partnery, Monika Haima Kováčová a Andrea Chreňová se zaměřily na návštěvníky sexchatu. Jejich video na jedné straně ztělesňuje populární mužskou fantazii o lesbické dvojici, ale přitom obrací náš pohled k těm, kteří jsou obvykle v pozici pozorovatelů.
Dana Machajová si na otázku, co charakterizuje „queer art“, odpovídá, že tendence automaticky přisuzovat dílu autorky na základě její sexuální orientace politický význam je „největší omyl queer artu a příklad křivdy, jakou může spáchat teorie na díle“. Umělkyně se rozhodla na toto problematické interpretační omezení reagovat. Přivlastnila si fotografický autoportrét britské lesbické umělkyně Sarah Lucasové, ze kterého vymazala ústřední postavu a doplnila jej statickým videem, kde sedí ve stejné pozici jako Lucasová – jen místo dvou smažených vajíček na prsou, figurujících v originále, má na obličeji masku připomínající „volské oko“. Dílo lze chápat různými způsoby, jeho podstatou však zůstává napětí mezi pokusem o rezistenci vůči tomu, co autorka považuje za jednostranný výklad, a dialogem s ikonickou postavou postfeministického a queer umění.
Co tedy výstava prozrazuje o českém lesbickém umění? Po více než dvaceti letech po pádu režimu, který upíral lesbám a gayům práva na sebeurčení, už zřejmě konečně minula doba, kdy se umělkynělesby vyhýbaly otevřené tematizaci vlastní touhy a identity z obavy ze „zaškatulkování“. Tato dobrovolná neviditelnost však nebyla bez následků. Česká společnost i umělecká scéna tak ztrácela hlas, který mohl přispět k rozrůznění škály životních příběhů a zkušeností a ukázat většině, že její pojetí touhy a sexuality není univerzální. Přitom však výstava nenabízí schematickou představu jednotné „lesbické identity“, ale prezentuje pohledy značně různorodé. Je tedy zřejmé, že se navzdory zombie motivu na plakátu nejedná o „coming out“ umělecké mrtvoly.
Autorka je kurátorka a teoretička umění.