Oslava odporu

Na přednášce na pražském anarchistickém festivalu May Day jste prezentoval některé myšlenky ze své poslední knihy Crack Capitalism (Trhliny v kapitalismu). Jaký mají pro vás festivaly, jako je May Day, význam?

Za prvé je to skvělé, vidět tolik mladých lidí, kteří chtějí slavit První máj. Je to taková oslava odporu, oslava vůle změnit společnost. Je to oslava, při níž se naše zloba vůči nespravedlnostem této společnosti transformuje v něco jiného. Je tu něco, co lidi spojuje – vědomí, že chtějí změnit nespravedlivý svět. Ale zároveň zůstává součástí tohoto boje radost a snaha tvořit společnost jiných sociálních vztahů.

Jako příklad úspěšných snah o změnu společnosti jste ve své knize Change the World without Taking Power (Změnit svět bez uchopení moci) před téměř deseti lety vyzdvihoval zapatistické hnutí v Chiapasu. Je pro vás příkladem i dnes?

Ano, pořád si to myslím. Jednak kvůli tomu, že stále potvrzuje, že i když se to zdá na první pohled nemožné, stále lze vzít svůj život a svět do vlastních rukou. V Chiapasu to skutečně dělají, většinou celkem potichu a trpělivě, někdy také trochu méně trpělivě. Podařilo se jim vybudovat alternativní vzdělávací a zdravotnický systém. A neustále také nastolují, daleko jasněji než kdokoliv jiný, nové myšlenky, ohledávají nové možnosti toho, jak se dá svět měnit. Je tam i moment, který mají společný s tímto festivalem. Je pro ně velmi důležitý humor. Z vtipu udělali zapatisté jeden z nástrojů, součást svého revolučního úsilí. Stále se snaží dosáhnout společenské změny tak, že prostě celou řadu věcí v každodenním životě dělají jinak. Fakt, že za zapatisty jezdí hodně lidí z celého světa, jen potvrzuje, že jsou pro mnohé stále zdrojem inspirace. To samozřejmě neznamená, že by tam nebyly žádné problémy, ty se nezbytně občas objeví.

Jaký je vlastně vztah mezi domorodými iniciativami v Chiapasu a intelektuály, kteří s nimi sympatizují?

Ten vztah je velmi komplikovaný. Není pochyby o tom, že svého času někteří intelektuálové pomohli vylepšit obraz zapatistů ve světě. Někteří ovšem působili i naopak. Já to vidím spíš tak, že nedochází k nějaké přímé spolupráci. To, co zapatisté dělají, prostě představuje neustále pro intelektuály velkou výzvu z teoretického hlediska. Nutí je znovu promýšlet, co znamená moc. Nutí je znovu si klást otázku, co je to revoluce a co přináší. A to, co zapatisté na začátku prohlašovali – tedy že sice chtějí nový svět, ale nechtějí ho dobývat, neusilují o moc –, stále představuje pro mnohé mysterium. Jaký to dává smysl? Jak to vlastně myslí? Prohlašují, že jsou obyčejní lidé, rebelové, ale přitom tvrdí takové věci. Není to věc pouze prvních let hnutí a jejich úvodních prohlášení, podobně zneklidňují různými svými kroky dodnes.

Heslo, které je titulem vaší knihy Change the World without Taking Power, se mnohým může zdát paradoxní. Můžete uvést nějaký příklad, jak si takový akt představujete?

V první řadě je potřeba říct, že změnit svět je nutné, protože se vyvíjí ke katastrofě. Pak si ale vzpomenete na uplynulé dvacáté století a uvědomíte si, že revoluční snahy, které se pokoušely o nápravu převzetím státní moci, nikam nevedly. Přesněji řečeno, jak jste se ve východní Evropě sami poučili, vedly k represivním režimům. Nezbytně tak musíte ve třetím kroku dojít k tomu, že je nutné vyzkoušet, zda se řešení nedá hledat v postupu, který nebude znamenat převzetí moci. Ve své poslední knize Crack Capitalism se proto pokouším posunout se trochu dál. Netvrdím tam, že mám nějaké jasné odpovědi. Ukazuji ale na celou řadu prasklin v současném systému a na důležitost tyto praskliny dále rozvíjet a napojovat na sebe.

V naší společnosti jsou některá slova velmi zkompromitována. Výrazy jako revoluce, ale i třeba stát mají pro mnoho lidí negativní náboj. Slovo moc ale tak zatíženo není. Lidé si zřejmě mohou těžko představit jakýkoliv vztah bez moci…

Já si naopak nejen představuji, ale i znám mnoho vztahů, v nichž se právě snažíme, abychom z nich ten zápas o moc vytlačili. Láska je pro mě takovým pokusem o zlomení nadvlády moci ve vztahu mezi dvěma lidmi. Pokud se pak podíváme na protikapitalistické hnutí posledních dvaceti let, nemůžeme říct, že by tam boj o moc nehrál žádnou roli, ale zároveň tam nalézáme silné snahy moc rozbít, překonat ji.

To, že se u vás slova jako revoluce stávají nadávkami, je celkem pochopitelné. Mnozí tu s revolucí a komunismem prodělali dost děsivou zkušenost. A nebyli jste sami. Jenže tu máme stále problém, a ten se jmenuje kapitalismus. Systém, jenž je uvězněn ve zhoubné dynamice. Systém, který produkuje nespravedlnost. Takže nám tu problém zůstal. A co si s ním počneme?

Ještě před deseti lety se mnohým mohlo zdát, že je tou odpovědí hnutí alterglobalistů. Protesty proti Světové bance, G8 a podobně ale od té doby zeslábly. Co je nahradilo?

Je pravda, že to hnutí je dnes opravdu méně vidět. Nedochází už k tak spektakulárním protestům, které by zaplňovaly mediální zpravodajství. Ale jestli to znamená, že je hnutí slabší, to nevím. Možná ta změna přichází s daleko nenápadnější činností, než jsou protesty. Jde o vytváření alternativ, vznik nových sociálních vztahů, nových způsobů, jak si dělat své věci. To se velmi často děje bez velkého hluku.

Spojení „dělat si své věci“ mi hodně připomíná heslo, které kdysi prosazovali hippies. Vy se přitom ve svých knihách o subkulturách či kontrakulturách nezmiňujete. Čím to? Myslíte, že už nejsou důležité?

Rozhodně si nemyslím, že by byly nepodstatné. Pokud se o nich nezmiňuji, je to spíš proto, že se snažím popsat řešení jako určité formy prasklin v ledu stávajícího systému. Tyto trhliny se neustále rozšiřují, či naopak smršťují. Propojují se s jinými trhlinami. Nejde tedy jen o to dělat si své věci, ale i o ten pohyb. V žádném případě tedy tyto subkultury nijak nevylučuji z celého konceptu. Jen se ten pohyb proti současné společnosti snažím popsat trochu jinak.