Madridský El País publikoval 21. dubna článek kubánského exilového historika a esejisty Rafaela Rojase „Kuba: biologická struktura komunismu“, ve kterém se tento intelektuál ohlíží za nedávno skončeným 6. sjezdem Komunistické strany Kuby. Sjezd se konal při příležitosti 50. výročí neúspěšné invaze anticastrovců podporovaných Američany na Playa Girón. Již od invaze se kubánský režim podle Rojase stal tím, čím je dodnes, a získal své základní ospravedlnění zhruba shrnuté do věty: „Vlast je v nebezpečí, a proto je nezbytně nutná jednota.“ O padesát let později začal sjezd, který uvedla vojenská přehlídka v sovětském stylu a vzkaz nemocného Fidela Castra, který prý, když ho mladí účastníci přehlídky marně hledali na tribuně, zrovna cítil bolest. Kongres, jenž se měl konat již v roce 2002, byl podle Rojase pouhou formalitou, jelikož Raúl Castro okamžitě zamítl zezdola jdoucí iniciativy a návrhy doporučující větší ekonomickou liberalizaci a hlavně částečnou privatizaci. Hlavní výstupy kongresu byly podle Rojase především politické, když – kromě omezení působnosti ve veřejných úřadech na dvě pětiletá období – došlo k návrhu nepodmiňovat výkon státních a vládních funkcí členstvím ve straně. Jinak historičtí vůdcové kubánské revoluce zůstávají na svých postech a místo mladších straníků obsazují vedení státu příslušníci ozbrojených složek. Zjevně proto se Raúl vyjádřil velmi kriticky o mladších členech strany, středních kádrech a o neexistenci „vhodně připravené kádrové rezervy“. Režim se tedy ještě neblíží vietnamskému či čínskému modelu, jelikož v těchto zemích „komunistická strana přestřihla pupeční šňůru, která ji vázala k historickým vůdcům a ustavila se na meritokratických základech“. Aspirace členů strany, kteří by rádi zdědili vedení po Fidelovi, jsou ale v protikladu k očekávání společnosti, která doufá, že právě strana se bude postupně zbavovat své vedoucí úlohy. V ustaveném jednostranickém režimu se musí mladí kubánští politici toužící po nástupu do funkcí stále zaklínat revolucí a „svou legitimitu i nadále stavět na historické mystice, vzdálené globální politice 21. století“. Rojas zakončuje svou analýzu konstatováním, že čím déle budou odkládány změny a nástup nového politického vedení, tím obtížnější bude pro potenciální nástupce a samotné poctivé socialisty hájit nějaký projekt budoucnosti před občany a světem.
Španělský deník El Mundo se 2. května věnoval dokumentárnímu filmu o ženách účastnících se protifrankistického odboje v Galicii. Film, nazvaný v galicijštině As silenciadas (Umlčené), natočil režisér Pablo Cese na základě historické studie sepsané jeho matkou. Snímek ukazuje osudy šesti partyzánek, které se podílely na ozbrojené rezistenci v horách v severozápadním Španělsku ještě v padesátých letech, tedy v době, kdy Frankův režim dosáhl nejenom solidní míry vnitřní konsolidace, ale i mezinárodního uznání. Režisér Ces k filmu řekl: „Je mi 32 let a to, co mě učili ve škole, nemá nic společného s tím, co jsem se naučil nyní. Učili mě, že válka v Galicíi byla krátká (míněna občanská válka v letech 1936–1939 – pozn. R. B.), ale tady trvala skoro nejdéle, až do počátku padesátých let“. Jednou z bojovnic proti autoritářskému režimu byla Consuelo Rodríguez Lópezová, působící pod přezdívkou Chelo. Frankistické represe připravily o život její rodiče a čtyři ze sedmi sourozenců. Chelo poté působila jako spojka u partyzánských oddílů, a když byla identifikována policií, utekla do hor v oblasti Luga, kde prošla řadou přestřelek a ozbrojených akcí. Při jedné z nich jí zemřel partner z guerilly přímo v náručí. Následoval exil ve Francii, kde se nyní dožívá 91let. „Fašisté nám nikdy nepřiznají to, co nám náleží, a vždy budou snižovat náš význam. My partyzánky jsme byly jako ostatní ženy a neměly jsme nic společného s obrazem, který o nás vytvářeli. Víme, jaký byl náš boj. Byly jsme svéprávné a nemusely jsme nikomu skládat účty,“ říká v dokumentu Chelo. Další z hrdinek filmu, Carmen Rodríguez Nogueirová, se guerilly přímo neúčastnila, ale poté, co jí frankisté zastřelili manžela, ukrývala ve svém domě odpůrce režimu. Byla zatčena a tvrdě mučena. Režisér Ces mluvil s jejím synem a vnučkami, kteří vyprávěli o polámaném těle plném modřin, výsledku řady tvrdých výslechů, jejichž obětí se Carmen stala během třináctiletého vězení. Velmi emotivní dokument má být v nejbližších měsících uveden do celošpanělské distribuce.
Bolivijský deník El Día 3. května rozebral úlohu současného viceprezidenta Álvara Garcíi Linery, bělocha vládnoucího v tandemu s prezidentem Evo Moralesem, který se naopak hlásí k indiánské identitě. Deník oslovil řadu politologů, analytiků i aktivních politiků, kteří se shodují na jednom: viceprezident je opravdovým šéfem vlády. García Linera, který se sám označuje za „posledního jakobína“, je stoupencem tvrdé linie a hybatelem rozhodnutí, která pak budí v zemi spoustu nepokojů a vedou nejenom členy vládního Hnutí k socialismu (MAS), ale především řady sociálních hnutí, podporujících vládu, k požadavku na jeho rezignaci. Podle bývalého viceprezidenta Cárdenase (první indián, který zastával státní funkci v devadesátých letech) je García Linera „autoritář“. Ústava země dělá z viceprezidenta faktického šéfa vlády, zatímco prezident je spíše hlavou státu, ale García Linera prý svým vlivem přesahuje i tyto vysoké pravomoci. Často je to také on, kdo oznamuje nepopulární krok, a je tak oním prvním na odstřel, zatímco Morales je v takových situacích spíše v pozadí. Jeden z politiků vládního hnutí vysvětluje, že García Linera vlastně Moralese kryje především ve vztahu k sociálním hnutím. Byl to García Linera, kdo loni na konci roku oznámil zvýšení cen benzínu, v době, kdy byl Morales ve Venezuele. Když v roce 2009 policejní komando zastřelilo několik cizinců, tvořících údajně teroristickou buňku napojenou na separatistickou opozici, byl to zase García Linera, kdo byl vidět, když Morales opět pobýval v zahraničí. Během poslední vlny sociálních nepokojů a stávek zazníval konfrontační jazyk hlavně od viceprezidenta. Řada analytiků vidí jádro obecné nespokojenosti s viceprezidentem především v jeho neindiánském původu a příliš intelektuálské identitě (matematik a marxistický sociolog), která kontrastuje s plebejským a indiánským charakterem prezidentova okolí. Hlavní odborová centrála již požaduje, aby se o odvolání viceprezidenta rozhodlo v referendu.