„Je legitimní, aby se začalo diskutovat o legalizaci drog." Pod tímto titulkem otiskl madridský El País 4. října rozhovor s Heraldem Muñozem, jedním z podtajemníků generálního tajemníka OSN a ředitele Programu pro rozvoj téže organizace. V rozhovoru, který se týkal především ekonomických a sociálních vyhlídek Latinské Ameriky, se tento chilský diplomat stavěl k budoucímu vývoji kontinentu s opatrným optimismem. Slovy Heralda Muñoze: „Naštěstí neoliberální myšlení ustoupilo a skoro všechny země si uvědomují nutnost aktivního státu, nikoli státu pasivního, v němž trh vyřeší vše." Latinská Amerika je bezesporu oázou v současné krizi. Její ekonomiky jí čelily dobře a vzpamatovaly se rychleji než Evropa či USA. Současně dochází ke snižování chudoby a dokonce se již řeší i problém nerovností. Přesto je z patnácti nejvíce nerovných společností deset v Latinské Americe. V Chile došlo ke snížení počtu chudých ze 40 procent za Pinochetovy vlády na současných 14 procent, ale nerovnost v přístupu ke vzdělání a zdravotnictví trvá. „V tom je původ protestů," konstatuje Muñoz. Stále existuje nízká míra zdanění a daně jsou ve většině států regresivní, jelikož zatěžují hlavně spotřebu, a nikoli rozsáhlé majetky, nemluvě o daňových únicích. Třeba Guatemala má míru zdanění 10 procent a při debatě o možném zvýšení této úrovně se ozývaly „když ne zvuky broušených šavlí, tak aspoň varování, že by to mohlo znamenat politickou nestabilitu". Jediná země, která má vysoké daňové zatížení, je Brazílie, ale „my ostatní jsme velmi pod tím, co by bylo třeba". Přesto se objevuje jakási střední třída, donedávna v této oblasti prakticky neexistující.
Obecně nejsou podle představitele OSN ekonomické vyhlídky Latinské Ameriky špatné. „Existuje určitý optimismus, ale myslím si, že může být přehnaný a je nutné být opatrný, jelikož se na horizontu objevují mraky související s krizí," říká Muñoz a dodává: „Latinská Amerika nemůže zůstat izolovaná a efekty krize ji zasáhnou." Její vzmach je totiž založen na nerostných surovinách a tuto závislost, neprodukující přidanou hodnotu a vyvolávající inflaci, je třeba nějak změnit. Některé země, jako Chile a Brazílie, se snaží na tento problém reagovat a i v časech blahobytu redukují výdaje, aby při možném propadu cen nečelily neudržitelnosti svých politik. Velkou překážkou rozvoje však je násilí, zasahující především Mexiko, zemi „ležící vedle hlavního světového konzumenta drog", za což tento stát enormně platí. Až 85 procent zbraní zadržených v Mexiku pochází z USA, z obchodů kousek od hranice. Je proto třeba spolupráce se severem, ale také s Evropou, dalším konzumentským regionem. Co se týče pozice aparátu OSN k možné legalizaci drog, neexistuje žádná oficiální doktrína, ale „zdá se nám legitimní diskutovat návrhy některých lidí na legalizaci některých drog".
Napětí mezi indiánskými hnutími v Bolívii (především jejich amazonskou částí) a prezidentem Moralesem sklouzlo k násilí a požadavku indiánských vůdců na vyvození trestní zodpovědnosti vůči prezidentovi. Deník La Razón 11. září načrtl hlubší zdroje konfliktu, když jej interpretoval jako spor dvou koncepcí státu a rozvoje. Konflikt týkající se stavby dálnice procházející i amazonským indiánským teritoriem v Národním parku Isiboro Sécure je v jádru střetem „moderní" rozvojové vize s tradičním pohledem indiánským. Podle šéfa prezidentské kanceláře Carlose Romera je konstrukce dálnice v Národním parku budováním státu samého. Pro ředitele Centra právních studií a společenského výzkumu Leonarda Tamburiniho jde naopak o zničení všeho, co bolivijská vláda slíbila a co i vtělila do ústavy, totiž respektu ke koexistenci různých národů a skupin na bolivijském území. Deník střet vizí interpretuje jako nekompatibilnost mezi snahou státu integrovat celé území a tak dosáhnout i určité kompaktnosti národní a indiánským důrazem na vlastní partikulární práva užívat půdu, již považují za svou. Zejména v Amazonii nebyl bolivijský stát vlastně nikdy přítomen. Stoupenci státní integrace mluví o nutnosti propojit tyto zóny se zbytkem země a zajistit jejich ekonomický rozvoj. „Indiánská teritoria nejsou souostroví," řekl deníku prezidentův zástupce Romero. Obtížné však je skloubit logiku ekonomické diverzifikace a efektivity se zachováním kulturních zvyků v izolovaném regionu.
Kritik vlády Tamburini vidí v celé akci oprášení klasického etatistického rozvojářství, jehož reprezentantem byly v padesátých letech vlády vzešlé z bolivijské národní revoluce. Podle Tamburiniho se vychází z teze „Přírodu ovládnout, indiány asimilovat", a to v logice nikoli multikulturního, ale monokulturního státu. V tomto chápání jsou rozsáhlá teritoria viděna jako nevyužitá a zahálející a mají být modernizována navzdory uznaným indiánským právům.
Propagátoři stavby se hájí tím, že je nutné zajistit aspoň základní fyzickou vazbu mezi jednotlivými částmi území, zatímco odpůrci zase tvrdí, že každá stavba musí být, podle ústavy, schválena lokálním referendem. Faktorem umocňujícím intenzitu konfliktu je fakt, že dálnice by měla být v budoucnu součástí koridoru mezi dvěma oceány, procházejícího celým kontinentem, a vláda chystá řadu dalších projektů na rozvoj amazonského regionu, především v hydroenergetice. Kromě indiánských zástupců, dříve voličů Moralese, se proti vládě též staví celá řada nevládních organizací, které kdysi vládu také podporovaly. Viceprezident García Linera už mluví o „NGO-ismu, dětské nemoci pravičáctví" (český čtenář si jistě vzpomene…). Přitom dříve řada činitelů dnešní vlády dříve kritizovala „internacionalizaci" Amazonie.