Jsou muzea anachronismem obrozeneckého přístupu 19. století, nebo mají svým návštěvníkům stále co říci? Jde o nepotřebnou sbírku starého haraburdí, se kterým si spojujeme pocit nudy, nebo nám může zprostředkovat něco, co se jinde nedozvíme a nezažijeme?
Je evidentní, že pojetí muzea jako „chrámu vědy a umění“ se již dávno přežilo. V souladu s krizí objektivní vědy se o současné stituaci píše dokonce jako o „krizi muzeí“. Pokud si tedy muzea chtějí zachovat svou existenci, musí znovu definovat svou roli a svůj přínos společnosti.
Jak mluví muzeum?
Diskuse týkající se úlohy muzeí není ničím novým, v zahraničí probíhá již několik desetiletí. Jeden z předních muzeologů Stephen E. Weil ve své práci Rethinking the Museum (Znovupromýšlení muzea, 1990) předkládá tři funkce muzea pro 21. století: uchování sbírek, výzkum a „komunikaci“. První dvě lze považovat za „tradiční“, muzea byla totiž zakládána právě s cílem sběru, uchování a studia artefaktů a exemplářů. Naproti tomu funkce třetí demonstruje posun, který za poslední půlstoletí muzea prodělala. Jejich smyslem v 19. století bylo předvést vědecky zpracované sbírky veřejnosti a zprostředkovat tak objektivní poznatky – návštěvníci tedy byli v podstatě pouhými pasivními příjemci předem vytvořených vědeckých koncepcí. Současné muzeum by naopak mělo se svými návštěvníky komunikovat a umožnit jim individuální interpretaci exponátů v návaznosti na jejich životní zkušenosti. Pojem „muzejní komunikace“ je proto velmi široký a zahrnuje množství různých aktivit. Ty mají za cíl návštěvníky nejen přitáhnout, ale také zjistit jejich potřeby a pokusit se je uspokojit. Mezi takové potřeby patří mj. vzdělávání a zábava. Podle muzeoložky Eilean Hooper-Greenhillové jsou muzea ze své podstaty institucemi, kde si návštěvníci mají možnost rozšířit své znalosti, dovednosti a zkušenosti.
Obor, který zkoumá možnosti využívání muzeí a jejich sbírek ve výchovně-vzdělávací činnosti, se nazývá muzejní pedagogika, přičemž jde o obor, jenž se u nás teprve etabluje, ale sází na prosazovanou koncepci celoživotního učení. Podle ní už nadále nestačí „jen“ osvojit si hotovou sumu poznatků a vystačit s ní po celý život. Učení a vzdělávání se nepovažuje za něco ukončeného. Jde o proces, který z velké části probíhá v neformálním prostředí (jednoduše řečeno mimo školy). Právě zde se skrývá potenciál muzeí. Jsou však česká muzea schopná jej využít a přilákat návštěvníky do svých sálů?
„Přátelská k rodině“?
Nedělní vydání britských novin The Times ze 14. března 2009 klade – pro nás možná poněkud překvapivou – otázku „Proč se muzea stala naším druhým domovem?“. Jako jedno z možných vysvětlení stále rostoucí návštěvnosti britských muzeí uvádí skutečnost, že muzea jsou „family-friendly“ (přátelská rodině). Tato odpověď je v českém kontextu možná ještě překvapivější než otázka samotná. Zatímco britské rodiny chodívají do muzeí pravidelně, české rodiny je navštěvují mnohem méně. Přitom ale uvádějí shodné důvody pro jejich návštěvu: chtějí zde příjemně strávit svůj volný čas a zároveň se něco naučit. Vzhledem k tomu, že se z dětí rekrutují i jejich budoucí návštěvníci, měly by rodiny tvořit naprosto zásadní cílovou skupinu. Toto stanovisko také podle provedených dotazníkových průzkumů zastává zhruba třetina českých muzeí. Může být nesoulad mezi deklarovaným zájmem o rodiny a skutečností, že rodiny do muzeí stále nechodí, způsoben právě tím, že se česká muzea k rodině nechovají přátelsky?
Na příkladu práce s rodinami lze dobře demonstrovat, jak muzea pracují s veřejností obecně a jak důležitá je pro ně komunikace. Odborník na „heritage education“ Nico Halbertsma tvrdí, že být přátelským rodině znamená mj. uspokojit její praktické potřeby – umožnit snadný přístup do budovy i bezpečný pohyb v ní, vystavovat exponáty tak, aby na ně viděly i děti, disponovat restaurací či piknikovým místem, ale také toaletami s přebalovacími pulty či šatnou a místem pro zaparkování kočárků. Britské instituce zpravidla tato kritéria bez problému splňují, česká muzea naopak jen v omezené míře. Podle výzkumu, kterého se zúčastnilo 10 % českých muzeí, má pouze polovina z nich bezbariérový vstup, a jen v 6 % se nachází přebalovací pult, věc v zahraničí naprosto samozřejmá. Přitom je zřejmé, že uspokojení těchto potřeb je pro pobyt rodin v muzeu naprosto zásadní; česká muzea tedy mají v tomto ohledu co dohánět.
K vábení návštěvníků
Neopomenutelná je ale samozřejmě také programová nabídka. V tomto ohledu u nás došlo za posledních deset let k výraznému zlepšení. Zejména velká muzea a galerie zřizují samostatná lektorská oddělení, která se zabývají výlučně přípravou doprovodných výchovně-vzdělávacích programů a materiálů. Rodiny díky tomu mohou přijít na specializované workshopy nebo při své samostatné návštěvě využít pracovních listů, rodinných průvodců či muzejních kufříků. Polovina muzeí přesto stále nezaměstnává žádného specializovaného pracovníka, který by se výchovně-vzdělávací činnosti soustavně věnoval. Objevují se ale jiné pozitivní skutečnosti, muzea třeba ve stále větší míře disponují prostory pro aktivní činnost návštěvníků, ať už se jedná o interaktivní exponáty, aktivní zóny nebo muzejní herny (za posledních osm let se jejich počet ztrojnásobil).
Postupná změna přístupu k rodinám ukazuje, že je výchovně-vzdělávací funkce stále více patrná. Přestože ji nejsou vždy všude schopni ve své činnosti a programové nabídce reflektovat, situace se pomalu zlepšuje. Z provedených výzkumů vyplývá, že se zejména rozšiřuje množství doprovodných aktivit a materiálů. Za největší nedostatek můžeme v současnosti považovat skutečnost, že muzea opomíjejí praktické potřeby rodinných návštěvníků. Muzea navíc musí rodiny sama oslovit, ukázat jim, jaké aktivity pro ně mají připravené. Přínosné je také zpětné vyhodnocení těchto aktivit. Všudypřítomným problémem úzce souvisejícím s muzejní komunikací je samozřejmě také stále trvající podfinancování paměťových institucí, které velkému množství z nich neumožňuje finančně ocenit zaměstnance a realizovat plánované projekty.
Cíl je tedy jasný: vybudovat návštěvnickou základnu, která bude považovat návštěvu muzea za běžnou součást svého života.
Autorka je středoškolská učitelka, externě spolupracuje s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.