Novodobá československá historie přesvědčivě ukazuje, že všechny velké změny – natož ty systémové politické – jsou u nás většinově nazírány s nedůvěrou. Jistota a zvyk jsou lidem mnohem bližší a je pak vcelku jedno, zda jde o jistotu normalizované společnosti nebo jistotu budoucí nejistoty, kterou generuje současná vláda. Sázka na jistotu se tak paradoxně stává vědomým smířením se skutečnostmi, které lidi (ne)přímo ohrožují.
Jak dobře to funguje, lze vidět právě nyní, kdy se jen pomalu budíme ze snu, jejž jsme začali snít v roce 1989. Přesvědčení, že jsme (v pozici posledního v řadě) nikoli poprvé v dějinách nastoupili teď už skutečně tu „jedinou správnou cestu“ (volební heslo ODS z roku 1992), poměrně brzy přerostlo do nehybného stavu, jenž hnedle začal generovat dogmatiky nově přejaté víry. To nám šlo vždy docela dobře. Věrozvěsty z nejbojovnějších se brzy stali mladí, které už v devadesátých letech kterýsi novinář trefně označil za „pravicové svazáky“. Po více než dvaceti letech by člověk čekal, že ze svazáckých názorů vyrostou, navíc v době, kdy sousloví „systémová krize“ obletělo celý svět. Nezměnilo se ovšem nic, snad jen to, že dotyční zestárli a v mnoha případech byli za svou službu „po právu“ odměněni. Některé jejich nesmiřitelnost vynesla do výšin, z nichž se jim daří za podpory vládních činitelů přejmenovat ulici po nejen hloupém, ale především zločinném Ronaldu Reaganovi, z jiných jsou zas, i přes rozcuchané účesy, režimní umělci.
David Černý je tak Michalem Davidem dneška, alternativní odér mu ve věci jen pomáhá. Autor divadelních her Mirek Bambušek zas svým talentem plýtvá takřka výhradně jen na projekty, které jako by byly psány na objednávku režimu. Frontman punkové skupiny Plexis Sid Hošek to vše před lety hezky vyjevil, když na skutečnost, že se do vlády dostane sociální demokracie, reagoval slovy, že on „dobře ví, co to je bota bolševického fízla v obličeji“, pročež by nejraději ze země pod Zemanovou vládou co nejrychleji emigroval. Možná by mu nějací mladší punkáči měli po koncertě prozradit něco o botách současných slouhů režimu. Tihle bojovníci proti totalitnímu zřízení státního socialismu už díky svému nenávistnému přesvědčení asi nedospějí vůbec nikdy a těžko doufat, že si kdy vůbec všimnou jiného nepřítele než mrtvého komunismu. Jsou vězni jistoty starého, dobře známého a stálého protivníka. V této situaci se asi nelze divit, že růžový tank je vydáván za symbol nové svobody po roce 1989 namísto za symbol pozdního (českého) antikomunismu, jímž je především. Očekávat, že by jej nějací angažovaní umělci poslali tam, kam patří, tedy na dno Vltavy, by už zřejmě bylo přespříliš.
Jsme zkrátka stále pozadu, nechceme se vzdát zvyku. Je to vidět i z (ne)jednání osmdesáti procent obyvatelstva, které modrou svazáckou knížku nevlastní a které s počínáním Nečasovy vlády nesouhlasí. O jejich nesouhlasu se dozvíme jen díky agenturám pro výzkum veřejného mínění. Občané odsuzují nesociální vládu, což jim však nebrání z povzdálí domovů v přímém přenosu už rok sledovat, jak je vláda obírá o výdobytky demokracie.
Mocně jim v tom pomáhají média. Dvacet let starému duchu doby se nevzpírají, patří přece k jeho hlavním tvůrcům. Asi nejlépe je to znát na novinách, jež se označují za lidové. V minulém týdnu se jim podařilo zhodnotit roční vládnutí koalice, jíž přisoudili adjektivum „dobrá“ (tedy známku 3). Kritiku si vláda prý zaslouží jen za zbytečnou rozhádanost a za to, že nedostatečně vysvětlila lidu nezbytné reformy. Právě v této roli jí Lidovky trvale pomáhají. Třeba když u zpravodajského hodnocení ministra zdravotnictví Leoše Hegera napíšou, že jde o úspěšného ministra, neboť se mu snad podaří, že „v Česku konečně [!] bude možné si za kvalitnější péči připlatit“.
Češi vždy tak trochu koukali za hranice, aby zřeli, co by bylo vhodné (po vzoru zahraničních vzorů) udělat, jakou cestu nastoupit. Jedineční byli naposledy snad v šedesátých letech, a to především v oblasti kultury, přičemž i zde se nejpozději v roce 1969 vidělo, že jistota závěsu jim je nakonec vždy bližší. V roce 2011 se zdá, že potřeba jistoty naopak v rozhledu ven brání, takže jsme opět nesmyslně věrní nastoupené cestě, kterou jinde v Evropě už razantně a masově zpochybňují.
Nedávno jsem šel na Kampě kolem zdi, kterou zdobí stovky vyznání lásky v podobě nápisů „Miluju Petru“ nebo „K + J = VL“. Nějaký střízlivý kolemjdoucí tolik jistoty ve věci značně nejisté evidentně nepobral a přes celou zeď nastříkal nápis: „Stejně se všichni rozejdete!“ Možná by to chtělo, aby někdo podobně realisticky zhodnotil jistotu naší dvaadvacetileté uhlířské víry.