Psaní na prahu úlu

Dnes jsme plánovali vytáčet med, ovšem po několika dnech pěkného letního počasí se náhle spustil nepřetržitý déšť s občasnými silnými závany větru. Když se spoléháme na přírodní jevy a fenomény, nemůžeme nikdy předvídat, jak a kdy se co stane. To není nic nového, Henri Bergson tomu věnoval téměř celé filosofické dílo a každá kniha o chaosu a komplexitě vám sdělí totéž. Přesto jsme ale počítali s tím, že dnes budeme pracovat se včelami… Takže se posaďme a zkusme se nad naši situaci povznést: budeme psát a chceme psát o psaní a včelách. Nebudeme zatěžovat čtenáře celkovým přehledem, kdo kdy od antiky zmínil včelu v literatuře. Kromě toho Cristopher Hollingsworth už dříve publikoval pozoruhodnou literární studii s podtitulem Metafora hmyzu v literatuře (Poetics of the Hives: The Insect Metaphor in Literature, University of Yowa Press 2001), v níž zkoumá, jak slavní autoři ve svých dílech zacházeli s ideou včely či konkrétněji úlu, od Homéra (divoké včely) přes Vergilia (domestikace), Danta (vzestup do nebe) či Miltona (padlí andělé) až ke Conradovi, Wellsovi, Huxleymu, DeLillovi a mnoha dalším. Je to vynikající přehled evoluční stylistiky, zkoumající relevantní analogie a metafory, zdůrazňující speciální významy a unikátní literární funkce. Včela a úl procházejí historií jakožto aktivní rétorické médium, nástroj vizuálního jazyka, a ukazují na různé přístupy k „jinakosti“ a k pozici pozorovatele. Ovšemže úl znázorňuje většinou vztahy mezi jednotlivci a celkem nebo rovnou ideální model státu. Úl je dramatická forma, umožňující symbolizovat odlišnosti a analogie. Snad je ještě pár čtenářů, které to dosud nepřestalo zajímat.

Od žlabatek k paradigmatu

Americké muzeum přírodní historie v New Yorku vlastní sbírku pěti milionů žlabatek, které muzeu věnoval biolog Alfred Kinsey. Jiné zdroje uvádějí až extravagantních sedm a půl milionu, ale i v prvním případě by učenec musel po čtyřicet let sbírat více než tři sta kusů hmyzu denně. Kinsey se však proslavil nikoli jako entomolog. V roce 1948 publikoval první z takzvaných Kinseyho zpráv, Sexuální chování muže, následované Sexuálním chováním ženy v roce 1953. Jednalo se o precizní vědecké práce s terénními rozhovory a statistikami, nepochybně zásadními pro moderní sexuologii. Ve fundamentalisticky náboženských, studenou válkou procházejících Spojených státech vyvolaly bouři kontroverzí, jež zcela jistě ovlivnila takzvanou sexuální revoluci v šedesátých letech. Kinseyho práce taxonoma, jenž podrobně zkoumal ekologické vztahy organismů, spíš než otázky adaptace a domestikace, tedy vyvolala nejen zájem o rozmanitost jednoho druhu – žlabatky – a její rozličné sexuální chování. Vedla také k inovativnímu přístupu při zkoumání podobného chování u lidského druhu. Zprávy ukázaly, že muži a ženy jsou si ve své sexualitě rovnější, než se myslelo, a navíc že sociální a kulturní prostředí sexualitu mužů a žen spíše tvaruje, než aby ji potlačovalo. To byl konec mnohým tabu a předsudkům a Kinsey bude navždy spojován s touto notoricky populární reputací, tvořenou zvláštní směsicí vědecké preciznosti, popularity, nedůvěry a skandálu.

Při čtení Kinseyho zpráv nalézáme konvenční vědecký styl: suchý jazyk, neimaginativní preciznost, statistické grafy a ilustrace. Zdá se, že horlivý taxonom zkrátka jen pokračoval ve své práci se žlabatkami. Pro druhou z knih osobně vyzpovídal téměř šest tisíc žen ohledně jejich sexuálního chování. Podobně jako analyzoval každý druh hmyzu na základě šestadvaceti parametrů, měl obsáhlý seznam různých parametrů pro každou dotazovanou. Je zvláštní, že se tato díla mohla stát bestsellery. Věříme, že v tom bylo něco víc než udivující zprávy o sexuální orientaci, pre- a extramaritálním sexu, promiskuitě atd. Existuje však vůbec nějaký vědecký styl a odlišný styl populární?

A zde přichází hypotéza. (Náhle se rozpršelo ještě víc. Už se nemůžeme vydat do zahrady a ke včelám. Pokračujme tedy v psaní.) Nevzniká tu snad nové paradigma, mající podobu nových hybridních výrazových forem s vlastními stylistickými rysy, jež se přibližují poetické a filosofické tradici, ovšem s přesnějším a realističtějším jazykovým potenciálem? Neobjevuje se nový estetický útvar na pomezí literární vědy, věd o umění a exaktních či přírodních věd? Záplavu popularizačních vědeckých textů na straně jedné a horoskopů, článků o zahradničení, knih televizních kuchařů či cestovních deníků na straně druhé možná nemusíme chápat jen jako kratochvíli či únikovou strategii před nutností napsat „opravdové“ velké dílo, nýbrž jako spisovatelský experiment, nový žánr, novou expresivitu. Jako hru s vědeckými daty: interdisciplinární, multimodální, s jiným obsahem, než se předpokládá, s jinou imaginací.

Z pamětí hmyzovědce

Probíráme se historií a zdá se, že nalézané texty tuto divokou hypotézu podporují. Jean Henri Fabre (1823–1915), autor ve věku New Age stále populárnější, byl v oblasti entomologie ohromujícím autodidaktem. Darwin ho nazval „nenapodobitelný pozorovatel“, i když Fabre odmítal evoluci ve prospěch kreacionismu – nikoli v biblickém smyslu, nýbrž spíš proto, že nevěřil systémům a velkým teoriím. Při čtení knih Scène de la vie des insectes (1862, česky jako Zápisky ze života hmyzu, 1911) a Souvenirs entomologiques (1879, česky Z pamětí hmyzovědce, 1915) se setkáme se zvláštním stylem: jde o skvěle vyvážený, velmi jasný jazyk na pomezí preciznosti a lyričnosti. Žádné obtížné vědecké termíny ani dramatická rétorika. Jeho úvahy o včelách a vosách, pavoucích a mravencích jsou zvídavým pozorováním druhů v jejich přirozeném prostředí. Někdy je připojen příběh o tom, jak je objevil (na procházce, na školním výletě…). Není to žádný Darwin – zkoumající hexagonální tvary včelích pláství, nadarmo se snažící odpovědět na otázku, kam umístit přirozený instinkt ve vztahu k inteligenci. V případě Fabreho tu není žádná velká výzkumná agenda. Jen se dívá na hmyz, snaží se zjistit, co dělá, a příběh zakládá na vysvětlování. Kromě spisovatele-pozorovatele tu, zdá se, nejsou žádní lidé. Až konečně přijde zmínka o Paříži, když srovnává čisticí úsilí chrobáka se životem v monstrózním městě, aby na konci zmínil kontrast mezi venkovem a velkoměstem: zatímco na zdraví venkova příroda plýtvá svou péčí, k bohatství měst je netečná až nepřátelská.

Když Fabre získá nemovitost (nazývanou „harmas“) ve vzdáleném regionu Provence, kam se odebere na penzi a kde nerušen pokračuje ve výzkumu, popíše ji takto: „Tady vidíte včelu Krejčí. Seškrabává pavučinový stonek žlutokvěté zeměžluči a hromadí kuličku s výplní, kterou pyšně odnáší ve svých kusadlech či čelisti. Pod zemí ji přemění na bavlněnou brašnu, uchovávající zásoby medu a vajíček. A zde jsou včely Kráječky lístků, nesoucí pod vlastními těly černé, bílé či krvavě rudé žací kartáčky. Navštěvují sousední křoviska, kde vykrajují z listů oválné kusy, do nichž zabalí svou úrodu. A tu jsou také černé, sametově oděné včely Zednice, které pracují s cementem a štěrkem. Ukázky jejich zednictví bychom mohli lehce nalézt na kamenech v harmasu. Dále přichází druh Divoké včely, která kupí své buňky do točitého schodiště prázdné šnečí ulity; a další, která ukládá své pokrmy do dřeně ostružinového stonku; a třetí, která používá žlab uříznutého rákosu; a čtvrtá, která žije zadarmo v prázdných chodbách včely Zednice. Jsou tu také včely s tykadly a včely s kartáčky na zadních nohách, které používají při sklizni.“

Na prahu úlu

Belgický symbolista Maurice Maeterlinck (1862–1949), nositel Nobelovy ceny a politický aktivista veřejně protestující proti oběma světovým válkám, se zajímal také o přírodu a napsal několik knih i o hmyzu. Již v roce 1901 publikoval esej La Vie des abeilles (Život včel). V roce 1926 byl obviněn z akademického plagiátorství v publikovaném díle La Vie des termites (Život termitů). Stala se z toho politická záležitost, která ho však neodradila od psaní dalších knih o mravencích a pavoucích. Ve svém Životě včel shrnul dosavadní výzkum u autorů jako Réaumur, Huber a dalších. Své předpoklady formuloval jasným jazykem, bez přílišných vědeckých či osobních odboček. Tu a tam nalezneme filosofičtější reflexi, upozorňující na to, jak odlišné jsou včely od lidí. V úvodu nazvaném Na prahu úlu o svém stylu říká, že fakta by měla být tak přesná, jako kdyby se objevila v praktickém manuálu či vědecké monografii, ale chce je propojit živějším způsobem a smísit s volnějšími a vyzrálejšími reflexemi. Jeho čtenář se nenaučí, jak se starat o úl, ale dozví se víceméně všechno, co je známé o životě jeho obyvatel.

O novém způsobu vědeckého psaní a psaní o vědě jasně svědčí zájem spisovatelů o vědecká paradigmata. Spisovatelé se stavějí se do role těch, kdo zprostředkují, vysvětlují a estetizují danou informaci. Malá anekdota: Když byl Maurice Maeterlinck pozván filmovým producentem Goldwynem do Hollywoodu, napsal tu zřejmě dva scénáře. Je zaznamenáno, že Goldwyn při jejich čtení vyběhl ze své kanceláře a křičel: „Můj bože, hlavní hrdina je včela!“

Přizdobená věda

Po autodidaktu a slavném spisovateli se podívejme na holandsko-anglického křížence historika, spisovatele a aktivisty avant la lettre Bernarda Mandevilla (1670–1733). Začal překládáním několika Ezopových bajek – například té o včelách, trubcích a vosách. V roce 1714 pak publikoval zvláštní směs textů nazvanou The Fable of the Bees: or, Private Vices, Public Benefits (Bajka o včelách: aneb Soukromé hříchy, veřejné blaho). Začíná zveršovanou bajkou Reptající úl aneb Polepšení darebáci z roku 1705 a přidává k ní diskusi v próze a pár esejů. Ještě v roce 1732 dodal druhou sérii komentářů. Bajka o včelách kombinuje množství socio-politických, náboženských a ekonomických idejí, jež vyvolaly v Anglii té doby značný odpor. Úl slouží jako výchozí metafora ekonomické teorie, která mohla ovlivnit pionýra politické ekonomie Adama Smitha. Estetický program chybí.

Historikem, jenž se pokusí přizdobit vědu, je Jules Michelet (1798–1874). Rok po první úspěšné publikaci, v níž se zabýval přírodní historií, nazvané L’Oiseau (Pták), vydal roku 1857 poněkud hloupou a naivní, občas velmi nepřesnou a povrchní knihu L’insecte (Hmyz). Hnala ho touha napsat poezii vědy, což je šlechetná iniciativa, ovšem přehnaně metaforická a bombastická, a z toho důvodu je dnes její plod téměř nečitelný. Jak odlišné od jemného Fabreho, obratného Maeterlincka a raného vášnivého Mandevilla je toto čtení: „Včela a mravenec nám odhalují ušlechtilou harmonii hmyzu. Oba se svou vysokou inteligencí patří do vznešenější třídy umělců, architektů a jim podobných. Včela je více geometr; mravenec je především schopný pedagog. Mravenec je upřímně a důrazně republikán, nemá žádnou potřebu žité a viditelně symbolické komunity, s lehkou úctou a nezbytnou hrubostí řídí jemné a slabé ženy, jež zachovávají druh. Na druhé straně včela, zjevně něžnější, méně logicky uvažující a imaginativnější, nalézá morální podporu v úctě ke společné matce. Neboť její komunita panen je takříkajíc náboženstvím lásky. U mravenců i včel je mateřství sociálním principem, ovšem koření tu také bratrství, jež dodává výživu a vypučí do skvostné velikosti.“ (Venku mrholí. Dívám se z okna a včely nejeví skoro žádnou aktivitu. Neměli bychom se jít podívat?)

Včelí jazyk

Jednu z nejcitlivějších úvah, které kdy byly napsány o výzkumu včel, lze nalézt v knize Karla von Frische (1886–1962) Aus dem Leben der Bienen (Ze života včel, 1927). Zatímco akademická půda trpěla nacistickým konfliktem, von Frisch pokračoval ve výzkumu věnovaném percepci a chování včel v odlehlé chatě svých rodičů na hranici mezi Rakouskem a Německem. Kniha je okouzlující zprávou o téměř do-it-yourself přístupu k výzkumu smyslů, orientace, vnímání času, emocí a vědomí včel. Jedny z nejoriginálnějších stránek napsal o objevu včelího jazyka. Přesně a zároveň něžně popisuje, jak nastavil původní testovací pole, jaké špatné a správné hypotézy si vytvářel a jak nakonec objevil jazyk včel na základě dešifrování jejich pohybů a „tance“. Je zajímavé, že von Frischovo psaní kombinuje množství stylistických rysů výše zmíněných autorů.

Za své publikace a další výzkum Karl von Frisch získal v roce 1973 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, společně s Nikolaasem Tinbergenem a Konradem Lorenzem. Fakt, že tito tři dostali cenu zároveň, je pozoruhodný. Von Frisch byl obětí nacistické politiky (byl ze čtvrtiny Žid), zatímco Lorenz přispíval k pokusům o vytvoření rasové a eugenické vědy. Tinbergen byl členem holandského hnutí odporu na konci druhé světové války. Příběh tohoto kontroverzního udělení ceny a dost odlišné minulosti každého ze tří oceněných můžeme číst v nedávno vydané publikaci Insectopedia (Pantheon 2010) amerického antropologa Hugha Rafflese. Raffles se zajímá o náš vztah ke hmyzu a poskytuje nám úchvatné zprostředkování horlivé práce mnoha umělců a vědců. Rafflesovo dílo, jeho styl a zacházení s obsahem, může odpovídat naší hypotéze, neboť nejenže pojednává o kreativitě na pomezí umění a věd, ale je také samo pokusem propojit přístupy k výzkumné otázce s příhodným stylem psaní. Jedná se o skvělý úvod do nového typu umělecké formy, jež se pokouší smísit přirozené a vypěstované.

Malá utopie

Řeč a jazyk, společně například se sonifikací v hudbě a vizualizací v oblastech pohyblivého obrazu a interaktivního umění, by mohly přinést originální a kombinované příspěvky k umění, s předpokladem, že dojde k vyvinutí patřičných nástrojů, stylů komunikace, otevřených a různorodých forem s nevšedním úhlem pohledu. Každá hypotéza přitom zůstává také malou utopií. Doufejme, že se objeví originálnější díla, že dojde k rozvoji nových žánrů dříve, než budou přesně vymezeny normami, že se vyvinou myriády tvůrčích možností. Protiklady a odlišnosti, nesoulad a šum, nové vzorce a struktury, nové jazyky… Experimentální průzkum nové umělecké aktivity, svázané s vědeckými paradigmaty, lze zcela jistě realizovat s větší vervou, než se zdá.

Zpět k fikci. Kanadská autorka Margaret Atwoodová před nedávnem publikovala knihu nazvanou Rok potopy (The Year of the Flood, Nan A. Talese 2009), apokalyptický, ovšem nadějně chaotický příběh o ekosektách, postlidské společnosti, genetické technologii či čemkoli, co je dnes při ruce a z té ruky se vymkne. Zahradníci jsou pro příběh klíčoví. A také včely. (Náhle vyskočí a jde k oknu. „To mi připomíná mou dnešní práci… Ano, přestalo pršet, musím jít, venku už to schne! Ale ne, už se stmívá. Dnes už nemáme šanci, že bychom mohli otevřít úly a vytočit med…“ Jde zpátky ke stolu a posadí se…)

Včely neucítí můj strach

Dobrá, jsem zpátky, takže to zakončeme něčím krásným. Než se rozejdeme, zazpívejme si poslední píseň. A kdo vhodnější jí může propůjčit svůj hlas než Sylvia Plathová, která krátce před svou tragickou sebevraždou napsala pět básní týkajících se včel, dalších lidí, jejích vlastních obav a zranitelnosti. A především křehké krásy. Citujeme z básně Setkání se včelami (v překladu Jana Zábrany): „Co je to za lidi, co mi přišli naproti k mostu? To jsou vesničani – –/ farář, porodní bába, expert na včely./ Mám letní šaty bez rukávů, nic mě neochrání,/ oni jsou všichni v rukavicích a zakuklení, proč mi to nikdo neřekl?/ Usmívají se a odhrnují závoje připíchnuté k starodávným kloboukům.// Jsem holá jak oškubaná slepice, copak mě nikdo nemá rád?/ Á, tady mi včelí tajemnice podává svůj bílý pracovní plášť,/ zapíná manžety na zápěstích a knoflíky od krku po kolena./ Teď jsem jak z hedvábného mlíčí a včely si mě už nevšimnou./ Neucítí, že mám strach, že mám strach, že mám strach.“

Autor je belgický zvukový umělec, žijící v Praze a na Vysočině.

Z angličtiny přeložila Lenka Dolanová.