Literatura v rozhlase může nabýt velmi experimentálních podob, pokud se vyváže z tradic disciplíny. Také o některých inspirativních rozhlasových hrách současnosti pojednává následující článek.
V poslední době čtu o tom, jaký je dnešní stav literatury ve světle proměňujících se a změněných médií. Většina článků vnímá literaturu jakožto oddělenou disciplínu, zatímco ve skutečnosti by bylo zajímavé podívat se na ni spíš v její pestrosti (divadlo, performance, hudba, film, video…). Jakákoliv diskuse bude navíc muset být orámována jejími diachronickými či historickými proměněnými formami. V tomto ohledu lze při čtení prvních opravdových románů, jako jsou mimo jiné Don Quijote, Robinson Crusoe, Gulliverovy cesty či Tristram Shandy, získat dojem, že jsou experimentálnější než převážná část dnes vznikajících, konvenčních vyprávění. Nemluvím o knize na disku či něčem podobném, nýbrž o tom, jak může literatura vypadat po vynálezu Turingova stroje ve třicátých letech minulého století, a tudíž o redefinování čtení/psaní, které nechává pero, papír a tištěné knihy coby prehistorické nástroje za sebou. Spisovatel se tedy stává operátorem stroje, zapisujícím data, jako jsou zvuky, obrazy, filmy a texty, do paměti. A může být spisovatelem, filmařem, skladatelem, hudebníkem či programátorem zároveň.
Radioart není mrtvý
Neztrácejme však čas odbočkami; dvacáté století nám přineslo krásné mediální experimenty, které se pokusily důvěrným způsobem svést dohromady literaturu a komunikaci: radioart! Ačkoliv se někdy nazývá „zapomenutým žánrem“, tento hluboce panevropský experiment není mrtvý. Věřím, že může objasnit, jak v konvergenci dovedností, médií, strojů a komunikace mizí disciplinární odlišení. F. T. Marinetti a Pino Masnata mu dokonce věnovali jeden ze svých pamfletů – La Radia (http://www.kunstradio.at/THEORIE/theorymain.html). Jednou z těch zajímavějších historických úvah o roli rádia ve 20. století je bezpochyby Bezdrátová imaginace: zvuk, rádio a avantgarda (Wireless Imagination: Sound, Radio, and the Avant-Garde) od editorů Douglase Kahna Gregoryho Whiteheada (MIT Press 1999), která poskytuje dech beroucí vhled do kreativních snů a entuziastických experimentů s novými médii v průběhu téměř století existence rádia.
Že je i dnes relevantní pracovat s rádiem, potvrzuje loňská výstava v německém Halle, zorganizovaná studenty Katedry pro média a komunikaci tamní univerzity; doprovodný katalog do hloubky vykresluje historii tohoto média. I přes své někdy příliš německé zaměření předkládají profesor Golo Föllmer a jeho studenti celkem kompletní přehled „zapomenuté“ umělecké disciplíny 20. století. Diskutuje se zde o původních rozhlasových dílech Bertolta Brechta, Waltera Ruttmanna, ale také Orsona Wellese, Mauricia Kagela, Heinera Goebbelse a četných současných umělců, kteří si vysnili experimentální rádiová díla (katalog/knihu lze získat na http://www.gehoergang.net/der_gehoergang.html).
Rozhlas v galerii
Nezapomeňme, že blíže k nám dosud existuje pár aktivních uměleckých rádií, zatímco zbytek Evropy, zdá se, oficiální rádio zprivatizoval a kreativnější formy vysílání vyloučil: v Praze (Michal Rataj, http://www.rozhlas.cz/radiocustica/portal/) a Bratislavě (Juraj Ďuriš, http://www.radioart.sk). Vedle velmi aktivního vídeňského Kunstradia jsou toto dvě rádia, která můžeme opečovávat a milovat, než je další vlna reorganizace zruší. Na konci minulého roku nabídl zajímavý česko-německý projekt prostor Tranzitdisplay – „pět rozhlasových her ve formě audiovýstavy“ Rádio d-cz. Některé z nich, a ještě daleko víc, jsou nyní k slyšení v berlínském centru n.b.k. na výstavě Sounds. Radio – Art – New Music (http://www.nbk.org). Krátce se zastavme u tří prací: Chladnou zemí Jáchyma Topola, Nejmilejší zvuky Prahy Miloše Vojtěchovského a Petera Cusacka a Furt Dokola / In einem Fort Kateřiny Šedé a Rolfa Simmena. Každý z nich vnáší do literárního kontextu jiné médium. Jáchym Topol je asi nejblíže tradičnímu pojetí literární rozhlasové hry. Jeho cestopis popisující ničivý účinek minulých politických režimů není vůbec nezajímavý. Rozhlasová hra, která nepochybně začíná od psaného textu a zůstává mu poblíž, ukazuje také omezení nekritického přepřáhnutí z psaní na vysílání. Hlasy pokračují donekonečna a se zvuky je zacházeno jako s pouhými opěrkami či vedlejšími efekty. Přístup pokoušející se o nové pojednání psaných textů dosud velmi připomíná experimenty radioartu, vznikající od šedesátých let. Dílo Miloše Vojtěchovského a Petera Cusacka rozhlasovou hru výrazně umísťuje do kontextu zvukové koláže/sound artu a vnáší dimenzi kolektivního. Nahrávky jsou ve své hrubé formě dostupné v on-line databázi a pocházejí z různých zdrojů, zaznamenaných různými autory (o projektu také viz A2 č. 11/2009). Ovšem tato montáž je jakožto určitá nadstavba a zprostorovění, obsahující navíc německo-české komentáře, opět v rámci historie této minidisciplíny překvapivě tradiční. Konečně Kateřina Šedá a Rolf Simmen vnášejí do zvukového média aktivistickou a sociální dimenzi, dokument a zároveň uměleckou performanci. Je zajímavé, že původní audiovizuální nahrávky jsou docela působivé, ovšem studiové pojednání s tématem vmixované a příliš často opakované nenápadité lekce jazyka je evidentně oslabují. Všechna tři díla však stojí za poslech a je jen škoda, že se jejich produkce střetla s tradičnějšími koncepty a zvukovými modely. Přesto můžeme cítit, že se tu – v těch radikálnějších okamžicích, jež každá z rádioher určitě nabízí taktéž – možná objevuje jiná literatura.
„Čtení“ v chůzi prostorem
Překvapující bylo velmi případné prostorové rozvržení v Tranzitdisplay. Publikum mohlo procházet s bezdrátovými sluchátky téměř „mezi“ simultánně vysílanými kusy. Mohli jsme přepínat mezi poslechem děl a generováním praskotu, vznikajícího rušením a pohybem. To téměř způsobilo lepší zkušenost „čtení“. Takového, které mísilo zvuky a jazyky, významy a frekvence; z každé nové návštěvy se stal nový výtvor, unikátní dílo. Nová literatura, vytvářená výhradně svými čtenáři? Spisovatelé a další operátoři strojů jsou vesměs básníky, skladateli, hudebníky, nahrávači, které lze vhodně nazvat… tvůrci uměleckého rádia!
(P. S.: Díky Markétě Strnadové za zajištění přístupu do archivu Tranzitdisplay; v prostoru galerie je možný poslech výše zmíněných rozhlasových her.)
Autor (fka Guy Van Belle) je belgický umělec, žijící v současné době v Praze.