Někdy je dobré to nechat uležet

Jednou jste řekla, že člověk patří tam, kde žil před svým šestým rokem. Znamená to, že i když jste strávila v Kanadě dvacet osm let, nikdy jste se necítila kanadskou autorkou?

Nikdy jsem se nestala kanadskou občankou, takže jsem nikdy nebyla ani kanadskou spisovatelkou. Kanaďané ale byli velmi pohostinní; když se někdo přistěhuje odjinud, v Kanadě ho přijmou mezi sebe, ne nezbytně jako kanadského autora, prostě jako autora. Ve Spojených státech příliš lidi nutíme: k tomu, aby se naučili anglicky, i k tomu, aby se stali Američany.

Neustále se říká, že jižanští autoři vycházejí z ústní lidové slovesnosti, a proto dokážou velmi autenticky využívat různé místní podoby jazyka. Je to podle vás pravda?

Je to trochu pověra, ale třeba u Flannery O’Connorové to platilo, ta měla velký cit pro jazyk. V Mississippi se mluvilo za mého dětství jinak, než se mluví teď, nejspíš za to může televize, ta změnila způsob řeči. Jedině na mississippském venkově je to možná jako dřív. Před několika lety jsem mluvila s mississippským guvernérem, byl milý, ale řekl mi, nebudu vám lhát, Mississippi má spoustu dobrých autorů, ale stačí odjet do vzdálenosti dvaceti mil od Jacksonu a nebude je tam znát vůbec nikdo, maximálně Faulknera, a to kdoví jestli. Já už dlouho na venkově nebydlím, ale to, jak se doma mluvilo, mám pořád v paměti. Lidi se mě pak ptají, jestli jsou povídky o Marilee Summerallové autobiografické, a já odpovídám, že ne, ale kdybych na venkově tehdy zůstala, nejspíš bych byla jako ona.

Od počátku své kariéry píšete povídky a od té doby si udržujete svůj charakteristický styl, rozpoznatelný i během toho krátkého období, kdy vaše prózy poněkud potemněly…

Psala jsem asi od pěti let, ještě než jsem začala chodit do školy. Máma mi hodně četla a mně se to velice líbilo, četla mi Bibli i Krále Artuše. Tak jsem to chtěla taky zkusit a zkoušela jsem si vymýšlet pohádky.

Měla na vás vliv dobová populární kultura? V jedné vaší povídce hrají důležitou roli fantastické komiksy, jinde zmiňujete seriál Nancy Drewová…

Tyhle věci z populární kultury se do mých děl dostávají mimoděk, prostě tak, že ulpí v mysli. Autor dostává podněty odevšad, stačí se dívat a poslouchat. Nedávno jsem napsala povídku Pozorování, vyšla v Hudson Review na jaře 2008, je o člověku, který v důsledku nehody přišel o oko – když spravoval CD přehrávač, jeho malá dcerka ho zapojila omylem do zásuvky – a pak musel nosit velice tlusté brýle. K tomu mě inspirovala jedna kamarádka, Italka, která při čtení používá takové to velké zvětšovací sklo. Když jsem ji viděla, napadlo mě napsat něco o člověku s poškozeným zrakem.

Prózy do své bilanční sbírky Jižanská žena: nové a vybrané povídky, vydané roku 2001, jste vybírala sama?

Pracovala jsem na tom s ředitelem Modern Library Davidem Ebershoffem. Uvědomovala jsem si, že některé mé povídky jsou přece jen horší, některé nefungují, jak by měly, a tak jsme jich poměrně dost vyřadili. Občas jsem toho trochu litovala, ale pak jsem si řekla, že je dobře, že zůstaly jen ty nejlepší.

Sám jsem v tomto výboru velice postrádal svou nejoblíbenější povídku, Judith Kaneovou. Proč jste vyřadila tu?

Ona tam není? Nejspíš jsem na ni úplně zapomněla. Ale píšu pořád dál. Teď jsem prodala povídku jednomu časopisu, který vychází v Atlantě, vystupuje v ní Edward, postava, která se objevuje i v jiných mých povídkách; jednou o něm bude celá sbírka jako o Marilee. Napsala jsem taky další román, ale nelíbil se mi, tak jsem ho nikam neposlala. Možná ho znovu vytáhnu a pokusím se ho přepsat.

Potřebujete vždycky odstup, abyste zjistila, že něco nefunguje?

Někdy to poznám hned, jindy je lepší nechat to uležet. Někdy jsem příliš dychtivá a uspěchám to, nerada bych ale lidem nutila nedodělky.

Máte čas i na čtení děl svých jižanských kolegů?

Čtu teď třeba Lee Smithovou, líbila se mi její Poslední dívka a ještě víc její poslední, historický román Na Achátovém vrchu; dělala pro něj rozsáhlý výzkum o občanské válce a děsivých událostech těsně po ní. Teď se rovněž slaví sté výročí narození Eudory Weltyové, začalo to v New Yorku, kde byla výstava jejích fotografií tohoto města z třicátých let; vystavili je v Městském muzeu, a protože jsem v poradním výboru Nadace Eudory Weltyové, jela jsem tam. Dalším exponátem byly její snímky z Mississippi, ty mám ze všech nejraději, protože se na nich soustředila na obličeje. Překládat Eudoru Weltyovou musí být velice těžké, můj dlouholetý dobrý známý Patrick Samway, jezuita a autor životopisu Walkera Percyho, se zná s francouzským překladatelem, který překládal do francouzštiny Zlatá jablka a říkal, že kdyby věděl, do čeho jde, pořádně by si to rozmyslel. Říkal, že ten text vypadal snadně, ale byl tak specifický, že hledání správných ekvivalentů ho dovádělo k šílenství. Měla jsem tu také jednoho zahraničního hosta a udělala jsem strašlivou chybu, protože jsem mu řekla, že Jižani mají z Faulknera a Weltyové víc než ostatní; velice se naštval a řekl mi, že jsem elitářka, ale stejně si myslím, že jsem měla pravdu. Když znáte prostředí a okolnosti, je logické, že si to dílo užijete víc, ale třeba v povídce Pan Králík ze Zlatých jablek ani já pořád přesně nevím, co se tam odehrává.

Jak se stalo, že se z vaší novely Světlo na náměstí stal o pětačtyřicet let později úspěšný muzikál?

Začalo to někdy v roce 1998, volal mi můj agent, že bych se prý během cesty do New Yorku mohla sejít s jedním mladým mužem, který má zájem udělat z mé novely muzikál. Přišel, právě když jsem snídala ve svém hotelovém pokoji; byl to velmi atraktivní mladík a vypadal mladší než ve skutečnosti. Jmenoval se Adam Guettel a byl to vnuk hudebního skladatele Richarda Rodgerse ze slavného autorského tandemu Rodgers a Hammerstein. Měl už tehdy za sebou například muzikál Floyd Collins o chlapíkovi z Kentucky, který prováděl průzkum jeskyní, v jedné z nich uvízl [30. ledna 1925 – pozn. M. A.] a během neúspěšných záchranných prací, které trvaly čtrnáct dní a přenášel je rozhlas, komunikoval s vyprošťovacím týmem. Guettel pak udělal pár dalších věcí, pouštěl mi je na cédéčku a líbily se mi. V té době pracoval sám, neměl společníka a říkal mi, že dokáže složit hudbu i texty, ale potřebuje někoho, kdo by podle mé knihy napsal dialogy; na to si nakonec k sobě vzal člověka jménem Craig Lucas. Od začátku ke mně byli velice otevření a přátelští.

Na inscenaci se, pokud vím, podílel Institut Sundance?

Já tam nejela ani jsem s nimi nejednala, ale vím, že projektu pomohli. Premiéra byla v Seattlu v červnu 2003, měla dobré recenze, ale podle mě na tom ještě byla spousta práce. Pak muzikál inscenovali na počátku roku 2004 v Chicagu a tam se na to přišli podívat všichni prominentní recenzenti, kteří se touto oblastí zabývají. Je to sladký, romantický příběh, ale to, co s ním udělali, by na Broadwayi nemělo šanci, bylo to příliš klasické. V New Yorku se představení hrálo v Lincolnově centru, tuším v roce 2005; premiéra vyzněla trochu rozpačitě, ale jinak to byl velký úspěch, mělo se hrát dva měsíce a hrálo se dva roky. John Lahr napsal velmi pozitivní recenzi do New Yorkeru a Frank Rich, známý politický sloupkař, který byl dřív divadelním kritikem, napsal k muzikálu reklamní popisku, protože je to kamarád Adamovy matky. Je zvláštní, že knížka, kterou jsem napsala v roce 1959 a vyšla v roce 1960, dostala právě takový nový život.

Tuto novelu už ovšem v roce 1962 zfilmoval režisér Guy Green…

Byl to docela slušný film, hlavní roli hrála Olivia de Havilland, ale všichni už na něj zapomněli, je to strašně dávno. Muzikál nemá s filmem nic společného, chtěli jen můj příběh. Většinu replik nechali, do textu příliš nezasahovali.

Chtěl někdo zfilmovat i vaše další knihy?

Dokonce jsem prodala filmová práva na Hlas u zadních dveří, můj román z roku 1956, ale něco se stalo a film nikdy nevznikl. Měli zájem také o Solnou cestu. Jeden quebecký scenárista napsal scénář, ale nepodařilo se mu Kanaďany přesvědčit, aby investovali do filmu, který se odehrává v Mississippi. Teď ten scénář má jeden mississippský producent, tak uvidíme. Tři roky uvažovali i o filmové verzi povídky Bratranci, ale rovněž nesehnali peníze. V Kanadě zfilmovali mou povídku Já Maureen; ten film jsem nikdy neviděla, ale známí mi říkali, že byl příšerný. Kvůli filmu musí člověk udělat příliš mnoho věcí: poznat ty správné lidi, zajistit si příslušnou podporu, a opravdový problém jsou dnes peníze.

Zasahovala jste nějak do práce libretisty muzikálu?

Moc jsem k výsledné verzi nepřispěla, jen několikrát jsem ho upozornila, že něco pochopil úplně špatně. S filmaři je to jinak; na rozdíl od divadelníků dělají, jako by autor vůbec neexistoval – ale jiní spisovatelé možná mají jiné zkušenosti.

Slyšel jsem, že se o vás točí dokumentární film…

Ano, opravdu o mně točí dokument, tam nevyvíjím vůbec žádnou iniciativu a prostě udělám, co po mně chtějí. Párkrát mě navštívili, jeli se mnou do Mississippi a chtějí film představit na příští konferenci Společenství jižanských autorů v Chattanooze v Tennessee [prezentace se odehrála 14. dubna 2009, konečná verze není hotová dodnes – pozn. M. A.]. Režisér, producent a scenárista Kevin McCarthy má dost zkušeností z Hollywoodu, mluví anglicky i francouzsky, žil v New Jersey, pracoval ve francouzském divadle, takže asi ví, co dělá. Rozhodli se zmapovat mé kořeny a film nazvali podle mé autobiografie Krajiny srdce.

Rozhovor s Elizabeth Spencerovou vedl autor v Chapel Hillu v Severní Karolíně v lednu 2009.