Oslava vyšinutosti?

Když se počátkem devadesátých let 20. století připravovala reprezentativní antologie současné jižanské povídky (jejím sestavením byli pověřeni zkušený prozaik, básník a esejista George Garrett a texaský básník a povídkář Paul Ruffin), znovu se rozběhla periodicky se opakující diskuse o tom, co je to vlastně jižanská literatura, kdo ji píše, jak se dá rozpoznat a proč ji ještě jeden a čtvrt století po občanské válce Jihu proti Severu máme vydělovat jako specifickou a do určité míry nezávislou odnož americké literatury. Antologii, nazvanou Tohle mám (na Jihu) rád (That’s What I Like [About the South], 1993), uváděla stejnojmenná povídka básníka a prozaika R. H. W. Dillarda, který ji rozdělil na devět částí, v nichž postupně defiluje devět rysů spojovaných s jižanskými příběhy: hluboké regionální kořeny, důraz na rodinná pouta, oslava vyšinutosti, přítomnost výrazného vypravěče, témata rasových traumat a lidské vytrvalosti, příklon k místním tradicím, zkušenost blížící se prohry, smysl pro humor tváří v tvář tragédii a neschopnost zapomenout na minulost. Dillardova povídka je ovšem především parodií a je možné úspěšně namítnout, že všechny výše uvedené charakteristické rysy lze najít i v jiných regionálních literaturách, a to nejen ve Spojených státech.

Jih žije!

Jsou tedy jižanskými autoři ti, kteří se na Jihu narodili, ti, kteří tam v dospělosti dlouhou dobu působili, nebo ti, kteří o Jihu píší? Elizabeth Spencerová, prozaička původem z Mississippi, která strávila téměř třicet let v Itálii a především v kanadském Montrealu, tvrdí: „Člověk patří tam, kde žil před svým šestým rokem.“ Historik William Howarth, jenž také pochází z Mississippi, ale žije v Illinois, popisuje své pocity z návratů do rodného kraje takto: „Kdykoli se vracím na Jih, mé nohy cítí, že jsou vítány, ale hlava se neustále rozhlíží a čeká na vyhoštění.“ Někteří afroameričtí teoretikové zase tvrdí, že každý Afroameričan je vlastně Jižan, protože je tak či onak ovlivněn historickým faktem otroctví. Směr, který jeho představitelé pojmenovali Nová jižanská studia, mluví o globálním Jihu, který umožňuje všechna díla, dříve vnímaná z regionální perspektivy, interpretovat v daleko širších kontextech. To je jistě v pořádku, ale mnozí upozorňují, že ve spojení „globální vesnice“ není klíčové slovo „globální“, nýbrž slovo „vesnice“, zdůrazňující vztah mezi jednotlivcem a komunitou.

Jižanská identita se od 19. století formovala především negativně, v opozici ke všemu nepřátelskému, cizímu a nejižanskému. Přitom ale nikdy nebyla stálá a homogenní, vždy se vyvíjela; Garrett dokonce tvrdil, že do občanské války byl Jih „nejvíce kosmopolitní a pluralitní částí amerického národa“. V posledních desetiletích se termín „jižanská identita“ používá téměř výhradně v množném čísle a zahrnuje nejen loajalitu k rodnému kraji, rodině a komunitě, ale také preference etnické, genderové a ryze osobní. O „postjižanské Americe“ psal Lewis Simpson už v roce 1980, přesto Jih stále existuje jako živý a aktivní kulturní koncept. Podle Brita Richarda Graye za to může nejen historická zkušenost válečné prohry a stigma otroctví a segregace, ale především specifický jižanský přístup k jazyku ve všech jeho nářečních variantách i k místním zvyklostem a rituálům.

Jih je opředen mýty: každý mýtus vychází z příběhu a žije tak dlouho, dokud zůstává v kolektivní paměti, šíří se a obměňuje se. Nejde o to, jaký je momentální poměr pravdivého a vymyšleného či původního a nového: to, co se k příběhu dodalo, je často důležitější a vlivnější než celá prvotní verze. Mnoho jižanských mýtů se ale časem změnilo ve stereotypy – například mýtus agrárního Jihu vystupujícího proti industriálnímu Severu, jehož pravdivost zaznamenala vážné trhliny již před občanskou válkou.

Buran, macho, šerif a otrokář

V současném globalizovaném světě sice dochází k amerikanizaci Jihu, ale tento proces postupuje také opačně; mohou za to především již zmíněné stereotypy. Ty pomáhá šířit především populární kultura vznikající z větší části mimo Jih: hollywoodské filmy, televizní seriály, žánrová próza. Už za dob Erskina Caldwella a Williama Faulknera, kteří byli před druhou světovou válkou považováni za nejslibnější jižanské autory (tehdy ještě v tomto pořadí), kritikové s nadsázkou psali, že každý jižanský román musí obsahovat nemotivované násilí, pokoutně pálený alkohol, mrtvou mulu, incest a rodinnou tragédii z dob války Jihu proti Severu. V televizních seriálech typu Myšlenky zločince pocházejí z Jihu především zvrhlí a retardovaní vrazi, kteří na své oběti pořádají lov, chytají je do pastí jako zvířata, případně páchají své zločiny pod vlivem náboženských bludů. Populární kultura dovedla ad absurdum i některé specificky jižanské typy postav: jižanskou krásku, pro niž je rodina vším, ale která se na koni i ve střelbě vyrovná leckterému muži; zlověstného vidláka, jenž zabije nebo alespoň zmrzačí každého, koho nezná od dětství a kdo náhodou zabloudí do jeho rajónu; rasistického zbohatlíka, jenž dlouho po zrušení otroctví nelegálně využívá afroamerickou pracovní sílu; mladého nevzdělaného machistu, který vidí ženy jen jako sexuální objekty; šerifa, který raději než u soudu řeší případy lynčem, a tak dále. Vznikl dokonce specifický subžánr exploatačních filmů, film hixploatační – z anglického „hick“, označujícího burana (článek o těchto filmech viz s. 11).

Paradoxem ovšem je, že tyto stereotypy mají také svou pozitivní roli, neboť zajišťují publikum i pro náročnější a ambicióznější jižanská díla. Popularitu Jihu mají totiž na svědomí právě jeho stinné stránky a idiosynkrasie. Není divu, že mnohé z toho nejlepšího, co na Jihu vzniká, využívá postupy populárních žánrů, které jsou stereotypní již svou zavedenou strukturou; výhodou potom je, že každé vědomé ozvláštnění, každé vybočení ze striktních pravidel upoutá pozornost a dodá příběhu na autentičnosti, nebo alespoň na originalitě. Ve filmu mohou být stereotypy využity v prvoplánových hororech či akčních komediích, ale také v nápaditých a kvalitních dílech vysoce přesahujících své původní žánry. Do této kategorie patří například sžíravá společensko-politická jižanská mozaika Roberta Altmana z roku 1975 Nashville, využívající mimo jiné klišé spojené s country hudbou a zábavním průmyslem, ironická detektivní komedie o nepřijatelnosti sebevraždy pro maloměstskou jižanskou rodinu Dědictví tetičky Cookie (Cookie’s Fortune, 1999) téhož režiséra, či nezapomenutelná černá komedie bratrů Coenových Bratříčku, kde jsi? (O Brother, Where Art Thou, 2000), v níž si tvůrci dělají legraci i z Ku Klux Klanu.

Adjektiva „žánrový“ a „populární“ nelze chápat v kontextu jižanské literatury pejorativně. Populární literaturou byly už texty jihozápadních humoristů 19. století, ale také Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer, 1876, česky poprvé 1900) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (Adventures of Huckleberry Finn, 1884, česky 1893), dva nejčtenější romány Marka Twaina. Sám William Faulkner napsal během své kariéry thriller Svatyně (Sanctuary, 1931, česky 1935), detektivní román s rasovou tematikou Neodpočívej v pokoji (Intruder in the Dust, 1948, česky 1958), sbírku detektivních povídek Královský gambit (Knight’s Gambit, 1949), v nichž je detektivem státní zástupce Gavin Stevens, slavnou hororovou povídku Růže pro Emilii (A Rose for Emily, 1931, česky 1956) a na počátku své kariéry dokonce i gangsterskou povídku. Walker Percy, autor, který do jižanské literatury přivedl na počátku šedesátých let křesťanský existencialismus, vytvořil dvojici satirických antiutopií, z nichž první, Láska v troskách (Love in the Ruins, 1971), vyšla v roce 2008 i česky. Cormac McCarthy, kterého se málokdo odvažuje nazvat žánrovým autorem, napsal čtyři westerny, jednu kombinaci westernu s thrillerem a jednu dystopii – tolik oslavovanou Cestu (The Road, 2006, česky 2008). Za významné autory se pozvolna začínají považovat i ti, kteří píší žánrovou prózu téměř výhradně; například James Lee Burke, duchovní otec detektiva z New Orleansu jménem Dave Robicheaux (čtyři Burkeovy knihy vyšly také česky), je stále častěji oceňován jako kronikář a zároveň glosátor společensko-politické situace v Louisianě.

Jih objevovaný Evropou

O současné jižanské literatuře se však ve Spojených státech nepíše tolik, jak by si zasloužila. Zatímco o Williamu Faulknerovi vznikají v průměru čtyři monografie ročně, z žijících autorů je na výsluní kritiků pouze Cormac McCarthy. Mnohé nově vydané jižanské romány se nedočkají kvalifikovaných recenzí vůbec, nebo jen v regionálním tisku. Aby se tato situace změnila, recenzují často díla svých kolegů sami spisovatelé, a rozhodně to není z falešné solidarity. Když v roce 2009 zorganizoval časopis Oxford American, populární čtvrtletník věnovaný jižanské kultuře (založil a sponzoruje ho známý autor soudních thrillerů John Grisham), soutěž o nejvlivnější jižanskou knihu všech dob, obsadil první místo bezkonkurenčně William Faulkner s románem Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936, česky 1966) a nejnovějším románem v první desítce byl na šestém místě Věčný divák (The Moviegoer, 1961, česky 2000) Walkera Percyho. Pokud se někde objevila jména současných tvůrců, bylo to jen v doplňkové kategorii podceněných jižanských knih.

S doceňováním jižanských autorů pomáhá Spojeným státům tradičně Evropa. Francouzští „prokletí básníci“ pochopili velikost Edgara Allana Poea v době, kdy byl pro Ameriku jen obskurním regionálním autorem, a Paříž pomohla získat světový věhlas i Faulknerovi. Od šedesátých let 20. století Evropa, především Francie, Německo, Dánsko a Norsko, pravidelně upozorňuje Spojené státy na další významné autory. Norský historik Per Seyersted znovuobjevil pro americkou literaturu regionální autorku z Louisiany Kate Chopinovou, jejíž Probuzení (The Awakening, 1899, česky 2008, viz A2 č. 41/2008) nyní patří ke klíčovým textům přelomu 19. a 20. století, když v roce 1969 připravil k vydání její sebrané dílo. Fred Chappell, který je dodnes na rodném Jihu vnímán především jako básník a esejista, získal Cenu Francouzské akademie za hororový román Dágon (Dagon, 1968), Walkerovi Percymu bylo ve Francii věnováno zvláštní číslo časopisu Delta již v roce 1981, tedy v době, kdy o něm ve Spojených státech psal jen málokdo, a v roce 1996 získala francouzský Řád umění a písemnictví také prozaička Kaye Gibbonsová. Richard Ford je sice ve Spojených státech dostatečně známý především zásluhou románové trilogie o sportovním redaktorovi Franku Bascombovi a povídek v časopise New Yorker, ale největšího uznání dosáhl rovněž ve Francii, kde jeho povídková sbírka Množství hříchů (A Multitude of Sins, 2001) byla vybrána v roce 2007 jako povinná četba k pedagogickým zkouškám pro učitele literatury středních i vysokých škol a vyšlo o ní několik monografických prací. V Dánsku se v roce 2010 dočkal hvězdného přijetí afroamerický prozaik pocházející z Jižní Karolíny Percival Everett, který od počátku sedmdesátých let napsal již třiadvacet knih, a přesto je jeho tvorba stále jen doménou poučených intelektuálů.

Dalším krokem k zaslouženému zviditelnění mnoha současných jižanských autorů je kniha Stále na pultech: Jižanský román dnes (Still in Print: The Southern Novel Today, 2010), kterou pro nakladatelství Univerzity Jižní Karolíny sestavil dánský odborník na jižanskou literaturu Jan Nordby Gretlund. Kniha obsahuje eseje o osmnácti jižanských románech vydaných mezi lety 1997 a 2010 a dobře ukazuje kvalitu i pestrost současné jižanské prózy, přestože pochopitelně nemohla zahrnout všechny důležité autory – například ty, kteří v uvedeném období psali místo románů povídky nebo poezii. Českého čtenáře může zarazit především fakt, že z osmnácti autorů vyšly v češtině knihy pouze třetině z nich.

Konzervativní český čtenář

Mezery v českých překladech by postupně měla zaplnit edice nakladatelství Argo Jiný Jih. Název je záměrně víceznačný: Jih jako odlišný region v rámci Spojených států, ale také Jih viděný jinak než tradičním pohledem. Edice již nyní, po čtyřech svazcích, zaplnila několik bílých míst – objevil se v ní jeden z nejvýraznějších jižanských románů 20. století, Vysvobození (Deliverance, 1972, česky 2011, viz recenzi na s. 7) Jamese Dickeyho, a postupně vycházejí knihy Flannery O’Connorové, autorky, jejíž groteskní a absurdní příběhy napsané precizním a úsporným jazykem ovlivňují současné autory daleko více než složitější díla Faulknerova (viz článek na s. 6). Edici zahájil v roce 2009 svazek Věci mimo nás, výbor povídek Freda Chappella, autora, který se bravurně pohybuje mezi literárními formami, žánry i styly a patří k nejvšestrannějším a zároveň nejčtivějším jižanským autorům, a v letošním roce se dostalo i na Velkou rybu (Big Fish, 1998, česky 2011, viz recenzi na s. 9) Daniela Wallace, kterého Chappell, působící na stejné univerzitě (v Greensboro v Severní Karolíně) velmi výrazně ovlivnil.

Český čtenář však má jednu zvláštní vlastnost: nerad si zvyká na nové autory a raději si přečte kompletní dílo spisovatele, kterého zná. Zatímco před rokem 1989 se náklad téměř jakékoli americké knihy prodal v den vydání, nyní si čtenáři z časových i finančních důvodů pečlivě vybírají. První dva díly Hraničářské trilogie Cormaka McCarthyho se sice četly již v devadesátých letech, obrovský zájem o tohoto autora však nastal až o deset let později, když Joel a Ethan Coenové zfilmovali román Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky 2007) a Cesta dostala Pulitzerovu cenu. Komický román Johna Kennedyho Toolea Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces, 1980, česky 1985) by se nejspíš nedostal mezi deset nejoblíbenějších knih Čechů, kdyby poprvé nevyšel ještě v éře kulturní nesvobody; v současné produkci by si ho prostě nikdo nevšiml.

Chytání šípů holou rukou

Závěrem si dovolím uvést několik autorů, kteří působí na jižanské literární scéně již několik desetiletí, přesto se s nimi český čtenář buď nesetkal vůbec, nebo pouze prostřednictvím literárních časopisů, jako jsou Aluze, Host nebo Revolver Revue. Josephine Humphreysová vydala čtyři romány a je považována za existenciální autorku navazující na Walkera Percyho, její dosud poslední román je však historickým příběhem o indiánech v Severní Karolíně 19. století. Larry Brown, který předčasně zemřel v roce 2004, je představitelem tzv. špinavého realismu a vyniká především v naturalistickém líčení postav z nižších společenských vrstev. České vydání by si zasloužila i některá z knih Dorothy Allisonové, především její částečně autobiografická, extrémně drsná románová prvotina Bastard z Karolíny (Bastard Out of Carolina, 1992), a za překlad by stály i povídky či některý z románů Elizabeth Spencerové, která navazuje na tradice psychologického realismu Eudory Weltyové a Katherine Anne Porterové (především druhé z nich čeští nakladatelé také hodně dluží). V roce 2010 zemřel Barry Hannah, jeden z mála experimentálních jižanských autorů, jehož bizarní povídky, často na náměty z jižanské historie, nemají obdobu v celé americké literatuře.

Čeští čtenáři by si zasloužili projít i jiné fiktivní kraje jižanských autorů než Faulknerův okres Yoknapatawpha. Lewis Nordan, nejen rozený vypravěč, ale také jazykový ekvilibrista, jenž umí změnit žánr v rámci jediného souvětí, nás už jednou pozval do mississippského městečka Arrow Catcher – kde je nejoblíbenějším sportem chytání šípů holou rukou a děti se tam učí, že původní název městečka Big Ugly neznamená „velký a ošklivý“, nýbrž že je to indiánský výraz pro domov v lesích – a po Hudbě močálů (Music of the Swamp, 1991, česky 1997) by určitě měly vyjít i další jeho knihy. Pro následující autory by bylo české vydání premiérou. Donald Harington píše o vesnici Stay More, v níž ovšem výzva k setrvání platí pouze pro místních 179 obyvatel, zatímco cizinci příliš vítaní nejsou; jeden z dílů románového cyklu vyprávějí místní kuchyňští švábi. Clyde Edgerton ukazuje ve svých komických románech všední život fiktivního jižanského města Listre v Severní Karolíně, kde se starousedlíci i nově příchozí musejí vyrovnat s místními zvyky a tradicemi, a Steve Yarbrough,
pocházející z Indianoly v Mississippi, zasadil své romány do smyšleného Loringu, kam se protagonisté vracejí, přestože je tam i po letech nakonec dohoní jejich omyly a hříchy.

Aniž by bylo nutné nějak složitě hledat důvody, proč tomu tak je, jižanská literatura stále patří mezi nejživotnější proudy současné americké literatury a v novém tisíciletí zažívá opět tučná léta. Nejspíš je to proto, že jižanští autoři stále mají k vyprávění příběhů motivaci. Když se na důvody k literární tvorbě zeptali novináře a esejisty Hala Crowthera, který právě psal o konkrétních projevech rasismu, šovinismu a nevzdělanosti na Jihu 21. století, lakonicky odpověděl: „Promiňte, ale někteří z nás se tady snažíme budovat civilizaci.“

Autor je amerikanista, překladatel a literární kritik.