Hamburger Bahnhof – Museum für Gegenwart, Berlín, 26. 3. 2011 – 15. 1. 2012
Land art se vyvíjel od konce šedesátých let jako jedna z reakcí na ateliérové a galerijní umění. Díla vznikala pro specifickou lokaci, často pro odlehlá, obtížně přístupná místa jako pouště, doly, městské prostory, a využívala přírodních materiálů a procesů. Dnes je sice ekologický aspekt těchto děl problematizován, přece jen byla určena omezenému okruhu specializovaných účastníků, v lecčems ale zůstávají velmi inspirativní. Na rozsáhlé výstavě je představeno několik reprezentantů klasického období šedesátých a sedmdesátých let prostřednictvím různorodé dokumentace (fotografie, videa, audio či kresby), jež je pro tato díla klíčová. Jedním z nich je ikonická Spiral Jetty Roberta Smithsona – spirála z bahna, solných krystalů, čedičových skal, země a vody, která pomalu prochází procesem rozkladu. Landartová díla mají jen zřídkakdy permanentní formu. Dílo Dennise Oppenheima A Sound Enclosed, Land Area Milano (Zvukově uzavřená zemská oblast Milán, 1969) je předchůdcem dnešních zvukových procházek. Prchavou povahu mají díla Hamishe Fultona, který sám sebe nazývá chodícím umělcem, i Douglase Hueblera, jehož tvrzení, že svět je plný objektů a není třeba přidávat další, je klasickým prohlášením doby. Nechybí ani záznam jedné z akcí Josepha Beuyse a tři videa od Nancy Holtové – Pine Barrens (Borovicová pustina, 1975) je záznam chůze divočinou v New Jersey s komentářem místních lidí o svém přístupu k městu či o tamní mytologii.
Lenka Dolanová
Karel Cudlín
Fotografie 2001–2011
Galerie AMU, Praha, 14. 7. – 11. 9. 2011
Výběr z prací velikána české dokumentární fotografie Karla Cudlína do svého letního programu zařadily hned dvě pražské galerie. Na výstavu snímků Milovic z doby těsně po odchodu skupiny Sovětské armády v roce 1991 v Komunikačním prostoru Školská navázala přehlídka v domovské galerii AMU, kde v současnosti Karel Cudlín ve spolupráci s kurátorem Tomášem Pospiszylem uvádí širší, tematicky bohatou miniretrospektivu ze své volné tvorby posledních deseti let. Přes padesát vybraných fotografií nás zavede převážně na východ – na Ukrajinu, do Polska, Ruska, Ázerbájdžánu, Mongolska, na území Náhorního Karabachu, větší soubor pak zachycuje život tradičních židovských komunit v Izraeli. Několik obrazů z New Yorku, Londýna a Čech nás pak po cestě kolem světa vrací zpět domů. Cudlínův záběr je k neuvěření široký a přecházet snímek od snímku takové vzdálenosti je až znervózňující. Taky proto, že zachycené scény jsou hutné, asociativní, postihují mistrně a citlivě lidi spjaté s prostředím. Jako by jeden záběr dokázal vstřebat hned několik snímků. Není těžké se do obrazů ponořit a neradi je záhy opouštíme, což souzní také s tím, co říká sám autor. Důležitější než děj na fotografii je to, co se děje s člověkem, jenž se na ni dívá. Výstava bude v pozměněné podobě pokračovat i po 11. září v projektu Tichá pošta: studenti FAMU budou vyzváni k interpretacím a kurátorským zásahům do díla svého pedagoga.
Martina Faltýnová
Cirkus Cirkör
Wear It Like a Crown
Hostování na festivalu Letní Letná, psáno z reprízy 22. 8. 2011
Jdete do divadla stokrát a nestane se vůbec nic, ale pak nečekaně se v jednom večeru odehraje něco, co se do vás zakousne a už vás nepustí. Cirkus Cirkör – Wear It Like a Crown. Riskem vznikají příležitosti, člověk je hrdý na své úspěchy i pády a nosí je jako korunu. Do světa na jevišti se vstupuje tajemnými dveřmi, někdy je postavy nemohou najít, a tak zůstávají vně nebo uvnitř světa. Mistress of Mayhem, Paní i Milenka (v tom je víceznačnost angličtiny příhodná) Chaosu se prochází po tyči, nebezpečně po ní sjíždí hlavou dolů, ovládá ji a nechá se jí ovládat, tančí s ní a laská ji. Nerves of Steel se s něhou dotýká svých nožů, brousí je, až jiskry létají, pak jakoby nic přejde bosky po střepech a veškerou svou sílu soustředí na žonglování se židlemi nebo zapnutými motorovými pilami. Je tu i tajemná kráska žonglující s pingpongovými míčky, vtipálek, jenž umí klouzat s míčkem po rukách tak jemně, jako kdyby hladil kotě. Smutná baletka, která nejraději vytáčí piruety ve vzduchu na dlaních Čaroděje. Starý svět, v němž máme tak blízko k tomu, abychom uměli létat. Svět, kde na nás zároveň pořád svůdně pomrkává smrt. Svět s fetišistickým vztahem k divadelnímu kostýmu, svět, v němž i z bot na vysokých podpatcích šumí jak z mušle nějaký další tajemný vesmír a artisté tam riskují pro nás. Jak rádi pak přehlédneme dramaturgická zaškobrtnutí a příliš hluboké fasety mezi scénami. S přimhouřenýma očima se hezky poslouchá hudba Rebekky Karijordové, bez níž by bylo představení jen půl.
Jana Bohutínská
Deník Anne Frankové
CD, Radioservis 2011
Po novém, o chybějící pasáže doplněném vydání Deníku Anne Frankové v nakladatelství Triáda (2004, překlad Miroslav Drápal a Michaela Jacobsenová) se pravděpodobně nejčtenější dílo válečných autobiografií objevuje v českém prostředí jako audiokniha. Není jasné, proč režisérka Markéta Jahodová sáhla po starším vydání – nejde jen o nesoulad mezi podobou hrdinčina jména v titulu a samotné nahrávce (nepočeštěná varianta se užívá v posledním vydání), ale i o archaičnost vyjadřování třináctileté dívky. Anne vyznívá přes hloubku názorů, úvah i emocí jako přestárlé dítě, které se snaží působit důležitě. Nejspíš za to může i převedení ryze neepického žánru do mluvené řeči – to, co má být určeno jen subjektu (ať už vypravěčskému nebo čtenářskému), je vysloveno nahlas. Interpretka Věra Slunéčková vkládá do projevu všechny dramatické schopnosti, tají dech při smutných zápiscích, zajíká se radostí při veselých, dělá dramatické pauzy; nedává prostor textu, aby mluvil sám. Už při oslovení fiktivní adresátky na počátku každého zápisu je naprosto zřejmé, co Anne cítí. Přepjatost nahrávky posiluje i dvouminutový doslov Miloše Hlavici, který (velmi, velmi pochmurně) hovoří o osudu Anniny rodiny po objevení úkrytu. Až se člověk diví, že spojení jako „byli surově vyhnáni z klamného bezpečí“ nebo „hlad a tyfová epidemie nelítostně ukončily jejich mladé životy“ je vůbec možné beze studu použít.
Anna Vondřichová