knihy

Lubor Kasal

Dvanáct. Pocta Alexandru Blokovi

Druhé město 2011, 68 s.

„Zloba, ponurá zloba/ v prsou zatřeští…/ Černá zloba, svatá zloba…/ Soudruhu! Oči/ do hrsti!“ Tak končí v překladu Bohumila Mathesia první z dvanácti zpěvů Blokovy poemy Dvanáct (1918). A svatou zlobou překypuje též „pocta“ Lubora Kasala. Namísto černého vichru nad čistým sněhem, apoštolů a plebejské milenecké vraždy používá český básník pro pustošení země metaforu rozhicovaného lunaparku, dvanáct revolucionářů táhnoucích mocným pochodem (za nimi hladový pes, před nimi Ježíš Kristus) se tu s podtrhovanou ubohostí mění v dvanáct turistů a žárlivá láska je nahrazena ublíženým vztahem k rodičům. I to jsou důvody ke vzteku. Plí­-živel zde atakované české kapitalistické revoluce je upatlanější, a Kasal dokáže ulepenost, sliz a „hnusnu“ přesně vystihnout a pěkně rozmazat. V rozmanitých celcích, motivicky i rytmicky důkladně vystavěných, v expresivní hře se slovy, v ohlasově jarmarečné obraznosti se míhají dobové politické odkazy („Střelena kočka a do rakve dána“; „Paroulanek beznohanek/ brr tuto pesiden Zlaus/ obečen do mikymaus/ srašným hadem vyhádá// – Ale to jen tak vypadá/ to je takovej strašidelnej dům/ sedni si do vozejčku a čum“), těžko říct, nakolik životné. Ale i bez nich jsou vybrané kadence oné hudby historie, pošklebky těch, kteří jen čumí, výmluvné, až otravně. „Jde za turistou turista/ v bezvědomí bez Krista“, Blok mnohoznačný očistec, Kasal jednoznačné peklíčko.

Libuše Bělunková

Jaroslav Kříž

Život na úvěr

Pistorius & Olšanská 2010, 279 s.

Jaroslav Kříž (nar. 1939) je spisovatel, vědec a filosof. Tyto podoby se promítly do hlavní postavy románu, stárnoucího Richarda. Manželé Richard a Markéta žijí v rozpadající se vile. Věčně poruchová sprcha, konvice. Věci Richard přirovnává ke svému nefunkčnímu tělu; pronese: „Takže už dávno nejsem kompletní.“ A to považujme za ústřední myšlenku románu. Jeho minulost je plná nejasností, přítomnost zahlcená synem, vnukem, vnučkou a jejich nefunkčními vztahy, rozpadem jistot. Text se točí kolem nutnosti bilancovat vlastní život, pokoušet se smířit se stářím, se smrtí, s rychlostí života, kterou člověk už nevstřebá, ač se stále snaží. Richard vede nekonečné dialogy s rodinou, marně se jí pokouší porozumět, disputuje s knězem o Bohu, s vědci o poznání, přehrává si scény z minulosti spojené s mrtvými přáteli. To vše má vést k čemusi, co nepřichází. Dialogy s přibývajícími stranami knihy slábnou. Zpočátku je v nich jiskra, humor, pak se začnou rozpínat, přestávají být uvěřitelné, jde jen o prázdnou výměnu slov bez kouzla. Metafory a připodobnění se opakují. Zůstává jen odlesk prvních stran. I filosofů je najednou až příliš. Čím blíže ke konci, tím méně pozornosti si kniha žádá. Čtenářův zájem může uvadnout dlouho před závěrem, a tedy zakončeme doporučením – poslední odstavec o kostlivci připomínajícím pomíjivost života lépe nečíst.

Barbora Čiháková

Michal Čagánek

Zastaveno

Maitrea 2011, 231 s.

On je autor stoupající ke hvězdám, ona holka řítící se do propasti: nemá nic, peníze ani minulost. To není středoškolákem sepsaný obsah knihy Lenky Lanczové, ale parafráze rádoby citlivého a hlubokomyslného románu Michala Čagánka (nar. 1978). Sledujeme schematickou pouť zoufalé Laury, která ze dne na den opouští stereotypní spokojený život se snoubencem a prací, aby se vydala napospas astrální cestě po čajovnách, ruku v ruce se svérázným umělcem a spirituálním guruem Smíškem. Zpočátku to vypadá, že autor neumí napsat větu delší než šest slov, o něco později, že se pokouší reprodukovat a lehce modifikovat to nejlepší z děl Paula Coelha. Nakonec – někdy v místech, kdy Smíška, světe, div se, zatkne policie, neboť chodí po liduprázdné vesnici zásadně nahý a neposílá dítě do školy – však dojde trpělivost a ochota brát Čagánka alespoň trochu vážně každému. Dobře napsaný příběh se spirituálně­-terapeutickým přesahem o tom, kterak se člověk v nesnázi dostal ze dna zpátky mezi ty šťastnější, může okouzlit i nejzarytějšího pragmatika a cynika. Špatně napsaná kniha, v níž se mrská čínskými znaky, primitivními abstraktními malůvkami s ambicemi dotknout se existenciálních témat, ale odradí i ty, kdo mají k duchovní literatuře blízko. Čagánkovo Zastaveno není příběh o hledání a nalezení hodnot, ale ukázka kradení motivů i vět (minimálně z Coelhových knih Veronika se rozhodla zemřít a Na břehu řeky Piedro jsem seděla a plakala), doprovázená absurdní banalizací smyslu života.

Michaela Hečková

Arnošt Lustig

Propast

Nakladatelství Franze Kafky 2011, 144 s.

„Tady a teď, tenkrát a ještě předtím než tenkrát.“ To je základní členění času v novele Propast. Řídí se jím i hrdina příběhu, dvacetiletý voják David Wiesenthal kdesi v západních Čechách na počátku padesátých let, s nímž se setkáváme po pádu do propasti, jenž mu způsobil smrtelné zranění. Zdá se to celkem jednoduché, je to ale teprve začátek. Následuje promenáda hrdinových snů, vizí a vzpomínek, které se kupodivu věcně střídají, a uvědomování si skutečnosti rychle nadcházejícího konce. Kniha je opět psána na základě Lustigových zkušeností z koncentračního tábora. Hrdina prošel lágrem a v reminiscencích se vrací do dob, kdy se neustále bál, že na něj přijde řada, do dob hladu a nesnesitelných starostí o blízké. Velkým tématem jeho vnitřních promluv jsou vztahy k ženám. Mluví s mrtvou matkou, radí se s ní a diskutuje o tom, co spolu prožili před válkou. Vede dialog se třemi dívkami, které mu nějakým způsobem proměnily život, staly se předmětem jeho touhy, zejména v posledních okamžicích života. A i smrt se pochopitelně zjeví v podobě nahé dívky. V závěru přichází tragický i triviální postřeh, že člověk, který zažil hrůzy koncentračního tábora, nemůže zapomenout. Jako by odtamtud nikdy neodešel.

Barbora Dušková

Tahar Ben Jelloun

Poslední přítel

Přeložili Anna a Erik Lukavští

Fra 2011, 148 s.

Román Poslední přítel maghrebského autora Tahara Ben Jellouna, jednoho z nejprovokativnějších současných frankofonních umělců, je kronika jednoho zvláštního přátelství. Chlapci Alí a Mamud se setkávají na francouzském lyceu v Tangeru, spřátelí se, společně získávají první sexuální zkušenosti, projdou internací v kárném táboře, vystudují, ožení se. Kamarádství, které se přes odloučení a drobné neshody zdá být pevné jako skála, však po více než třiceti letech končí nedorozuměním a roztržkou.

Kniha může pobuřovat tématem: zdánlivě nerozluční přátelé prožívají vztah nápadně připomínající vztah milostný, ovládaný iracionalitou, emocemi, žárlivostí. Čtenáře však dráždí především formou. Autor namísto tradičního vyprávěcího schématu předkládá příběhy dva. Alí i Mamed vypravují každý svou verzi a jejich pohledy jsou často tak odlišné, že jen záchytné body – jako jména postav – čtenáře ujišťují, že se jedná stále o týž vztah. Dvojí perspektiva dokonale vystihuje relativitu vnímané skutečnosti a nemožnost absolutního porozumění. Nemluvě o otázkách, které vyvolává ve čtenáři. Jak asi zvenku vypadá to, co prožíváme a dovolíme si jednoznačně interpretovat?

Nespornou roli v autorské strategii hraje pořadí vypravěčů. Alí, kterého poznáváme jako prvního, působí logicky důvěryhodněji, navíc dělá vše pro to, aby budil zdání neutrality, objektivnosti. Až druhé vyprávění odhaluje jeho tendence k pokrytectví, k neustálému zdůrazňování vlastních zásluh. Mamedovy důvody k roztržce nejsou přes zdánlivou nerozumnost nepochopitelné: „Pomáhal mi s neobyčejnou horlivostí, až mi to někdy lezlo na nervy.“ A Mamed je, na rozdíl od Alího, schopen odkrýt temnější kouty své duše a upřímně popsat svou žárlivost.

Stejně jako autor trpí obě jeho postavy pocitem vystěhovalce. Alí na začátku přichází z Fesu do Tangeru a je vystaven posměškům a šikaně spolužáků. Mameda, stiženého zhoubnou nemocí, trápí ve Švédsku nepřekonatelný stesk po domově a do marockého Tangeru se těsně před smrtí vrací. Tanger je ostatně jedním z klíčových Ben Jellounových symbolů. Město setkávání, svobody, „Tanger měl postavení mezinárodního města a jeho obyvatelé se považovali za privilegované osoby“. Podobně se Alí a Mamed považují za výjimečné svým kamarádstvím, jež u ostatních chlapců a později u manželek vzbuzuje závist. Celou knihou prostupuje skrytá úvaha o přátelství. Co to je? Jak se projevuje? Lze je chránit tím, že se nemluví o důležitých věcech, přinášejících bolest a utrpení? Společný známý obou mužů v závěru knihy říká: „Myslel jsem na tenhle příběh s tragickým koncem a uvědomil jsem si, že jsem nikdy neměl opravdového přítele.“

Míla Janišová

Pat Mills

Slaine 1: Válečníkův úsvit

Přeložil Martin D. Antonín

Crew 2011, 208 s.

Po Soudci Dreddovi je Slaine dalším hrdinou z anglického komiksového magazínu 2000 AD, jehož příběhy se rozhodlo vydávat nakladatelství Crew. Bohužel je Slaine i podobně úspěšný v prodejích, takže to vypadá, že první svazek bude na delší dobu i poslední. Zatímco Dreddova dobrodružství jsou spíš sci-fi, Slaine je téměř čistá fantasy s mnoha odkazy na keltskou kulturu. Autor přiznává, že se jí výrazně nechal inspirovat, nejde však o historický exkurs. Slaine je udatný bojovník, oplývá schopností proměňovat se v obrovskou příšeru, zejména když se naštve. Časopis Crew už mu věnoval i několik speciálů, takže u nás není zcela neznámý. Millsovy příběhy ale patří k nejlepším. Zejména proto, že autor, stejně jako u Dredda, pracuje s nadsázkou. A tak jsou tu vojska Svlečence Fega (bojovníka, který se nechal stáhnout z kůže, aby byl mocnější) s tvářemi zahalenými vlasy, jimž z pusy kouká brčko. Dýchat nosem nemohou, rozkládající se Svlečenec totiž zapáchá. Objevují se tu i vymřelá zvířata (mamuti) a nechybí ani parta zombií. Slaine dokonce v jednom příběhu létá v jakýchsi vzducholodích poháněných magickou silou Země. Děj ubíhá a čtenář se baví tím, co všechno Mills nevymyslí. Jen tu občas chybí barva, aby bylo možné se v komplikovanějších obrázcích vyznat. Pozoruhodné je, že příhody se odehrávají na dalším z bájných potopených kontinentů kdesi u Irska. A výzkumníci letos takovou zemi našli!

Jiří G. Růžička

Jiří Weinberger

Nerovnováha

Baronet 2011, 78 s.

Na obálce je psáno, že Jiří Weinberger (nar. 1946) je experimentátor. Jiří Weinberger experimentátor není. Nerovnováha je soubor povídek, v němž pro každou platí vlastní pravidla. To ano. Experiment? Ne. Většinou jde o úsměvné postřehy či zážitky, které by se lépe hodily do e-mailu blízkému příteli (nikdo se dnes nepodiví tomu, jaké intimnosti jsou dneska lidé schopni ventilovat do telefonu). Weinbergerův vypravěč si rád dělá legraci sám ze sebe, ze stárnutí, zapomnětlivosti. Občas využívá absurdity (v prvním roce života byl ukřivděný, protože jako jediný ze všech kolem neměl narozeniny), hraje si se slovy, avšak často triumfuje něčím dávno nalezeným (jsem překvapen, že mě to nepřekvapilo). Tyto povídky vznikaly po třicet let, přesto je pojí stejná melodie, stejná hravost (ne vynalézavost), stejné vidění světa. Život je brán jako polehčující okolnost k tomu, co se stává (a tak je třeba usmát se, zapomenete-li někde ten skvostný cyklobatoh, a potom jej zase objevíte, kde jste jej vůbec nečekali). Jiří Weinberger nalézá spojitosti na základě asociací. Když vypravěč osvětluje metaforu, nalezneme zároveň i klíč k jeho dílu: „Člověk pozná, že něco souvisí s něčím, byť v nějakém jiném náhledu, který je teprve třeba objevit, zmapovat, doprojektovat.“ Dochází k pointě záměrně skrz okliky (pan Bruk má šťabajznu, ta celý rok prospí a on se nakonec přizná k tomu, že nevidí žádný podstatný rozdíl v tom, když žije se svou zákonitou ženou). Občas se mu na příběhu povede uvázat hezký uzel, občas konce spojitostí vyklouznou.

Barbora Urmaničová

Jan Mervart

Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let

Host 2010, 376 s.

Historik Jan Mervart (nar. 1980) z Univerzity Hradec Králové se v této knize zaměřil na období od „milostivého léta“ (1963) do Pražského jara 1968. Pokračoval ve svých dosavadních výzkumech a všímal si na základě důkladného studia archivních pramenů především vztahů mezi organizacemi a institucemi českých a slovenských spisovatelů a mocenskými orgány komunistické strany. Výsledná publikace dává nahlédnout do dění na sjezdech a konferencích spisovatelů, pocítit atmosféru „afér“ kolem odbojných časopisů (Literární noviny, Kultúrny život, Tvář ad.). Nejcennější je jeho srovnávání situace v českých zemích a na Slovensku. Vystupuje z něj mnohem plastičtější a proměnlivější obraz než ono klišé, že Češi byli pro demokracii a Slováci pro federaci, za nějž může tradované pokřivené hodnocení nezdaru obrodného procesu na konci šedesátých let. Tento stereotyp je možná jednou z „Husákových pomst“, jež vlečeme za sebou. Mervart rehabilituje význam období 1963–1964; podle jeho názoru „nikdy předtím ani nikdy potom nedošlo k natolik širokým snahám o revizi oficiální stranické politiky“. A upozorňuje také, že iniciační roli tehdy sehráli slovenští spisovatelé. V kultivovaně napsané, podnětné knize překážejí jen některé pasáže přeplněné citacemi.

Jiří Křesťan

Alain de Botton

Architektura štěstí

Přeložila Eva Dejmková

Kniha Zlin 2010, 265 s.

Nakladatelství Kniha Zlin vydalo zároveň tři „knihy života“ Alaina de Bottona, švýcarského spisovatele a úspěšného „filosofa všedního dne“ žijícího v Británii. Vedle této knihy sem patří Útěcha z filosofie (A2 č. 16/2011) a Umění cestovat (A2 č. 5/2011). Ve všech autor rozpřádá úvahy nad štěstím jako základním lidským směřováním. Poslední kapitola Architektury štěstí, nazvaná Příslib pole, skýtá návodné obrazy: krásnou krajinu, lidmi přetvořenou maximálně v louku či pole, dále chaotický obraz stavby a výslednou budovu či městskou čtvrť. Z nich plynou otázky: Má smysl ničit krajinu stavbou? Pokud ano, má být stavba krásnější než původní příroda? Co je na stavbách krásné? Rozmanitost, řád, rovnováha nebo elegance? Odpovědi jsme s autorem hledali v předchozích kapitolách, kde srovnával nejrůznější stavby a přidával vlastní cestovatelské postřehy. Může fungovat replika holandského městečka kdesi v Japonsku? Těžko, i když stavaři použijí stejné materiály, chybí zkrátka kontext. V exotických zemích si de Botton všímá banalit a detailů (třeba zásuvek či vypínačů), které vytvářejí naše povědomí o tom, že jsme v kulturně jiné zemi. Zároveň připomíná, že sebekrásnější a sebeušlechtilejší dům – přes veškeré snahy architektů – člověka k lepšímu nezmění. Kniha obsahuje fotografie zmiňovaných budov.

Jiří G. Růžička

Andrew Roberts

Ve vichru války. Dějiny druhé světové války v novém pohledu

Přeložil Zdeněk Hron

Leda 2010, 768 s.

Je vůbec možné ještě na druhou světovou válku, probíranou ze všech úhlů, pohlédnout nově? Jistě, autor využívá některé nové dokumenty, které mu umožnily osvětlit dosud skrytá zákoutí, například se dozvíme, proč Hitler nechal zastavit postup tankových divizí na Brity u Dunkerku. Více než jiní také využívá autentické vstupy, průhledy „malých dějin“: cituje depeše, zaznamenává vzpomínky přímých účastníků – velitelů, vojáků a dopisovatelů, zaměřuje se na jednotlivce od Hanse-Albrechta Herznera, velitele předčasného diverzního vpádu do Polska, po Jevgenije Chaldeje, fotografa vztyčování rudé vlajky nad Reichstagem (ve skutečnosti to byl červený ubrus). Nabízí také zamyšlení nad alternativním vývojem. Co kdyby Hitler obsadil Irák a Írán a pak teprve zaútočil na Sovětský svaz? Co kdyby Japonsko zaútočilo současně s Hitlerem? Co kdyby Hitler zbrkle nevyhlásil válku USA? Anebo, a to je možná nejzajímavější, co kdyby se mu nepoštěstilo odstavit v roce 1937 říšského ministra obrany Blomberga a velitele Wehrmachtu von Fritsche? Roberts v tom není první, jeho vkladem je komplexní vážení množství variant, které skutečně mohly nastat. Konečný soud: nejpravděpodobnější je, že Hitler válku prohrál kvůli svému stylu vedení – protože byl nacista. Mohl ji vyhrát: kdyby ovšem nebyl nacista, ani by ji nezačal….

Filip Tesař

Lisa Randallová

Tajemství skrytých dimenzí vesmíru

Přeložili Michael Prouza a Karel Výborný

Paseka 2011, 464 s.

Dnes už málokoho překvapí, že čas lze chápat jako další prostorový rozměr, avšak teorie superstrun a další směry moderní fyziky mnohdy předpokládají ještě další „dodatečné“ dimenze. Celkem pak můžeme žít například ve světě, který má deset či jedenáct rozměrů. Profesorka teoretické fyziky na Harvardu Lisa Randallová provází čtenáře světem rozměrů, které neregistrujeme. Je to snad proto, že jsou nekonečně malé (známý příklad se zahradní hadicí, která vypadá jako jednorozměrný objekt)? Nebo mohou být naopak nekonečné? Celá idea může být ovšem také v jádru bludná a žádné dodatečné dimenze prostě neexistují. Text knihy každopádně staví jednotlivé fyzikální teorie vedle sebe a snaží se zdůraznit jejich odlišnosti. Popisované kosmologické modely jsou přirozeně krajně abstraktní a vzdálené fungování běžného světa, autorka se ale pokouší příslušné teorie formulovat tak, aby se zcela nevymykaly experimentálnímu ověřování. Dobře ví, že právě to (odvrat od „reality“ k matematickému čarování) se moderní kosmologii často vyčítá. Proto na několika místech třeba podrobně popisuje, jak by se dodatečné rozměry mohly projevit v podobě dosud neobjevených částic, jejichž vlastnosti by pak byly jakýmisi otisky prstů toho, co nemůžeme pozorovat přímo. Randallová říká, že chtěla vědu ukázat především jako tvůrčí úsilí, které je navíc i docela zábavné. Což platí i pro samu knihu, napsanou čtivým jazykem.

Pavel Houser