Jenerálce, jedné z největších zahrádkářských osad v Praze, už několikrát hrozil zánik. Aktuální je například projekt soustavy vilek u golfového hřiště. O vlastnictví pozemků nyní rozhoduje soud.
„Sekat, řezat, sklízet, prořezávat, sázet, okopávat, plít, zalévat,“ vypočítává v rychlém sledu asi šedesátiletý pan Josef. Nevelká zahrada v osadě Jenerálka na jednom ze šáreckých kopců, kterou si se ženou před patnácti lety pořídili, žádá plné nasazení od jara až do podzimu. Přesně to hledali. Činorodý odpočinek, pravidelný únik před hlukem Jižní spojky u jejich pražského sídlištního bytu a dobré sousedské vztahy. Idylu ruší jen jedno: spory mezi pozemkovým fondem, církví a magistrátem o vlastnictví zdejší potenciálně lukrativní zemědělské půdy mohou vést k zániku osady.
Nechybí túje
Příměstský autobus přibrzdí na svahu kopce. Zastávka na znamení, jedenáct minut od konečné stanice metra v Dejvicích, přináší změnu tempa. Napůl venkov, napůl svébytná suburbie. Hlavní silnici, po níž v pravidelném rytmu projíždějí osobní automobily a kamiony, vystřídá napravo rozlehlá pláň, protnutá jedinou ulicí – Na Pučálce. Lemují ji nízké stromy a záhony mezi chatkami, je tu jednopatrová kancelářská budova a docela masivní plot, obepínající království zahrádek. Kdo má klíč, tedy kdo si řádně pozemek najímá, může vstoupit do jedné z kovových bran na dvou stranách ohrazeného prostoru. Uvnitř je osada rozdělena na osmnáct úseků a je na první pohled obrovská.
Na dvaceti hektarech zde stojí tři sta devadesát šest chatek o výměře osmnácti metrů čtverečních. V části z nich převládá průkopnický duch staveb okálového typu s bílými lignátovými deskami, které se tu začaly stavět v šedesátých letech. Jiné budovy byly časem strženy a nové, ovšem značně zmenšené, se blíží klasičtějšímu pojetí tolik oblíbených českých chat: kámen, dřevo, přístřešky a pergoly. Vzniklou směs limitují vyhlášky, jež omezují velikost a funkci staveb. Konečný vzhled ministavení je už záležitost fantazie a možností majitele. Důležitější jsou však podoby a úpravy zahrádek, které stále tvoří ústřední bod osadního života.
„Zejména mladí už ale nemají takový vztah k zahradničení a berou to tu spíše jako chatu,“ podotýká Ivana Lišková, předsedkyně sdružení, které kolonii spravuje. Přesto jsou zeleň i zelenina prostě všude. Oplocené pozemky nyní na začátku podzimu vydávají své plody. Rajčata, okurky, papriky, cukety ve sklenících i mimo ně. Brambory, zelí, mrkev, fazole, cibule, česnek, jahody, ostružiny, rybíz na záhoncích nebo volně rozeseté na trávnících. Také ovocné stromy, pár menších jehličnanů, dobře střižené keře. Nechybějí ani túje. A až rozmařile tu kvetou růže, skalničky, lilie, krokusy a mečíky. Styl úprav je rozkročen od francouzského parku přes japonskou zahradu po záhony našich babiček.
Ideální pro golf
Kromě toho všeho najdete v kolonii i rybníček s kachnami, vzrostlými stromy a vrbou, cesty porostlé zastřiženou trávou, sprchy a toalety, rezervoár pitné vody a dvě zelená parkoviště, neboť popojíždění auty mezi zahrádkami je omezeno. Místní se snaží chovat ekologicky a pospolitě. Osada vznikla jako vzorová kolonie v roce 1965, měla vlastního architekta a promyšlený „urbanistický“ plán. Chatky nejsou nalepené na sebe, jejich rozvržení respektuje geografii jednotlivých pozemků. Promyšlená je i správa. Každý úsek má svého důvěrníka, a ti se pravidelně scházejí s vedením, jež se volí na valné hromadě jednou za pět let. Nástěnky v osadě či internet informují o novinkách typu kdo, kdy a kde může využít společné stroje k sekání trávy, kdy se bude nutné postarat o společné prostory, jak dopadla stížnost na hluk. Kdo porušuje pravidla, například se snaží v osadě trvale bydlet, může být i vyloučen. Kolonie má stálého správce a o víkendu nabízí i dva řemeslníky pro pomoc s opravou zahradnického náčiní. Celý podnik zaštiťuje občanské sdružení Jenerálka, jež vzniklo v roce 1992 odtržením od Českého zahrádkářského svazu.
Podle paní Ivany, manželky pana Josefa, je kolonie balzám na mezilidské vztahy a skvělé místo pro aktivní odpočinek. „Taky by to ovšem pro svoji rozlohu bylo ideální golfové hřiště,“ podotýká mírně ironicky bývalý předseda sdružení Vladimír Skládal. Naráží tím na potíže, s nimiž se od devadesátých let kolonie potýká. Sdružení má zahrádky v nájmu od Pozemkového fondu České republiky a dále je pronajímá jednotlivým osadníkům. Každý z nich vlastní chatku, zapsanou na katastru. Vlastnictví samotných pozemků je ale komplikované.
Zahrádka je zahrádka
Kolonie Jenerálka je totiž oficiální zahrádkářskou osadou přes čtyřicet let a zůstala jí i v novém územním plánu. I když se nachází na chráněném území Šárka-Lysolaje, pozemky jsou na fondu vedeny jako zemědělské. Pro developery, kteří se překážek s převodem pozemků na stavební zřejmě nelekají, je to značné pokušení. Projekt na nové vilky právě u golfového hřiště na tomto místě již existuje. Komu ale vlastně půda patří, rozhoduje v současnosti soud.
Na více než polovinu rozsáhlé plochy, na níž zahrádky stojí, mají zjevně nárok původní majitelé – strahovští premonstráti. Pozemky by pod ně měly v důsledku aktuálního soudního rozhodnutí přejít při církevních restitucích. Zbytek spravuje pro stát pozemkový fond. Osada se ale nachází na území Prahy 6. Tato městská část se pod vedením starosty Pavla Béma (a po jeho přechodu do čela celého města přidal ruku k dílu i magistrát) snažila zbylé pozemky zapsat do katastru jako svůj majetek. Následkem bylo takzvané duplicitní vlastnictví a žaloba Pozemkového fondu ČR na magistrát. K ní se osadníci přidali. Projednávat se bude ovšem až v okamžiku, kdy budou vyřešeny požadavky církve. Premonstráti jsou lidovému zahrádkaření podle Ivany Liškové zatím nakloněni. Jak může dopadnout spor státu proti pražskému magistrátu, je nejasné. Manželé Ivana a Josef ale jasno mají. Stěhují se z Prahy. „Uvažovali jsme, že bychom chatku i prodali,“ říká Josef. Pokud by se ale vlastnické vztahy brzy urovnaly ve prospěch osady, strhnou konečně svůj okálový domeček a postaví si místo něj kamenný. Až bude stát, jsou prý odhodláni na svou zahrádku dojíždět i z venkova.
Autorka je redaktorka Nového Prostoru.