Špatně čitelná zběsilost

Novinka Nicolase Windinga Refna Drive je z těch děl, která málokdo viděl, ale o to více se o nich mluví. Jeho český distributor jej dokonce ocejchoval úderným, ale nic neříkajícím sloganem „nejlepší film roku 2011“. Tahle strategie má samozřejmě svou logiku – podobné nálepky mohou podpořit bující očekávání, zde navíc o to větší, že distributoři značně omezili i jeho festivalová uvedení. Film má solidní kasovní potenciál, neboť je na jedné straně prodáván jako akční žánrovka, ale přitom nezastírá své artové jádro. Cena za režii z Cannes navíc působí osvěžujícím dojmem, zvlášť když tam srovnatelně výstřední filmy v minulých letech paběrkovaly (Vejdi do prázdna, Enter the Void, 2009, Gaspara Noého, recenzovaný v A2 č. 11/2010, nebo Outrage, 2009, Takešiho Kitana).

Drive je snímek, který konzervativnějšímu publiku kompenzuje scény roztříštěných hlav tím, jak odkazuje k motivům i stylu filmu noir – nyní již žánru s aurou uměleckosti – či evokuje Taxikáře (Taxi Driver, 1976), který svého času v Cannes dokonce vyhrál. Avšak zatímco činy ikonického protagonisty Scorseseho filmu jsou i nadále interpretovány ve vztahu k době, v níž se film odehrává a v níž vznikl, hrdina Drive tak snadno čitelný není.

Motivace bezejmenného řidiče, do jehož letargicky plynoucího života vstoupí osudová žena, jsou průzračně jednoznačné v tom, že dělá vše pro její (a s ohledem na navazující události také svůj) klid, na druhé straně je ale divákům znemožněno jeho konání procítit. Řidič v tom navazuje na hrdiny předešlých Refnových filmů: heroický Seveřan ze snímku Barbar (Valhalla Rising, 2009, minirecenze v A2 č. 13/2011) stvrzoval svým neodůvodňovaným jednáním opuštění klasické narace, jehož se režisér dopustil; naproti tomu jistá karikaturnost titulního protagonisty vězeňského kabaretu Bronson (2008) byla místy na škodu. Každopádně postavy Refnových filmů vždy poutají pozornost na sebe a povahu (nikoli příčinu či důsledek) svého konání. Cílem hrdinů se zdá být vymezování vlastního životního prostoru a jejich cesta za klidem vede přes neustálé vzrušení. Nepochopíme-li toto základní východisko, budeme se jen stěží smiřovat s čímkoliv, co dělají. Refnovi hrdinové působí cize, ale i poutavě – jako by mohli dělat to, co my nemůžeme, jako by měli kuráž za nás za všechny.

Pevná ruka nad Hollywoodem

Refn se s každým dalším filmem umravňuje – pečlivě koordinovaná, ale přece jen poněkud opulentní vizualita Bronsona přešla v Barbarovi v jakousi osudovou obraznost pasoliniovských parametrů, zatímco z Drive čiší pedantská kontrola nad každým ze záběrů. V nich se rozevírá široké interpretační pole a jejich délka oproti předchozím snímkům zřetelně narostla. Jakákoliv srovnávání s videoklipovým tempem jsou tak v Refnově případě zvlášť nepatřičná. Jeho filmy nezahlcují barvami a neubíjejí stroboskopickou rychlostí, ale vytvářejí kompaktní svět, do něhož pestrost a zběsilost prostě náleží. Zvlášť pozoruhodná je zde práce s hudbou, která dále smazává důležitost dobového zakotvení díla. Podobně jako sloužily v Bronsonovi rekvizity k dosažení obecnějších nálad, ani zde pulsující soundtrack (či kalifornská ikonografie) nemají film stigmatizovat příznakem jednoho místa a jediné doby. Drive nijak nekomunikuje ani s žánry, vše směřuje k budování kulis okolo hlavní postavy, která je díky nim o kus atraktivnější, ale pořád špatně čitelná.

Není důvod spojovat Refnův americký debut se stále ještě aktuální strategií najímat „chytré režiséry“ na tvorbu bondovek či komiksových adaptací. Nic to ale nemění na tom, že by bylo pozoruhodné vidět, čím by podobné blockbustery obohatil právě Refn, který má v plánu remake sci-fi Loganův útěk (Logan’s Run, 1976) Michaela Andersona. Drive můžeme chápat jako další z jeho děl, v nichž chování postav odhaluje cosi patologického v lidské povaze, ještě uspokojivější je ale nechat se vést suverénně natočenou filmařskou jízdou.

Autor je člen mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.