Tankred Dorst
Merlin aneb Pustá zem
Švandovo divadlo Praha, premiéra kompletní inscenace 18. 12. 2010
Velkolepé drama Tankreda Dorsta Merlin aneb Pustá zem nastudoval umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár během své kariéry již podruhé. Po inscenaci převážně prvního dílu hry v Městském divadle ve Zlíně v roce 2009 připravil pro pražské divadlo víceméně kompletnější kus o délce asi 360 minut. Zatímco zlínského Merlina režisér vedl ve výtvarně uhlazenější rovině, nový zazněl, a myslím, že velmi příhodně, v tvrdším, postmoderně bolestném tónu. Napomohla tomu nejen scénografie, ale i hudební aranže Romana Holého a živé produkce Gabriely Vermelho. Gombárova scénická vize o lidských snahách a zmaru je plná magických symbolů a obrazů, archetypální příběhy a nadčasová existenciální témata jsou mu ostatně blízká. Roli Ginevry ve Zlíně i v Praze nastudovala velmi zdařile Petra Hřebíčková, která svou komunikační rovinu s režisérem nalezla již během mnoha zlínských inscenací. Velmi dobrým nápadem se mi jeví obsazení role Mordreda Zuzanou Onufrákovou, jejíž stylizovaná podoba nepohodlného bastarda jen potvrdila její bohatý herecký rejstřík a talent, podobně jako u Kristýny Frejové v roli Lancelota. Inscenace Merlina, přestože se jedná o náročnější a tím i výjimečnější divadelní počin, je typickým Gombárovým „gesamtkunstwerkem“, o jehož pozoruhodné ideové spřízněnosti s bayreuthskou inscenací Wagnerova Prstenu Nibelungova v režii Tankreda Dorsta by se dalo dlouze debatovat.
Milan Černý
Michail Afanasjevič Bulgakov
Mistr a Markétka
Radioservis, 2010
Až v dobách přestavby (1987) si v Československém rozhlase troufli na zvukovou adaptaci románu ruského klasika. Román byl zkrácen do tří hodin a v CD vydání se vešel na tři disky. Bulgakov v něm spojuje dvě dějové časové linie: porevoluční Rusko (Sovětský svaz) a počátek křesťanského letopočtu v příběhu Piláta Pontského (toho si shodou okolností ve stejné době vybral za hrdinu i Karel Čapek v Knize apokryfů). Faustovské téma spojuje čerstvě Stalinem zakázaný Bulgakov s literaturou, román je však především satirickou sondou do života tehdejší privilegované společnosti. Realita se dnes od Bulgakovových vizí posunula o kus dál: zatímco v Bulgakovově knize jsou manželky významných osobností, které se sejdou na Wolandově kouzelnické show, vyzvány, aby si na pódium přišly pro nové šaty, a na konci výstupu zůstávají nahé, noviny nám přinášejí informaci o tom, že se někteří Španělé na základě reklamní akce jednoho obchodního domu sami svlékli, aby mohli být zdarma oblečeni. Lidé tedy nejsou hamižnější, jen se takoví nestydí být veřejně, z čehož ostatně čerpají i nejrůznější televizní reality show. Dramatizace Jana Vedrala vychází z překladu Aleny Morávkové a zrežíroval ji Jiří Horčička. V roli Wolandera se objevuje Miloš Kopecký, v roli Mistra Ladislav Frej, jako Pilát Pontský vystupuje Eduard Cupák a v kocoura Kňoura se proměnil Josef Vinklář. Tři hodiny zábavného a zároveň i mrazivého poslechu.
Jiří G. Růžička
Ondřej Horák (ed.)
Místa počinu. Historie výstavních prostorů u nás od 19. století po současnost
Komunikační prostor Školská 28, 2010, 125 s.
Drobná publikace vychází z cyklu přednášek, který v letech 2008–09 ve Školské 28 mapoval „vývoj českého muzejního, galerijního a negalerijního prostoru od 19. století do současnosti“. Ondřej Horák zvolil chronologický postup a v úvodu povzdech: „Proč se vlastně výstavní prostor tak málo proměnil?“ Z historických exkursů lze zmínit črtu o galerii Ruch (Ondřej Chrobák). Šedesátá léta radikálních intervencí i útěků do soukromí ateliérů představuje ve zkratce, ale výstižně Adriana Primusová, stejně jako akční umění Pavlína Morganová a osmdesátá léta Horák. Institucionální politice se nevyhnou současnější kapitoly. Obnovování provozu na počátku let devadesátých se věnuje Silvie Šeborová, včetně fenoménu „negalerií“. Michal Koleček navazuje textem hodnotícím další vývoj v „regionálních“ i „centrálních“ galeriích – kritizuje mj. jejich přílišný důraz na českou scénu či nepřipravenost na prezentaci současného umění. Jan Zálešák pak připomíná také politicky motivované odvolávání kurátorů, mj. v Klatovech/Klenové (mimochodem, bývalý ředitel Marcel Fišer teď vede galerii v Chebu, Edith Jeřábková kurátoruje Fotografa, Jan Freiberg otevřel galerii Na Shledanou ve Volyni). Některé z nezávislých galerií, často suplující (ne)činnost těch oficiálních, mezitím zanikly, objevily se další. I když některé kapitoly víceméně opakují známé, jde o cennou publikaci, podněcující k dalšímu zkoumání.
Lenka Dolanová
Ursula Mayer
The Lunch In Fur / Le Déjeuner en Fourrure, 2008
Svit (Štefánikova 43a, Praha 5), 11.–15. 1. 2011
Zahajovací večer. Spěcháme z tramvaje do galerijního prostoru ve Štefánikově ulici na projekci 16mm filmu The Lunch In Fur (Oběd v kožešinách) Ursuly Mayerové. Naneštěstí se vyskytly technické problémy a film bylo možné vidět jen z počítače a slyšet ze stolních reproduktorů; rozhodli jsme se tedy přijít jindy. Druhý pokus. V Praze prší a pracovníci uklízejí štěrk a zabahněný led. Svit je na pražské galerijní scéně nováčkem a v současnosti se zaměřuje na umělecké filmy. Zdá se, že část jeho prostoru pro to poskytuje ideální podmínky. Také jaká úleva, moci usednout a sledovat jen jednu věc; jiné výstavy vás často bombardují tunami videa, na něž nemáte nikdy čas. Přiznávám se, nejsem tak úplně fanouškem díla Mayerové. Dílo této mladé umělyně je příliš vnořené v někdejší postmoderní estetice: kýč, interní odkazy k umělecké scéně, přehnaně zdramatizovaná výprava, fragmentární a kryptické komentáře. Promítané dílo je však lepší než ta její předešlá. Není v něm tolik strojení a projevů zašlé slávy. Film se soustředí na tři historické figury z oblasti umění a předvádí komplikovanou hru se slovy a objekty, pohyby a sceneriemi. Je celý o čase a paměti, a je dobré sekvence sledovat alespoň dvakrát, abychom jemné proměny a vývoje pochopili. Pěkná přestávka ve vašich smíchovských pochůzkách po slevách; tento a příští týden nepropásněte další promítání: Ben Rivers – Origin of the Species (do 22. 1.), Igor & Ivan Bulharov (24.–29. 1.).
Gívan Belá