bilancování

„A co se dá všechno bilancovat?“ zeptal se mě onehdy někdo. Jelikož si hodnocení minulého roku coby oblíbenou novoroční činnost nenechala ujít ani Ádvojka, nabízí – velmi selektivní, ovšem – odpověď: nejlepší české básně minulého roku, nakupování a hodnocení knih, tuzemský literární provoz, aktivity rebelujících studentů z AVU a kauza Benátské bienále, Nová scéna Národního divadla, pop music, úmrtí v hudbě, psaní o hudbě a její hodnocení, proměny stavebnice Lego či loňský boj proti korupci. Úryvek z románu Nekrofil francouzské spisovatelky Gabrielle Wittkopové se zdánlivě vymyká, není však fyzická láska k mrtvým tělům bilancování blízká? Ve smyslu pozornosti k minulému (tlejícímu, v tomto případě)? Vodítko možná nalezneme v textu Jana Sterna o sklonu k historiografii a o tom, o co jednodušší je vyprávět o minulosti než o budoucnosti; diktátorskému přístupu se nevyhneme, tak buďme alespoň upřímní. Bilancování neřeší ti tuzemští politici pouštějící se vždy do nového fantazírování o budoucnosti s gustem a vyhrnutými rukávy. Ten nejmenovaný z počáteční otázky pak navrhl, že by si Ádvojka měla také zabilancovat. Zjistit, kolik tun papíru za minulý rok spotřebovala, bylo to nejlehčí, takříkajíc fyzické bilancování vlastní existence (10 tun, zhruba). Nehmotné A2 bilancování necháme na čtenářích.