Nadace Český literární fond
vypisuje výběrové řízení na poskytnutí grantů a stipendií v roce 2011, a to z vlastních prostředků i z výnosu prostředků Nadačního investičního fondu z předcházejícího roku. Veškeré informace včetně formulářů a uzávěrky podání žádostí jsou k dispozici na stránkách www.nclf.cz, eventuálně v sídle NČLF, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, telefon 222 560 081–2; email: [email protected].
Návrhy na Ceny Josefa Hlávky udělované za původní knižní práce z oblasti vědecké a odborné literatury je možné podat na výše uvedenou adresu do 28. 1. 2011.
Tvůrčí a studijní stipendia MK ČR
Ministerstvo kultury vyhlašuje pro rok 2011 výběrové řízení na poskytnutí tvůrčích a studijních stipendií v oblasti profesionálního umění – výtvarného umění, architektury, designu, užitých umění, hudby, literatury, divadla a tance. Uzávěrka pro příjem žádostí: 1. 3. 2011. Více informací na www.mkcr.cz.
Omluva
V recenzi Lenky Dolanové Spolupráce bez distance (A2 č. 1/2011) jsme omylem uvedli jako spoluautora jedné z instalací na výstavě Moving Image v pražské Futuře Iva Hose. Ve skutečnosti je jím Jan Žalio. Oběma umělcům se omlouváme.
Článku Jana Gabriela Bohatství pohledu i třaslavého nic (A2 č. 1/2011) byly kvůli technickým komplikacím amputovány poslední čtyři odstavce. Publikujeme je tedy dodatečně (kompletní text je možné nalézt na webu www.advojka.cz), s omluvou autorovi i čtenářům.
–red–
(…) V jednotlivých čtyřverších se střídají různé roviny jazyka i výrazu, od bezmála plebejského „Malé chleby/ pod rozlehlým nebem/ K bílému tvarohu/ bílé mléko“ až po vytříbené „Znovu jen víc úkosem/ jít párat modrou v ústí/ až padne do oka daleká/ vločka kostela“. Střídá se zde neklid s humorem, celá škála pocitových i myšlenkových poloh, radost z obrazu s pohledem, který už bloudí kdesi za obzorem s vědomím, že vlastně nic není na svém místě, že vše je už takřka „postmoderně“ zaměnitelné.
Petr Král i tentokrát v „kresbách“ veršů zpřítomňuje svůj ojedinělý smysl pro detail, gesto, místa, věčnost i míjení, pro onen nedostupný, ale přesto stále přítomný opravdový život, či jen pouhé zakopnutí. Na rozdíl od předchozích sbírek se před námi obřadně rozkládá i jeho opájení se jídlem coby téměř mytickým obřadem: „Ústřice v nás bezedně mizí spolu se šumem vody/ a vadnoucích vteřin,/ i hosté u sousedního stolu stáhli do dalekých hlubin/ své drápy a účty v bance, svou cizí budoucí smrt,/ mluví z nich jen přívětivé předení a důvěrné gesto, jímž si pod stolem/ nenápadně povolují pásek“. V některých básních se překvapivě znovu vrací k těkajícím „heslům“, která mají občas podobu pouhé zneklidňující šifry, známé již z Modrého srdce. Všechny tyto aspekty vštěpují jeho poezii nezaměnitelný výraz i bohatství. Snahu o přesný význam často podtrhuje existenciální úzkost i prostý údiv. Náhle vidí „zaprášená rodidla“ či jen suše konstatuje: „Čteme knihu a než skončí věta/ jsme o román starší“. Králova poezie je rovněž určitou kritikou světa, kde ani nadávce však nechybí jistá elegance.
Básníkova obraznost propůjčuje i zcela intimní zpovědi magický rozměr, otevírá se neznámému a propůjčuje mu odstíny vlastní senzibility, umožňuje zachytit v jednom verši několik smyslových, emotivních i výrazových rovin: „Svět už teď posunutý dál o tloušťku břich/ dvou pánů šeptajících vzrušeně před výkladem jako když za ložnicí/ která ho vyplnila mží hebce na mateřskou skálu“.
Sbírek básní vychází mnoho, opravdová poezie se však dá spočítat málem na prstech jedné ruky. Králův Den k ní rozhodně patří. Už tím, jak nám umožňuje sdílet původní jedinečnost vidění ve světě, kde „růže jsou jen trochu jiné sardinky“, kde ostatní v lepším případě tápou, v horším nevidí nic. Prostě jak tvrdí básník s trochou nostalgie, ale bez špetky rezignace: „Život se vytrácí,/ nevíme kde budem zítra,/ pořád ale máme před sebou celý den.“