Leena Lehtolainen
Ostrov s majákem
Přeložila Jitka Hanušová
Hejkal 2009, 302 s.
Co dělá detektivku detektivkou? Taková otázka se nad knihou Leeny Lehtolainenové Ostrov s majákem přímo nabízí. Napětí, odhalení vraha na posledních stránkách, či vítězství dobra nad zlem? Asi všechno z toho. Napětí však v knize hledat rozhodně nemůžeme. Vraha se opravdu podaří odhalit až na posledních stránkách, ale kdo by jím mohl být, je nám jasné už asi zhruba na sté straně. Je také otázkou, zda se k oné straně skutečně prokoušete, protože příběh se vleče tak pomalu, až je to ubíjející. Autorka velice podceňuje inteligenci čtenáře v tom, jak jasně poukazuje na potenciálního vraha dávno prokouknutou logikou příběhu či tím, jak si hlavní vyšetřovatelka případu okatě skládá dvě a dvě dohromady. Děj knihy je velice jednoduchý, až stereotypní. Nejsou zde žádné zápletky či intriky, které by příběh oživily. Protagonisté příběhu jsou lidé, kteří nejsou pro čtenáře ničím zajímaví, a proto nám je prakticky jedno, jak v závěru dopadnou. Nakonec se čtenář může přistihnout, že knihu dočítá už jen kvůli tomu, aby si potvrdil svou teorii, že příběh skutečně skončí, jak předpokládal. Nečeká tam žádné překvapení, které by nás zaskočilo a donutilo o přečteném alespoň minimálně přemýšlet. Snad jediné, co se autorce povedlo, bylo do detailů zachytit reálný a poměrně drsný život v současném Finsku a na okolních ostrovech.
Barbora Dušková
Kate Atkinsonová
Neuzavřené případy
Přeložila Dana Vlčková
Argo 2010, 304 s.
Po prvotině V zákulisí muzea vydalo nyní Argo čtvrtý román britské spisovatelky Kate Atkinsonové. Ačkoliv jde dle anotace o žánr detektivky a novinku v autorčině tvorbě, romány jsou si v lecčems podobné. Atkinsonová bezesporu umí pracovat s vnitřní perspektivou postav a jejich psychologizací, v jednotlivých kapitolách střídá úhly pohledu a dává tak čtenářům možnost pochopit nejen aktéry příběhu, ale dozvědět se i víc než samotný detektiv Jackson Brodie. Zaměřuje se především na rodinné vztahy a to, o čem se nemluví. Najdeme zde opravdu málo přímé řeči, většina dramat se odehrává v duších postav. Bohužel, tři případy, jež spojuje právě vyšetřovatel a také jejich thrillerové rysy (zmizení malé dívky, až rituální vražda mladé ženy a zabití manžela sekerou), se ukázaly být poněkud velkým soustem – pro čtenáře i Atkinsonovou. Osudy hrdinů včetně toho, kdo jim má být nadřazený, tj. Brodieho, začnou v průběhu vyšetřování vykazovat stále více podobností, na povrch vyplouvají tajemství, nejistoty a dávná příkoří. Problém je ale v tom, že jde o klišé – náboženské poblouznění, pohlavní zneužívání v rodině, sexuální vyprahlost starých panen, domácí násilí, tajný život vysokoškolačky. Závěr, v němž se vše odhalí a ještě se přihodí lesbický coming out, je už komický. Najednou má čtenář pocit, že se ocitl v Lynchově městečku Twin Peaks. Jenže je vše bohužel myšleno smrtelně vážně, a asi proto se není vůbec proč bát, spíš je to nuda.
Anna Vondřichová
Eva Kantůrková
Tati!
Dauphin 2010, 173 s.
Podobně jako v posledním románu Doteky pojednává román Evy Kantůrkové o vztahu Jí a Jeho. Tentokrát však ne dvou milenců, ale otce a dcery. Celý text je podán formou dialogu, v němž se postupně vyjevují nejen scény z jejich složitého soužití, ale i všichni ti, k nimž měli blízko. Díky scéničnosti jsou oba dva zcela netělesní, můžeme si je představit jen na základě slov, o to víc se však dozvídáme o povaze těchto aktérů. Problém je ale právě v jejich jazyce – otce a dceru od sebe prakticky skrze řeč nemůžeme odlišit. Oba používají tytéž obřadné formulace, z nichž si dokonce sami někdy dělají legraci, ale není zcela jasné, proč tak mluví – „Sděl dceři zkušenost, jak se ti žilo s tak velkým množstvím zážitků a trapasů, lásek a lástiček, koketerií a loučení? Co jí řekneš?“ Je to zvláštní rozpor, o tom nejdůvěrnějším se hovoří frivolním jazykem, který není schopen dobrat se stejné upřímnosti. Podobně reakce druhého jsou vcelku neměnné – emfatická zvolání nebo ironická seknutí a doplnění informace z druhé perspektivy. Proto je třeba se ptát, nakolik vlastně jde o dialog, spíše se zdá, že se oba dva potřebují vymluvit, ospravedlnit, na porozumění nebo změnu pohledu se zdá být již příliš pozdě. A možná právě proto, že už od sebe nic nečekají, jsou ochotní se otevřít. Škoda, že otevřít se jejich jazyku je pro čtenáře mnohdy obtížné.
Jan Švestka
Petr Korunka
Radiator & Recyklator 1: Nic menšího než záchrana lidstva
Labyrint 2010, 86 s.
Edice Komiks vydavatelství Labyrint se zaměřuje na české autory, kterých je stále poskrovnu. Zejména těch, kteří jsou schopni dotáhnout nějaký projekt do konce. Už jen fakt, že v tomto případě jde o první knihu série, je ambiciózní a uvidíme, zda se dočkáme nějaké další. Začátek je to ale slibný. Dobrodružství, které Radiator a Recyklator prožívají, je ale téměř verneovské. Hned v úvodu se maskovaní hrdinové uvážou ke stromu v místě, kudy má vést dálnice. Policisté, kteří nápadně připomínají příznivce pravicových extremistických hnutí, je však vyženou do hloubi lesa, kde oba stráví noc jak podle skautských příruček. Postupně se dostanou do úkrytu šíleného vědátora Deviátora a s jeho vynálezem se přemístí na jednu z planet Aldebranu, kde je čekají psí kusy v boji s místními živočichy nebo nepřízní vesmírného počasí. Autor si vyhrál s nejrůznějšími vynálezy, například vrhačem stromů, které jsou vystřeleny v podobě semene, ale už během letu se proměňují ve vzrostlé stromky a při dopadu rovnou zakoření. Kniha je plná náčrtků, od návodu, jak rozdělat oheň, po mimozemské organismy. Moc jsem nepochopil, proč jsou popisky u těchto náčrtků pouze v angličtině, ale budiž. Docela dobrý nápad měl Korunka s bublinami, které nahradil čtverečky, od nichž nevedou žádné ukazatele k postavám, ale řeč je rozlišena ikonou na začátku textu, jež identifikuje promlouvajícího. Co může být dobrodružnému komiksu větší poctou, než když se přiznám, že jsem si při čtení občas vzpomněl na seriály z ABC?
Jiří G. Růžička
Marcel Jouhandeau
Jak dosáhnout počestnosti (sedm povídek)
Přeložila Věra Dvořáková
Triáda 2009, 121 s.
Výbor sedmi krátkých próz Marcela Jouhandeaua vypadá dost nenápadně. A nutno přiznat, že po přečtení úryvku z doslovu překladatelky na záložce, kde se dvakrát vyskytne sousloví „metafyzický přesah“ (co to asi je?), se k nenápadnosti snadno přidá i nezájem se knihou dál zabývat. Místo „metafyzický“ by klidně mohl někdo použít „existenciální“, což by snad i sedělo lépe, ale ve vztahu k daným textům jsou to zcela zbytečná slova. Sám Jouhandeau totiž zbytečná slova nepoužívá, je stručný a precizní, odvypráví ságu dvou generací jedné rodiny v trojdílné povídce Pincengrainovi na třiceti stranách. Název výboru a jeho prezentace prostě nebyly zvoleny ani přiléhavě, ani účelně. Povídky pocházejí z období let 1924 až 1931 podle vydání, což vzhledem k autorově bohaté bibliografii znamená jen prvních deset let psaní. Přesto se domnívám, že výbor jako ochutnávka plní svou funkci výborně, a to i díky překladu Věry Dvořákové.
Pincengrainovi jsou víceméně zvenčí pozorovanou strukturou křehkých sociálních a pokrevních vztahů, které se hroutí a znovu ustavují a jejichž výsledkem není nic jiného než smrt, postupné umírání jednotlivých členů rodiny. Křehká jsou i společenská postavení v provinciálním prostředí malého městečka Chaminadour, v němž se odehrávají další povídky. V povídce o Prudence Hautechaumové žena žijící na náměstí nad svým oděvním obchůdkem s pěti figurínami v noci z vikýře pozoruje město a má pocit, jako by jí patřilo, sleduje, co se děje, o všem ví, krom toho se snaží dosáhnout dokonalosti v příživnictví. Ještě o něco dál jde pozorovatelská mánie v deníku holiče, v němž je vypravěč ohyzdný muž, který má skrze odpor, jejž k němu lidé chovají, výhodu takřka neutrálního pozorovatele, jelikož je s výjimkou své profese a zpěvu v kostele vyřazen ze společenských a zejména z milostných sociálních vazeb. Jouhandeau se podle všeho celý život potýkal se svou homosexualitou a náboženskou vírou. Na jedné straně zamýšlel vstoupit do kláštera, a na druhé se pokusil o sebevraždu. Podobně extrémně jsou polarizované i situace v jeho povídkách. Postavy tu nejsou nutně podávané v psychologických kresbách, ale vstupují do společenské interakce a zejména rodinných vazeb, které se hroutí nebo znovu ustavují. Vždycky jde o přerod a konflikt mezi tím, co je a co má nastat, okamžik změny, hranice, kdy se něco promění v něco jiného, to je to, co autora zajímá – nikoli konstrukce vesnických figurek nebo „metafyzické přesahy“. Postavy se prolínají mezi jednotlivými povídkami a vytvářejí třeba jen segment plánu osudů obyvatel městečka, podobný deskové hře, který je právě tak velký, aby ho bylo možné přehlédnout, a jeho obyvatelé jsou právě tak prostí a jejich činy tak fatální, aby byly zlomy mezi tahy dobře pozorovatelné. Je to křehké a precizní schéma. Můžeme jen doufat, že se někdo odhodlá k překladu celého Jouhandeauova Chaminadouru.
Ondřej Pomahač
Petr Mazanec
Jarní chodec
Dauphin 2009, 230 s.
Obsáhlý autorský výbor básnické tvorby Petra Mazance (1945) je zároveň shrnutím i debutem. Básník totiž dosud vydal jen několik sešitů veršů (jak naznačeno na přebalu, vlastním nákladem), čtenářům běžně nedostupných, a některé básně publikoval časopisecky. Zatímco jiným se skromnosti nedostává, leckdy k jejich škodě, u Petra Mazance není na místě: jeho poezie přinejmenším bohatě dostává implicitním nárokům na „dobrý standard“ a leckdy ho rozhodným krokem překračuje. Z osmi kvalitativně více či méně vyrovnaných souborů básní, řazených chronologicky, by si zasloužily samostatné vydání především „krátké texty z let 2004–2007“, nazvané …a tou ulicí další. Svým vzpomínkovým rázem, smyslem pro detail i pro zpomalený záběr, svou elegičností, nostalgií i odzbrojující „laickou“ prostotou, přecházející tu v lehkou ironii, tu v přiznanou bezradnost (některé básně se příliš brzy samy vyčerpají a vyznějí do ztracena), zkrátka všemi svými přednostmi i zaváháními jsou téměř dvojníkem poetiky Břetislava Ditrycha (1942) ve sbírce Umřel v stromě (též 2009). Oba básníci mají odvahu vzdát se vzletných úniků a hovořit o tom, co dobře znají a co jim bylo dáno zažít, spatřit, okusit; inspiračním zdrojem a alfou i omegou je jim venkovské prostředí se vším a zejména se všemi, co k němu patří. Tradici přitom nejen potvrzují, ale také přetvářejí – jen tak mimochodem, bez velkých gest. Skromně.
Simona Martínková-Racková
Markéta Pilátová
Kiko a tajemství papírového motýla
Ilustrace Daniel Michalík
Meander 2010, 72 s.
Markéta Pilátová vydala během roku tři dětské knihy, kromě dvou dílů Vivivíly také toto česko-japonské dobrodružství holčičky Kiko. Její tatínek je restaurátor knih, zakázky dostává všude po světě a dcera se musí stěhovat s ním. Tak se Kiko ocitne i na zámku v Kroměříži. Ve škole komunikuje zručným skládáním origami a od kamarádky Evy se učí první slova česky. Přes tatínkův problém se záchranou obrázku zrzavého krále, který v kronice stále bledne, se příběh ústrojně propojí s pohádkovější rovinou, totiž příběhem princezny Františky a její rodiny po staletí vězněné kletbou. Noční výlet ducha Františky a náměsíčné Kiko do zahrady, kde se v altánu uprostřed jezírka nechávají opříst hrozivými pavouky do pevného kokonu, protože jinde nelze mluvit bez nebezpečí odposlechu, patří bezesporu k nejzdařilejším scénám. Postava maminky světoběžnice, která občas přijede svou rodinu navštívit na motorce a vařit nechává jen tatínka, jisté stereotypy sice bourá, jiné svou didaktičností, v níž ji předčí jen paní učitelka, zase stvrzuje. Tatínek je z toho svou sympatickou nenásilností venku. V závěru trochu zamrzí křečovitý záchvěv citu mezi Kiko a Lukášem, který se jí vždycky posmíval. Text je psaný civilním, jednoduchým jazykem, k lehkosti papírového motýla by mu pomohla důsledná jazyková redakce. Přesto spolu s nápaditými ilustracemi Daniela Michalíka tvoří podařenou, čtivou knihu.
Jana Šrámková
Zygmunt Bauman
Umění života
Přeložila Zuzana Gabajová
Academia 2010, 149 s.
Po tom, co je štěstí a jak tvořit svůj život jako umělecké dílo v době „tekuté modernity“, se ptá Zygmunt Bauman v jedné ze svých zatím posledních knih (z r. 2008). Kritiku éry „honby za štěstím“ skrze spotřebu propojuje, kromě mnoha dalších autorů, s promýšlením stoických filosofů Epiktéta, Seneky a Marka Aurelia. Momenty analytické a kritické ale většinou ustupují momentům moralistním a moralizujícím. Kritika současnosti se více či méně opírá o nějaký zlatý (nebo alespoň stříbrný) věk autenticity a neotřesitelnosti (nějakých konceptů) morálky, lásky a štěstí. Tímto moralistním postojem a ohlížením se do minulosti je tak Umění života tím typem textu, jaký mají ve zvyku někteří autoři sepisovat, když dosáhnou pokročilého věku (ne že by na to Bauman v třiaosmdesáti trochu neměl právo). Právě přechod od analyzování k moralizování vede mimo jiné k odmítnutí Nietzscheho proti Lévinasovi – bohužel následkem důsledného nepochopení jeho myšlení. Dostane se i na obvyklé žehrání na mladou „novou“ generaci oproti těm minulým (za jejichž příslušníka se Bauman sám označuje). Jestliže je Zygmunt Bauman stále schopen poměrně přesně vidět a psát o rozporech našich společností, selhává tam, kde proti nim a jako jejich řešení staví návrat do moderny „tuhé“. Tedy nahradit model vykořisťování zcela otevřeného zastřeným a nietzschovskou pochybnost, podezřívavost a nesamozřejmost něčím pevným a nezpochybnitelným, protože nezpochybňovaným.
Matěj Metelec
Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.)
Rozhovory s českými lingvisty III
Akropolis 2010, 352 s.
Třetí svazek uzavírá řadu rozhovorů vedených mladými českými lingvisty s generacemi jejich učitelů, učitelů jejich učitelů, o odborných, osobních i vnějších dějinách české, alespoň zčásti bohemisticky orientované lingvistiky. Těžištěm je tentokrát Praha, dlouhodobé působiště osmi z deseti postav tohoto dílu. Spjatost lingvistů dobou a místem působení přináší jistou monotónnost čtení, mnohé se několikrát opakuje. Jde ale koneckonců o dílo dokumentující, jaké netřeba číst na jeden zátah. Vzpomínající jsou oproti předchozímu svazku v průměru o deset let mladší, což se promítá mj. do závěrečného jmenného rejstříku, pokrývajícího celou sérii: ubývá teď zmínek o Trávníčkovi, Trnkovi, Vachkovi; stálicemi jsou Skalička či Šmilauer; zvláště velkou inspirací byl zpovídané generaci P. Novák. Nejspíš proto, že se všichni zpovídaní v oboru stále aktivně pohybují, ovšem ubylo také polemičnosti, výrazně převládá smířlivý tón. Trochu se mu vymyká rozhovor s F. Čermákem; k ostřejším formulacím přispělo, že mu byl jako jedinému ponechán dosti mluvený charakter co do výraziva i do připravenosti odpovědí (někdy nepříliš šťastně – čtenář by se obešel i bez „informace“, že „je to s tou angloamerickou filozofií složitější, tam je spíš ten John Austin“ nebo že jediným nástrojem kognitivní lingvistiky je metafora). Za zmínku stojí Savického pohled na lingvistické myšlení coby svár analogismu s anomalismem a jeho neúchylně marxistický výklad světa nebo jemná sebekritičnost některých vzhledem k učiněným ústupkům v normalizační době – ceně za relativní klid k vědecké práci.
Radek Ocelák
Andrzej Nowak
Impérium a ti druzí. Rusko, Polsko a moderní dějiny východní Evropy
Přeložil Jan Baron
Centrum pro studium demokracie a kultury 2010, 263 s.
Kniha polského historika Andrzeje Nowaka patří na pomezí mezi specifickou polskou sociovědní disciplínu rosjoznawstwo a imperiologii. Nowak se řadí k význačným historiografům a politologům ruského/sovětského impéria a zemí východní Evropy, jako jsou Roman Szporluk, Geoffrey Hoskins, Andreas Kappeler, Dominic Lieven, Alexandr Motyl a několik dalších. Vysoká míra institucionalizace „východních“ studií v Polsku vedla namísto předpokládané zaujatosti, podmíněné negativními historickými zkušenostmi, k pozoruhodné názorové pluralitě a značné odpoutanosti od přihlížení k těmto zkušenostem, čehož je Nowakova kniha zdařilým příkladem. Promyšlený triptych je totiž konstruován na jedné straně teoretickým podložím, zejména první část knihy je napsána na půdorysu otázky, zda a za jakých okolností bylo Rusko národem či impériem, na druhé straně je bez zbytečného zahlcení výklad vždy doložen nejen konkrétním historickým materiálem, ale i literaturou, případně polemikou s ní. Tak tedy v první části knihy se autor zabývá tím, nakolik je označení Ruska za impérium teoreticky korektní a v druhé části podrobuje problém empirickému zkoumání. Je jen dobře, že nás provede meandry této složité otázky, aniž by na ni dal jednoznačnou odpověď.
Michal Janata
Montesquieu (Charles Louis de Secondat)
Sláva a úpadek říše římské
Přeložila Dana Melanová
Akropolis 2010, 176 s.
Českému čtenáři je již osvícený filosof Montesquieu, tedy Charles Louis de Secondat – baron de la Bréde et de Montesquieu (1689–1755), znám svými Perskými listy a knihou O duchu zákonů. Zatímco v Perských listech Montesquieu útočil na soudobé společenské uspořádání v absolutistické Francii, tak v díle Sláva a úpadek říše římské zkoumal společenské poměry na historickém vzorku. V knize je možné se setkat s množstvím úvah a jejich dokladů nad historickým vývojem říše římské od dob králů přes republikánské zřízení až k císařství. Chronologický záběr díla je vskutku rozsáhlý, neboť Montesquieu nekončí (jak by se snad dalo očekávat) zánikem západořímské říše, ale pokračuje v historickém sledu událostí až k zániku její pokračovatelky – říše východořímské. Dílo je cenné svým popisem obecných mechanismů, které tvoří základ historického vývoje. Je tak důležitým kamenem v mozaice historiografie či filosofie dějin. Montesquieu sice na mnohých příkladech významných osobností ukazuje psychologické motivy jejich jednání, nicméně role těchto motivů je nakonec vždy zastíněna historickým (společenským) pohybem.
Jiří Havelka