To, že slovo parlament pochází z francouzského parler (mluvit), je notoricky známo. Většina českých poslanců si to ale vysvětluje po svém. Parlament je pro ně místo, kde se dá říct cokoliv, bez ohledu na to, co to přináší, a tak se centrum demokracie mění ve žvanírnu. Žvaní se pochopitelně v každém parlamentu, kvalita politické kultury se ale pozná podle toho, že osobní útoky a vtípky snadno přebije mluvení k věci. Parlament je místem, kde se věci probírají, a to tak, že se o nich donekonečna mluví. Strany soupeřící o voliče jsou sice rozděleny odlišnými názory, spojuje je však společný zájem ve věci, o níž dohromady a někdy hodně hlasitě a emotivně hovoří. Argumenty ad personam slouží k ozvláštnění, pobavení, někdy i k osobnímu odhalení, pozornost ale přitahuje mluvení ad rem, jehož kvalita rozhoduje o tom, kdo kolik dostane hlasů.
V českém prostředí se tento klasický demokratický model, vycházející z dnes už naivní a romantické představy, že moderním společnostem vládne univerzální rozum, pomalu rozpadá. Ne že by se v české mluvírně neargumentovalo a nepoužíval rozum, směřování řečí je ale téměř výhradně odstředivé a jen výjimečně vytváří propojení soupeřů. Věc, předmět parlamentního mluvení, nespojuje, protože není v centru zájmu, ale naopak na okraji a často až za jeho hranou.
Nejpatrnější je to v komunikaci opozice a vlády. Ať už je u moci ODS nebo ČSSD, vládní i opoziční rétorika zdůrazňuje paralelnost názorů, které se nemohou protnout ani v nekonečnu, natož aby se snažily propojovat ve věci, která je po ruce. O věci se nediskutuje, ale vláda a opozice chápou své protikladné postavení tak, že každý přednáší vlastní monolog, kterým chce strhnout voliče. Jednání parlamentu, zvláště je-li přenášeno televizní kamerou, v takovém rozpoložení mluvírny připomíná talentové zkoušky na divadelní fakultě, jen hereckého a řečnického talentu je tu pomálu. Nejinstruktivnější jsou v tomto ohledu v poslední době dvě postavy: místopředseda sněmovny, sociální demokrat Lubomír Zaorálek, a předseda vlády a poslanec za ODS Petr Nečas.
Zaorálek vystupuje ve sněmovně často, a to nejenom proto, že má jako jeden ze dvou sociálních demokratů (druhým je předseda poslaneckého klubu a předseda strany Bohuslav Sobotka) přednostní právo mluvit. Mluvení mu dělá radost, bohužel se jedná o zmíněné mluvení paralelní, které se jen výjimečně kříží s řečmi ostatních, aby tak vzájemným splétáním mohl vzniknout společný politický diskurs (politický diskurs, jak naznačuje samo slovo, by měl být vždy již společný, ale teorie bohužel na praxi nemá už takový vliv jako dřív…), v němž by se opět mohla vynořit Věc jako srdce politiky. Zaorálek obvykle startuje věcně, později se ale pustí do proudu volných asociací, jež vrcholí v několika emotivních klimaxech. Politik se nechává unášet sám sebou, věc, o níž začal mluvit, se postupně přikrývá mlhou a nakonec je překryta čirou emocí. Přesněji řečeno: auto-afekcí, auto-excitací, která je nakonec nečekaným vyvrcholením, ale rovněž původním cílem. Vzrušit se tím, jak zajímavě a efektně mluvím, přičemž jako by se implicitně předpokládalo, že právě tato čirá emoce strhne ostatní, aby politikovi věřili, aby mu dali hlas.
Druhý případ je složitější. Nečas, jak sám říká, rád pracuje s fakty, ale když hovoří, vybírá si z řady faktů jen ty, co se hodí. Zcela systematicky filtruje fakta i síť interpretací, takže řetězce souvislostí, které vytváří, předvádějí výhradně jednu verzi světa. A nejenom to: jiné verze nejsou konkurence, protože de facto neexistují, neboť ji premiér dehonestuje tím, že je označí za „falešné“. Společný diskurs o věci není možný, protože z ní byly vyloučeny boční, zadní, spodní i vrchní část. Zůstala dvojrozměrná, premiérem dokonale vyplněná plocha, s níž se buď ztotožníme, anebo se vylučujeme mimo faktickou a odpovědnou politickou realitu. Ani Petr Nečas se v těchto chvílích malých vítězství v mluvírně nevyhne sebe-excitaci, která se projevuje úšklebkem nebo nepovedeným vtipem. Ani tady řeč nemíří k druhým, nýbrž k sobě. Neslouží k otevření a probrání věci, ale k sebeuspokojení a sebepotvrzení.
Opozice ukazuje morálním prstem na vládu, ale hned v zápětí jej strhne na sebe. Nenabízí alternativní řešení, ba ani probrání věci, ale čirou emoci. Prázdné nadšení vycházející z odporu jediného slova – „ne“. Vláda zase vytváří dojem, že realita má jen jednu tvář, a kdo to neuzná, je politický šílenec a hazardér. Také ona se vzdává zkoumání věci ve prospěch její jednostranné konstrukce.
Mezi vládou a opozicí tak nemůže dojít k výměně, protože nejsou ve sporu, neboť zásadně nepřipouštějí, aby se jejich světy dotkly. Nemůže tudíž přeskočit jiskra, která by zapálila vychladlé zbytky společného, jež se snad ještě skrývají v dnes již prázdných slovech, jako je demokracie nebo parlament, přestože v parlamentu se pořád něco říká a mluví. Ne každému seskupení slov se ale dá říkat řeč; a ne každá řeč nutně míří ke smyslu.
Autor vede kulturní redakci České televize.