Esej vyrobená jako ústřední svorník hlavního tématu A2 čtenářům, po vzoru Pynchonových textů, nic neulehčuje. Vede je zákrutami díla amerického prozaika, aniž by cokoliv prozradila ze zápletek jeho příběhů, a nenabízí jediný návod k použití.
Přítomný text se zeširoka rozhlíží po beletristické tvorbě amerického prozaika Thomase Pynchona mezi léty 1963 a 2009. Zaměřuje se především na klíčovou otázku Pynchonova psaní – estetický prostor a jeho chápání čtenářem, jenž do něj dobrovolně vstupuje. Toto chápání totiž zasahuje sensibilitu a názory, vede až daleko za samotné čtení. Zabývat se budeme i vlastní neobvyklou realitou spisovatele samotáře a různými tvůrčími postupy, jež pro sebe stvořil. Poodhalíme tematická pole, jimž se v Pynchonově uměleckém světě dostává pozornosti, i rysy, jež provázejí rétorický a ideologický obsah jeho vyprávění.
Zkoušky skalních fanoušků
Vůbec první román Thomase Rugglese Pynchona (nar. 1937) nazvaný V z roku 1963 byl pozitivně přijat, například kritikem (absolventem Harvardu) Richardem Poirierem; o dva roky mladší druhý román Dražba série 49 (The Crying of Lot 49, česky 2004 v překladu Rudolfa Chalupského) si zase vysloužil přímo velkolepou chválu od uznávaného cambridgeského kritika sira Franka Kermodeho. Tímto byla připravena scéna pro knihu, jež představuje Pynchonovu summu – Duhu přitažlivosti v roce 1973 (Gravity’s Rainbow, česky 2007 v překladu Heleny Ondráčkové a Zdeňka Fučíka). Jde o první dílo jednomyslně nominované literárními znalci a porotci na Pulitzerovu cenu, ale odmítnuté komisí, která udělování cen finančně zajišťuje. Tento aspekt je o to podstatnější, že Pynchon je již dlouho pokládán za významnou osobnost stavící se proti angažovanosti nebo „umění“. Nicméně stále se velmi citlivě staví ke kulturním a mocenským problémům a uvědomuje si, jak se tyto mohou vzájemně překrývat.
Po svém mistrovském kusu pokračoval Pynchon o jedenáct let později (1984) útlým svazkem povídek Pomalý učeň (Slow Reader and Other Stories, česky 1999 v překladu Pavly Horákové). V prosinci roku 1989 vyšel horečnatě očekávaný čtvrtý Pynchonův román Městečko Vineland (Vineland, česky 1997 v překladu Barbory Puchalské). Bylo to Pynchonovo doposud nejpoklidnější dílo, nejvíce založené na příběhu; v jeho struktuře však vystoupily i určité rysy post postmoderního lineárního vyprávění. V roce 1997 se objevil jeden z nejprovokativnějších Pynchonových textů, Mason & Dixon. Román využívá syntax osmnáctého století a dosahuje tak skvostných rétorických účinků. Vedle toho nelze opomenout ani zásadní potěšení z ironie, jež se rodí v mysli jednoho z údajně nejpostmodernějších autorů. Jde o dílo, na němž prý Pynchon pracoval opakovaně po dokončení Duhy přitažlivosti a jeho myšlenková hutnost prozrazuje úsilí, které bylo do tlustospisu vloženo. Tato kniha důkladně zkoumá podstatu mužského přátelství a jen málo děl zaměřených na totéž téma se s ní může měřit.
Po této etapě – již osobně dělím takto: Pynchon I (V), Pynchon II (Dražba série 49 a Duha přitažlivosti), Pynchon III (Pomalý učeň a Městečko Vineland) a Pynchon IV (Mason & Dixon) – přichází Pynchon (tedy Pynchon V) v roce 2006 s knihou, jež je věhlasně dlouhá (1085 či 1220 stran v přinejmenším dvou verzích), obtížná a přeplněná informacemi. Text, který zkouší trpělivost i těch nejoddanějších skalních Pynchonových fanoušků, se jmenuje Proti dni (Against the Day). Děj románu se začíná odvíjet roku 1983, kdy se v Chicagu konala Světová výstava, a pokračuje přes vypuknutí první světové války až k jejím dozvukům, to jest do raných dvacátých let dvacátého století. Pynchonovo poslední dílo, Skrytá vada (Inherent Vice) z roku 2009, působí jako částečně autobiografická kniha a obrací se s nostalgií zpět do Kalifornie pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let dvacátého století (alespoň se nám to tak jeví).
Nové čtení
Na Pynchonovi je klíčový způsob, jakým nutí čtenáře vypořádávat se s mimořádně neprůchodným estetickým prostorem svých děl. Činí tak nemanipulativní cestou, jež nás dokáže naučit číst, přemýšlet a pohybovat se skrz informační pole na stránce tak, že nebere tolik do úvahy umění interpretace, jako spíš ryze neteleologický proces čtení, přemýšlení, představování. Svou roli tu hrají i přidružené tvůrčí techniky, které autor použil, aby dosáhl silného prožitku souznění. Ideální příklady takových textů, respektive formálních rysů v nich obsažených, můžeme nalézt v Dražbě série 49 a v Duze přitažlivosti. Ty představují určitou dvojici v kulturním smyslu a mohou nám proto posloužit jako ukázka koncepce „neangažovaného“ a „neuměleckého“ slovesného umění. To se nezakládá toliko na obsahu románů, jako spíše na nových postupech takzvaně interpretativního pohybu, který v nás mohou stvořit či podnítit. Charakter korpusu Pynchonových textů nás vede k promýšlení nových způsobů chápání našeho vztahu ke světu a k věcem, jež ho zabydlují.
Společenství
Ke klíčovým tematickým otázkám u Pynchona patří paranoia, zkušenost, ticho, veřejnost a společenství, komodifikace života a skutečnost, jež se mění v ohromující představení. Společenství je vždy posvátné (jeden či dva lidé mohou koneckonců tvořit veřejnost), v Duze přitažlivosti je neustále přítomný (leč zatím neuskutečněný) tajný sen o kolektivním prožitku. Román proto končí slovy: „Teď všichni –“. Anebo jinak, pochopit ontologii mužského přátelství, což v románu Mason & Dixon Pynchon dokázal lépe než většina knih posledních sta let, co znám, znamená dosáhnout zásadního prostředku ke zbudování řádného společenství.
Neměli bychom totiž hovořit jen o nové pohyblivosti, ale též o změně (pro někoho snad ohrožení), již přinášejí stránky Pynchonových děl. Abychom se vyhnuli všeobecné katastrofě (v jistém smyslu katastrofické globalizaci), měli bychom se snažit dosáhnout smysluplné společnosti a překonat upjatost, jež dnes všeobecně vládne světu. Rozvíjející se vědomí značí obrat ke změně. A právě o jistý posun ve vědomí se autorova tvorba snaží – a když ne jej přímo zažehnout, tak alespoň osvětlit.
Samota
Hloubka a obrazivost Pynchonova díla je zčásti způsobena tím, že se spisovateli podařilo uniknout procesům, jež by z jeho osoby učinily pouťovou atrakci. Urputné samotářství jde ruku v ruce s mimořádně zacíleným soustředěním na vlastní umění. Smyslem naplněná samota zplodila smyslem naplněné narativní dílo.
Literární establishment ještě ne tak docela uznal význam Pynchonovy tvorby. V antologiích typu Norton Anthology of American Literature (ve druhém vydání, 1985) je například zastoupen jen krátkým zobecňujícím textem, jako je raná povídka Entropie, což jen stěží odpovídá jeho mnohovrstevnaté fikci. Nezískal ani Nobelovu cenu za literaturu. Nesmíme však opomenout důkazy, jež vypovídají o tom, že Pynchon vytvořil ty nejlepší romány za posledních padesát let anglicky psané literatury – když ne celosvětově, tak v Americe určitě. Vzpomínám si, že anglický literární teoretik Terry Eagleton označil Pynchona za „nejvýznamnějšího žijícího autora“ a další výrazný americký literární vědec Leo Bersani ve své knize Kultura vykoupení (The Culture of Redemption, Harvard University Press 1990) věnuje Pynchonovi brilantní esej a klade ho do linie vypravěčů jako Melville, Flaubert a Joyce. Kromě úcty radikálních literárních kritiků si však Pynchon získal obdiv mimo akademickou sféru, což ho spojuje například s Toni Morrisonovou (nar. 1931). Vytváří se tu až jakási spinozovská situace, v níž se zdá, že se obyčejní lidé dokážou lépe sami rozhodnout, čemu se chtějí věnovat a čemu chtějí být vystaveni.
Každé údolí a každý vrchol Pynchonovy hornaté prózy, jež vystavuje na odiv svou technickou virtuozitu, žádá po čtenáři, aby šplhal alespoň část cesty sám, aby plně ocenil trápení, jež musí být vynaloženo, aby vznikl smysl. Aby čtenář procítil prostor Pynchonových textů, musí literární matérii vycházet vstříc a oddat se jí, projít další zkušeností s globalizovaným prostorem, to jest prostorem estetickým. Pynchonova díla tak postupně utvářejí nové typy (tvarem i způsobem uspořádaní) intersubjektivního časoprostoru.
Je potřeba zdůraznit, že čas a také Pynchonova umělecká tvorba se zdají být zcela na straně podceňovaných, marginalizovaných, zapomenutých a zanedbávaných. U toho (a těch), co je systematicky ponižováno, se Pynchon pokouší oživit opravdové, společenstvím zohýbané rysy osobitosti a věnovat jim odpovídající množství uznání.
Psaní volá po rebelii
Na Pynchonovi je zejména působivé to, jak dokáže do svého vyprávění vplétat popkulturní motivy. Může se to zdát paradoxní, uvážíme-li, jak je Pynchon obecně pokládán za obtížného autora, někdy dokonce za spisovatele pro elitní kruhy čtenářů. Nicméně fakt, že pravda má paradoxní strukturu, je dnes po dílech osobností typu Jacquese Lacana nebo Slavoje Žižka už skoro klišé.
Hodnoty peněz a moci nejsou možná u Pynchona ústřední téma, ale je zřejmé, že autor stojí proti pyšné zpupnosti kapitálu a omezující moci, která se z něj rodí. Oslnivé vrcholy jeho uměleckého vesmíru volají po vzdorném a rebelujícím (v jistém slova smyslu politickém) postoji, jež odporuje vládnoucím hodnotovým ideálům dneška. Pro Pynchona totiž skutečná kritéria úspěchu tkví v upřímnosti, něžnosti, odvaze, houževnatosti a nezištnosti. Enormní síla nevídaně rozmanitého pole lexikálních možností jeho textů je podmíněna trpělivostí a dostatečným časem na čtení. Představivost literárního vědce se musí při čtení Pynchonových děl nesmírně vzepnout a totéž platí i pro běžného čtenáře. Jen tak může čtenář alespoň trochu Pynchonovo dílo ocenit a dostát jeho požadavkům z hlediska prožívání a interpretace.
Méně paranoii, více představivosti
Pynchonovo psaní důrazně prosazuje touhu po tom, aby stále existovalo posvátno. Opravdovým ziskem z moci posvátna, na nějž Pynchonovy knihy poukazují, může být způsob vznešenějšího a pohyblivějšího, to znamená svobodomyslnějšího vyobrazení reality. Vědomí posvátna v našem kulturně daném vnímání světa zde představuje nostalgie za vzpomínkou, jež se má paradoxně teprve zrodit. Všechny tyto rysy jeho prózy bojují proti stavu, v němž převládá zrada, což je obecně i téma románu Proti dni. Jde o zásadní otázku, která svědčí o Pynchonově dialektickém cíli – chce poukázat na nemožnost interpretace (či dokonce konstrukce fikčního světa), aby mohl v závěrečném účtování projevit optimismus.
Pynchon může tak být nazýván otcem postmoderního románu, což neznamená, že by se mu měla přiznávat jakási otcovská role. Jen je třeba si uvědomit, jaký prostor otevřel pro ty, již přišli po něm. Nejvýkonnějším hnacím motorem pynchonovské zápletky není pouze paranoia (mezi dalšími zmíněnými prvky), ale daleko spíše hledání smyslu. To je ryzí téma, vlastní poválečnému postmodernímu jedinci i kolektivní zkušenosti.
Do hory!
Hluboce skrytou podvědomou touhou Pynchonovy prózy je pravděpodobně uvést do chodu významnou ideologickou a estetickou změnu. Na jeho tvorbě je podstatný odstup, který vzniká mezi jí a čtenářem díky schopnosti vyprovokovat ho k důkladnějšímu promýšlení klíčových otázek současnosti, jak bylo popsáno výše. Kdyby měl autor ke čtenáři blíž, nikdy by nemohl být schopen vytvářet kritický diskurs.
Podíváme-li se na díla a oblíbená témata Thomase Pynchona v prostoru estetické tradice prózy, můžeme s jistotou (a uspokojením) říct, že naše současné zdroje příběhů zde stále mají svou hodnotu. A to přesto, že kolem nás sílí nápor estetických kvalit obrazu zprostředkovaného filmem či fotografií. Pynchonova díla jsou v tomto ohledu opět zvláštní, protože například Dražba série 49 nebo Duha přitažlivosti jsou považovány za filmové romány. Využívají filmové postupy a dosahují logicky filmových účinků, Duha gravitace se pozoruhodně propojuje s německým expresionistickým filmem dvacátých let minulého století a Občanem Kanem (Citizen Kane) Orsona Wellese z roku 1941, nemluvě o dalších noirových filmech.
Pynchonův přínos kulturní atmosféře a vědomí angloamerického literárního světa se považuje za nezměrný. Možná se někdo pozastaví nad tím, proč jsem se důkladněji nezabýval obsahem a strukturou Pynchonových prozaických textů. To by ovšem znamenalo vzít na sebe úkol, který autor tohoto textu chce od čtenáře – aby se na onu strmou horu vyškrábal sám. Pak totiž stane na jednom z vrcholů vyprávěcího mistrovství předešlých padesáti let. Kdo ví, kdo bude takovým vrcholem v příštích padesáti letech? Na základě našeho putování uměleckým prostorem díla jednoho autora můžeme snad shrnout: dejte Pynchonovi šanci a vezměte do ruky jednu z jeho knih. Způsobí-li to smrt interpretační pýchy a zrodí-li se interpretační pokora, tak budiž.
Autor je literární teoretik a vyučuje na Ústavu anglofonních literatur a kultur Univerzity Karlovy.
Z anglického originálu přeložila Anna Vondřichová.