„Karl Marx nepotřebuje nohy ani ruce, jeho hlava mluví za vše“. Tak se kdysi vyjádřil tvůrce obří Marxovy busty v saském městě Chemnitz Lev Jefimovič Kerbel, alespoň podle vydání saského deníku Sächsische Zeitung ze 4. října 2011. Kerbel měl v podstatě pravdu a obyvatelům bývalého Karl-Marx-Stadtu se asi trefil do vkusu. V roce 1953, v období nejtvrdšího stalinismu, vyrobil největší bustu na světě. A zatímco se po převratech v roce 1989 sochy podobného data vzniku a ražení ve velkém stylu bořily, v Chemnitz nedají na několikametrovou Marxovu hlavu dopustit ani dnes. Naopak. Kebule, jak se bustě přezdívá, je místem mládežnických happeningů, autorských čtení a pro zájemci se tu odehrávají i veřejná čtení z Kapitálu. Marx by měl radost. Kerbel stavěl v době, kdy se hledělo především na kvantitu. Ačkoliv byl za své dílo několikrát vyznamenán, mimochodem také Řádem V. I. Lenina, kebuli postavil na rovnou zem a na infrastrukturu nedbal. Socha teď trpí, protože jí chybí odvodňovací kanály a podobné nezbytnosti, které byly už v padesátých letech jinde standardem. Jelikož se Chemnitz bez svého Karla neobejde, začíná teď s nákladnou opravou: sochu vybaví vším, co jí doposud scházelo. Karel Marx v tomto městě zůstane asi na věčné časy a nikdy jinak.
„Soudruh blb.“ Tak tituloval v sedmdesátých letech hlavní stratég sociálnědemokratické SPD Herbert Wehner vlastního kolegu, který si stěžoval na zasedací pořádek v parlamentu. Berlínský deník taz ze 4. října ilustruje touto vzpomínkou tezi, že vulgarity v jinak antiseptické německé politice nejsou žádnou novinkou. Podnětem k poslední diskusi byla nedávná vnitrostranická výměna názorů uvnitř křešťanskodemokratické CDU. Mělo se hlasovat o navýšení finanční pomoci Řecku a zdálo se, že se koalici nepodaří dát dohromady potřebný počet hlasů. Proti se stavěli především poslanci CDU a kancléřka Angela Merkelová měla co dělat, aby vlastní lidi přiměla ke stranické disciplíně. Nakonec navýšení prošlo. Nicméně jedním z těch, kteří byli proti a nakonec také proti hlasovali, byl jeden z doyenů CDU, Wolfgang Bosbach. Na toho Merkelová poslala svého šéfa úřadu Rolanda Poffalu. Poffala je prototypem maminčina mazánka se silnou tendencí k cholerickým záchvatům. Tentokrát to schytal o deset let starší Bosbach a Poffala si skutečně nebral servítky: „Tvoji držku už nemůžu ani vidět,“ řekl údajně. Když se Bosbach dovolával ústavních svobod a svobody poslance hlasovat podle svého svědomí, doporučil mu Pofalla, „ať s takovýma sračkama přestane“. Jejich diskuse se však dostala do médií a Pofalla to nyní nemá lehké. S kolegou už si údajně vše vyříkali, hrozně ho to mrzí a překvapil údajně především sám sebe.
Nervozita v Německu je stále dost silná. Hospodářství se sice nadechlo, ale na obzoru je další problém. Řecko je na pokraji krachu a politickému vedení se nedaří dokázat svým občanům, že napumpovat miliardy eur do tohoto jihoevropského státu bez relevantního průmyslu je přínosné. Koalice je tak podrobována zkoušce, zda v těžkých časech dokáže jednat „jako jeden muž“. Takové napětí bylo už na Pofalla příliš. Jako šéf Úřadu vlády by měl být především moderátorem a tím, kdo situaci spíše uklidní, on však selhal.
Turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan pro drsnější slova také nechodí daleko. Jak informoval deník Die Welt ze 4. října, turecký předseda vlády obvinil německé politické nadace, že podporují rozštěpení jeho země a teroristy. Velké politické nadace, jako například nadace Heinricha Bölla, Konrada Adenauera či Friedricha Eberta, mají v Turecku své stálé zastoupení. Šéf Böllovy nadace, která má blízko ke Straně zelených, Ralf Fücks, je právě na cestách ve východním Turecku a setkává se tam s kurdským obyvatelstvem. Erdoğan za tím vidí „něco víc“ a obviňuje kolektivně všechny nadace z rozdávání úvěrů a financování rozvojových kurdských projektů. Velké nadace tato obvinění odmítly s tím, že ze zásady úvěry dávat nemohou. Na světě už je ale diplomatická roztržka, která se teď vůbec nehodí. Erdoğan má totiž na začátku listopadu namířeno na oficiální návštěvu Německa a Němci mají zájem, aby šlo o demonstraci harmonie ve vzájemných vztazích. Takže zatímco se nadace hlasitě brání, že „štěpení Turecka je především vina Turků samotných“, německá ambasáda v Ankaře k této věci mlčí. Lze předpokládat, že se z ní do Erdoğanovy návštěvy nepodaří dostat ani slovo.
Jak je známo, v zářijových volbách se Pirátská strana dostala v Berlíně do zastupitelstva. Obsadila patnáct křesel a tvoří nepřehlédnutelnou frakci. Povolební euforie ovšem podle článku z týdeníku Stern z 5. října pomalu končí. Novináři si všimli, že když se Piráti vydali jako frakce přestavit svůj program, nedokázali odpovědět de facto na žádnou konkrétní otázku. „Víte, my nenabízíme vlastně žádný program. Chceme být něco jako nový operační systém německé politiky,“ nechali se slyšet. A dodali: „Musí být strana schopná odpovědět na všechny otázky? Jasně, že nemusí.“ Při zasedání berlínského parlamentu si Piráti předsevzali, že budou vše vysílat živě na internetu. Jde to tak daleko, že mají u sebe po celou dobu mikrofony, které každou sebemenší poznámku vyšlou do éteru: „Až to tu bude vyhrocený, převezmeš to, jo?“ mohou posluchači zachytit z interní porady přímo při jednání. Došlo už také na první politický konflikt s křesťanskými demokraty z CDU. Piráti chtěli v parlamentu zaujmout místo mezi komunisty z Die Linke a Zelenými, ale zbyly na ně pouze lavice na pravém křídle CDU, což je pro ně politicky nepřijatelné. Teď sami sebe odsoudili k tomu, že musejí požádat na zvláštním zasedání o vysněné místo. Přes dětské nemoci této strany Stern nadhazuje myšlenku, že když teď Zelení nebyli schopni se sociálními demokraty utvořit koalici, mohli by do koalice snad i Piráti… Ale mít Piráty už i na ministerstvech, to je asi příliš velké sousto i pro Berlín.