Tyto teroristické útoky otřásly jistotou, že je „domácí terorismus“ v Německu po ukončení činnosti RAF uzavřenou kapitolou. Tentokrát násilí přišlo nikoliv od radikální levice, ale z opačného směru – od neonacistů. V průběhu devadesátých let minulého století, ale také v letech posledních fungovala v saském Zwickau dobře organizovaná pravičácká teroristická buňka, která měla na svědomí vraždy i pumové atentáty. Jejím jádrem byli Uwe Böhnhardt, Uwe Mondlos a Beate Zschapeová. Od prvních dvou zmíněných se již nic nedozvíme, protože spáchali 4. listopadu 2011 sebevraždu, slečna Zschapeová je momentálně ve vazbě a čeká na obvinění. Časopis Der Spiegel přinesl 27. prosince první rozhovor s jejím obhájcem exoffo, Wolfangem Heerem. Advokát v rozhovoru odpovídá precizně, krátce, jako by mu ani nešlo o senzaci. Zschapeovou popisuje jako zcela nepolitickou osobu, kterou její okolí vnímá velmi pozitivně. „Zschapeová na mne dělá sympatický dojem, je inteligentní a vzdělaná“, tvrdí advokát. Na dotaz, zda jeho mandantka někdy pracovala na zakázku tajných služeb, ale neodpověděl. Pokud by to tak bylo, neměli by státní zástupci v rukou příliš dobré karty. Neonacistická scéna v Německu je totiž prošpikovaná placenými „agenty“. Tato skutečnost sice státu zaručuje poměrně slušné informace o dění uvnitř, ale zároveň dost ztěžuje následné soudní spory, jako tomu bylo například v případě neúspěšného pokusu o zákaz strany NPD. Velká část vedení strany se sice podílela na „protistátních“ aktivitách, ale zároveň to dělali „ve státním zájmu“ a byli za to daňovými poplatníky placeni, takže se zákaz nekonal. Nelze vyloučit, že i Zschapeová alespoň chvíli pro tajnou službu pracovala a právě v době spolupráce se účastnila těžkých zločinů. Titulky v novinách by pak mohly znít „Vraždy ve státním zájmu“, a to by na dost dlouho paralyzovalo státní boj proti pravicovému extremismu. Z podtextu rozhovoru vyplývá, že má obhájce Heer právě podobné „eso“ v rukávu. Mohlo by mu přinést další z jeho právních vítězství.
Levicový taz přinesl ve vydání z 23. prosince zprávy, které se dají vyložit jako další velká prohra „atomových lobbistů“. Německo oficiálně prohlásilo, že své jaderné elektrárny zavře a bude vyrábět energii z uhlí nebo z obnovitelných zdrojů. Toto rozhodnutí bylo přijato především na pozadí katastrofy v japonské elektrárně ve Fukušimě. Jakkoliv byla reakce vládního kabinetu poplatná této události a dosti populistická, vedla ke kýženému cíli a uklidnila německou veřejnost. Zastánci „atomu“ však začali tvrdit, že Německo bude muset energii importovat a stane se tak silně závislé na jejích dodávkách z okolních států. Jak ale dokazuje taz, opak je pravdou. Ačkoliv v SRN od poloviny roku funguje pouze devět atomových elektráren a osm již bylo předtím definitivně odstaveno, stále země více elektřiny vyváží, než dováží. Převis exportu činí okolo 6 miliard kilowatthodin. Vzhledem k tomu, že SRN vyrábí energii především z uhlí, hrozil podle stoupenců jádra také dramatický nárůst emisí oxidu uhličitého. Ani tento argument se nepotvrdil a cena za tunu CO2 na evropském trhu s emisemi dále klesá. Naopak se zvýšil podíl obnovitelných zdrojů na výrobě energie z 16,5 na 20 procent. Navzdory všem předpovědím se snížila cena obchodované elektřiny. Její růst byl jedním z hlavních argumentů atomové lobby, která se prozatím ve svých prognózách příliš „netrefuje“.
Spolkový prezident Christian Wulff si letos vánoční svátky moc neužil. Před nimi totiž vyplynulo na povrch, že si ještě jako ministerský předseda spolkové země Dolní Sasko půjčil od spřáteleného a velmi dobře situovaného páru peníze na stavbu domu. Na tom by nebylo vůbec nic divného, i ministerský předseda si přece může půjčit od známých. Jak ale informoval deník Die Welt 27. 12., Wulff už peníze manželům Geerkensovým vrátil. Neudělal to však moc chytře, protože si na splátku opět půjčil, a tentokrát od klasické banky BW Bank. Ani na tom by nebylo nic divného. Wulff ovšem dostal úvěr za tak výhodných podmínek, že se nad tím Němci pozastavují a spolkový prezident je podezříván, že BW Bank „asi někdy s něčím pomohl“. Současně vyplývají na povrch jeho úzké vztahy s hospodářskou sférou, která mu čas od času sponzoruje i záležitosti soukromého rázu. Například vydání jeho knihy Je lepší říkat pravdu. Vedení banky již vyjádřilo přání, aby se zcela vyjasnilo, podle jakých kritérií prezident Wulff úvěr dostal a jak je možné, že má tak nízký úrok. Samozřejmě na celou kauzu reaguje i politická scéna v SRN. Ačkoliv je patrné, že si mnozí berou vzhledem k Wulffovu prezidentskému úřadu servítky, všichni požadují vyjasnění kauzy. Šéf postkomunistické Die Linke Klaus Ernst argumentuje, že je nutné, „aby prezident na počátku ekonomické krize mohl s čistým štítem zatočit s bankami“. Zelení jsou také pochopitelně pro rychlé objasnění. Prezidentova mateřská CDU je zdrženlivá, naproti tomu bavorská CSU je pro rychlé uzavření aféry, „aby úřad prezidenta neutrpěl škodu“. Někteří právníci prezidentovi dokonce radí, aby se sám „udal“ a tím si situaci ulehčil. To ale Wulff nechce ani slyšet, protože tím by přiznal, že něco není v pořádku a že má „špínu za nehty“. Pokud se prokáže, že dostal extrémně nízký úrok za nějakou zásluhu z minulosti, znamenalo by to prezidentův politický konec. Není lepší sem tam ukrást nějaké dražší pero?