Rád tvořím z heterogenity

Seijiro Murayama působil v osmdesátých letech v divokých projektech japonské scény, jakými byly třeba Fushitsusha, známá především díky Keiji Hainovi, nebo skupina Absolut Null Punkt, v níž hrál s kytaristou KK Nullem, spolupracoval však také s Fredem Frithem a Tomem Corou. Během posledních několika let se nicméně věnuje především exploraci jednoduchého bubínku a hlasovým technikám.

Dva přístupy ke šroťáku

Spíše než hudební idiomy zajímají Murayamu zvuky samotné. Každá spolupráce tedy začíná od nuly a vyžaduje si pracné hledání nového přístupu ke hře. Což ale neznamená, že by Murayama dlouhodobější projekty vytvářel s hráči, s nimiž souzní hned napoprvé. Právě naopak. „Většinou je mi podezřelé, když se první setkání až příliš podaří. Snažím se zjistit proč. Rozumíme si dobře, nebo ne? Jsem pochybovačný, mám obavy z toho, co budeme dělat později, když se to povedlo hned napoprvé. Nejspíše nic. Rád tedy tvořím z heterogenity, ne z homogenity.“

Příkladem tvůrčí heterogenity jsou také dvě Murayamovy nahrávky, které letos v létě vyšly ve vydavatelství Potlatch. Jejich rozdílnost je ještě zdůrazněna tímtéž hráčským rozvržením: album Window Dressing je nahráno v duu s altsaxofonistou Jean-Lucem Guionnetem, album Axiom for the Duration je duetem se sopránsaxofonistou Stéphanem Rivesem. Murayama na obou používá svůj jednoduchý bubínek (šroťák, rytmičák), činel se smyčcem, několik paliček a metličku. Přesto jsou obě nahrávky diametrálně odlišné. „S Jean-Lucem Guionnetem o hudbě hodně mluvíme, vývoj našeho jazyka probíhá v mnoha krocích. Se Stéphanem Rivesem hrajeme vedeni jednou ideou, hudba se vyvíjí stejným směrem. Přitom se jedná o princip kontinuálních proměn, kdy lze sotva postřehnout změnu – nicméně hudba se postupně vyvíjí. Je to plynulý proud, který se vyhýbá jakékoli narativitě a expresivitě. Naproti tomu při hraní s Jean-Lucem Guionnetem se jedná o vědomé organizování struktur prostoru a času, dbáme na pauzy a ticho, někdy na sebe vzájemně reagujeme, jindy ne, a někdy je reakcí nereagování.“

Více či méně metliček

Deska Axiom for the Duration, v dokonalé shodě se svým titulem, představuje hodinový ponor do jednolitého proudu tvořeného téměř po celou dobu cirkulačním dechem Stéphana Rivese, který vždy velmi dlouho drží jeden tón a jen téměř nepozorovaně ho změní v jiný, anebo využívá polyfonie, jež v momentě, kdy Murayama rozvibruje svůj činel, přestává být jasně rozlišitelná. Možnost zaměnit zdroj zvuku je pro toto album signifikantní a jen potvrzuje výše řečené: Murayamu nezajímají idiomy, ale zvuk samotný. Zaměření na dlouhý drone nebo ignorování virtuózních technik zní sice banálně, ale posloucháte-li pozorně, jakoby s mikroskopem na uších, zaznamenáte jednotlivá místa drobných a pomalých proměn, která svým minimalismem připomenou atmosféru zenové zahrady v Rjóandži. Při svých sólových vystoupeních Murayama tento způsob hraní často prokládá i notně dlouhým tichem – nepřestává sice hrát, ale nevydává zvuk.

Oproti tomu album Window Dressing představuje paletu různých technik hry na nástroje. Oba hráči jsou mnohem snáz vzájemně odlišitelní a jejich souhra, která nemá daleko ke kompozičnímu přístupu, potvrzuje dlouhodobou spolupráci a již dostatečně vyvinutou společnou řeč. Guionnet používá kromě běžné hry také techniky chraptění, sípání, klapání klapek bez dýchání nebo jednotlivě „vystřelovaných“ tónů oddělených dlouhými intervaly. Murayama často opakuje stejné rytmické vzorce, oproti předchozí desce využívá více metliček, naopak méně hraje smyčcem na činel. Jako celek působí tato nahrávka mnohem promyšleněji. Svou úlohu v tom hraje i dostatečně využívané ticho a nečekané vpády či naopak upozadění hráčů, skýtající při koncentrovaném poslechu až dramatický dojem: Guionnet na pár vteřin vpadne do ticha se svým saxofonem, Murayama nic, ticho. Znovu stejný tón, opět nic. Týž mnohem delší tón a Murayama jen krátce a velmi něžně poškádlí svůj bubínek. Ticho. I když se právě neozývá žádný zvuk, posluchač má pocit, že se neustále něco děje.

Proč je improvizace tak nudná

Než Murayama letos zavítal do Prahy, hrál v Berlíně jednak s Martinem Küchenem, jednak s Axelem Dörnerem a Diegem Chamym, původně perkusionistou, nyní tanečníkem a dost provokativním performerem. Ten se před pár lety při svých vystoupeních zaměřil právě na improvizaci a začal zvát na svá představení význačné představitele neidiomatické improvizace, například hráče na tubu Robina Haywarda, trumpetistu Axela Dörnera, klarinetistu Christopha Kurzmanna a také Jean-Luca Guionneta a Seijira Murayamu. S nimi v listopadu 2010 udělal v Glasgow představení, které nazval Why Improvised Music is so Boring.

Oproti některým předchozím vystoupením se během představení nesvléká a nemává mezi sedadly pyjem, nýbrž během Guionnetova a Murayamova hraní podněcuje publikum k otázkám. Na dotaz, v čem se představení lišilo oproti předchozím, Murayama říká: „Přemýšlel jsem o tom, že by bylo dobré naše vystoupení s Axelem Dörnerem spojit s nějakým performativním prvkem od Diega Chamyho. Neměl jsem ale konkrétní nápad. Shodou okolností jsme s Axelovou přítelkyní mluvili o divadle nó a z toho vzešel nápad, aby byl Diego na scéně po celou dobu hraní úplně zticha a nedělal vůbec nic. Předpokládal jsem, že by z toho mohlo vzniknout zajímavé napětí, a to se i potvrdilo.“

Ačkoli se Murayama dokáže spokojit s minimálními prostředky, nehybným čekáním či tichem, nespouští ze zřetele napětí a moment nečekaného – ať už jde o přístup k hraní nebo o spolupráci s tanečníkem, který může na pódiu mluvit či tančit, anebo se svlékne či neudělá nic. „Většina improvizátorů totiž vůbec nereflektuje specifické kontexty koncertů. Navyknou si na svůj způsob improvizace a vůbec jim nevadí, že opakují stále stejnou situaci. Nechat se z ní vyvést je rozhodně důležité.“

Autor je hudební publicista a improvizátor.