Ospalá rakouská vesnice Nickelsdorf se pravidelně v půli července, kdy žně jsou ještě daleko, proměňuje v dějiště bujných zvukových bakchanálií. K slyšení a vidění tu bývá rozsáhlé spektrum živé hudby i soundartu. Více než tři dekády pokračující festival Konfrontationen vznikl „zdola“ – z nadšeneckého přetlaku a lásky k hudbě, zvuku a obrazu.
Nickelsdorf leží zhruba třicet kilometrů jižně od Bratislavy a pro většinu lidí jde jen o hraniční přechod mezi Rakouskem a Maďarskem. Přesto se do něj přes třicet roků stahují milovníci free jazzu i volné improvizace z celého světa. Proč? Protože Hans Falb od 11. listopadu 1976, kdy otevřel klub s názvem Jazzgalerie, do „své vesnice“ začal zvát hudebníky, kteří hýbali či hýbou světem jiné hudby. Ať už to zpočátku byli představitelé rakouské avantgardy a ikony afroamerického free jazzu či následně evropské volné improvizace, elektroniky a třeba i punku nebo hip hopu.
Falb do organizování koncertů vkládá prakticky vše, co vydělá. Před čtyřmi lety jeho podnik zkrachoval, ale díky zásahu fanoušků a příznivců z řad hudebníků, kteří uspořádali několik benefičních koncertů, mohl být znovu otevřen, což také umožnilo uskutečnit výroční třicátý ročník Konfrontationen i ročníky následující. Falb je však nejen mecenášem, organizátorem či velkým znalcem afroamerické hudby, ale i výjimečným hudebníkem-turntablistou, byť vystupuje jen zřídka (reference z letošního bejrútského festivalu Irtijal hovoří o jeho duu s Tonym Buckem jako o vrcholu celého festivalu).
Bizarní přístupy
Letos se Konfrontationen uskutečnily po třiatřicáté a z hlediska návštěvnosti šlo o nejlepší ročník za poslední léta. Pokud jde o koncerty, není zde prostor pro průřez celým programem, dotknu se tedy jen těch, které mě osobně uvedly do stavu euforické či extatické radosti. Nejdříve to byl zatím nejnovější projekt Kena Vandermarka Made to Break, jehož dalšími členy jsou perkusista Tim Daisy, kontrabasista Devin Hoff a Christof Kurzmann, který zde obsluhoval laptop. Výsledný zvuk kvarteta je formován Vandermarkovými kompozicemi, jež se pohybují někde na hraně mezi pevnou strukturou písniček a volným improvizačním přístupem. Dokonale sehrané přechody, příjemný špinavý zvuk, který měl se svými smyčkami na starosti Kurzmann, a svěží přístup k ojedinělým formám poměrně dlouhých skladeb vytrhly program z mírného stereotypu po několika freejazzových formacích.
Pokud vůbec něco překonalo tento amalgám současného chicagského jazzu, volné improvizace a přiznaného vlivu etiopské hudby, bylo to čistě akustické libanonské A Trio, které otvíralo sobotní večer. Mazen Kerbaj během koncertu vystřídal drtivou většinu svých leckdy bizarních přístupů k hraní na trumpetu. Kromě delší než metrové hadice se saxofonovým náústkem – trubku pak drží v klíně a na její korpus klade různé kovové či plastové plochy, jež vzduchem rozvibrovává – to byla i gumička ne nepodobná úzké části nafukovacího balónku, s jejíž pomocí vydával nejenom těžko popsatelné skřípání, ale i různě zabarvené perkusivní zvuky. Také Sharif Sehnaoui, který má kytaru povětšinou položenou na klíně a někdy ke hře užívá různé paličky, některé navíc vpreparované mezi struny, jindy kovové ladičky, jimiž různě rozeznívá části kytary, vzbudil mezi částí publika oprávněný rozruch. Ke konci koncertu, kdy postupně vybudoval lehce komplikovaný, ale pravidelný rytmus, někteří diváci chodili blíž k pódiu sledovat, jak je možné, že vytváří tak hluboký tón, jejž si běžně spojujeme s basovým bubnem. Třetím členem A Tria je kontrabasista Raed Yassin, který měl nástroj nejen položený na boku a smyčcem na něm rozezníval kovové mísy a další objekty, ale také obdobně jako Sehnaoui preparoval basu různě vibrujícími tyčkami.
Extáze v mezičasí
Nedělní program odstartovalo těleso The Necks, jež tvoří pianista Chris Abrahams, bubeník Tony Buck a basista Lloyd Swanton. Jejich hudba je vlastně jednoduchá, minimalistická a přesně tak i zní a vypadá. Ale když člověk vidí před sebou, jak trojice hráčů, často se zavřenýma očima, jindy s blaženým úsměvem, neskutečně disciplinovaně, kousek po kousku, s trpělivostí zenových mistrů, tvoří vrstevnatou srostlici, postrocku, postambientu, dostává se mu těch radostných extatických chvil, kvůli kterým stojí za to cestovat za hudbou stovky kilometrů. První část koncertu „určoval“ pianista Abrahams, který jemně měnil melodické figury postupným přidáváním tónů, později tak činili všichni tři. Do hudby hluboce ponořený posluchač sice mohl zaznamenat změnu, nicméně po chvíli se propadl do jakéhosi mezičasí a vnímal aktuální zvukovou lázeň se samozřejmostí, jako kdyby v ní žil odnepaměti, a o proměně, kterou předtím „prožil“, neměl již sebemenší tušení. Celé to navíc znělo jakoby předem promyšlené, ale pochybuji, že by bylo možné převést tento in situ tvořivý proces na papír, do not.
Kromě tří zmíněných koncertů bych upozornil ještě na čtyři hodiny trvající instalaci, kterou v místním evangelickém kostele naživo provedla čtveřice Squid. Angélica Castelló, Burkhard Stangl, Mario de Vega a Attila Faravelli se s kytarou, subbasovou flétnou, kazeťáky, rádii, hračkami, ukulele, různou elektronikou rozmístili na ochozu kostela a vytvořili uhrančivé dílo, které jen málo posluchačů dokázalo vstřebat vcelku. Já si ho přerušil koncertem The Necks a po návratu jsem dostal silnou dávku subbasových vln, které se kostelem proháněly jak čarodějnice o sabatu.
Soundart ve stodole
Asi tak tři sta metrů od epicentra festivalu se nachází prostor, který byl již počtvrté věnován audiovizuálnímu umění. Kurátorem byl opět Arnold Haberl alias Noid, avšak tentokrát se obešel bez jednotícího prvku. Letos se jednalo převážně o díla a instalace hudebníků a hudebnic, kteří vystupovali v rámci hlavního programu (Jérôme Noetinger, Alex Kolkowski, Billy Roisz, Dafne Vicente-Sandoval a další), jiní byli pozvaní speciálně kvůli konkrétním dílům (např. čtyři na zeď přidělané specificky upravené kytary, „obsluhované“ rotujícími motorky Andrease Trobollowitsche).
Jednou z vystavujících byla i Veronika Mayerová, která o sobě říká: „Nejčastěji se inspiruji přírodními, již existujícími materiály, analogovými objekty a pracuji se subtilními zvuky, kterým uvolňuju cestu do vnímatelného světa. Ráda poslouchám čisté zvuky a dělím se o toto potěšení s kýmkoli, kdo z toho má obdobné potěšení, je zvědavý a věnuje čas poslechu.“ Pro nickelsdorfskou stodolu vytvořila pomalu se pohybující organismus, jejž pojmenovala Species: beweglich, leise, lebt. Sestává z bedýnky vyplněné menšími valouny, které na první pohled nejeví známky života, při soustředěnějším pozorování však zjistíme, že se mírně hýbou. Ve dvou částech je zespodu rozpohybovávají menší motorky. Život v truhle je monitorován dvěma miniaturními mikrofony, které snímají zvuk sotva pozorovatelně se pohybujících kamenů. Ten je pak posluchači zprostředkován sluchátky. Zvuky, které vám nabídnou okamžitý sonický přechod do hmyzí říše, jsou impozantní, dá-li se to takto říci. Další asociací, kterou ve mně tento objekt vyvolal, byla zenová zahrada, a přes tu zase vede linka k Johnu Cageovi. Ostatně tento objekt bude v září možné vidět na cageovské výstavě v opavské galerii Gottfrei.
Vedle této pokladnice umístila francouzská fagotistka Dafne Vicente-Sandovalová své hrající dílo, taktéž uchopitelné pouze prostřednictvím sluchátek. Titěrné piezzomikrofony připevnila na čtyři barytonsaxofonové plátky a ty nechala vytvářet zvuk. Reagují totiž na vlhkost, a jelikož počasí během festivalu bylo dosti proměnlivé a během dvou dnů se několikrát strhla divoká průtrž mračen, mohl návštěvník zažít zcela nečekaný koncert, jenž v některých chvílích svým křupáním snadno evokoval zase jiné hmyzí projevy. A když už jsme u hmyzu, použiji ho jako oslí můstek i k Noidově instalaci nazvané Birds, která byla víc vizuální než zvuková. Nezvyklými ptáky, kteří se nechávali často vyplašit a svým tetelením rozbíjeli svůj geometrický stín v organicky působící záchvěvy, byly ve skutečnosti zavěšené strojky s poddajnými, ohebnými vrtulemi. Už si jen stačilo položit otázku, jak by asi zpívali, kdyby mohli. Noid měl ještě několik vystavených objektů: kromě návodů na sprchovou hudbu i interaktivní DIY sonickou hračku, k jejímuž sestrojení stačí čtyři kloubová brčka. Tenhle vydatný – jakkoli subtilní – sonický nášup si můžete zařídit i vy doma. Zasuňte dvě brčka do sebe tak, aby se dal kratší konec strčit do ucha a delší do pusy. Ale pozor, v kontextu volné improvizace dokáže i pouhý dech velké věci.
Autor je rozhlasový DJ, hudební publicista a improvizátor.
Konfrontationen 2012. Nickelsdorf, Rakousko, 19.–22. 7. 2012.