Ve své třetí knize Marta v roce vetřelce sáhla Petra Soukupová k oblíbenému žánru deníku. Zdá se, že právě jistá rozporuplnost žánru na pomezí beletrie a nebeletristické, realistické výpovědi je pro Soukupovou nosná.
Už předchozí kniha Petry Soukupové, povídková trilogie Zmizet (2009), je do velké míry založena na dráždivém pohrávání si s tradiční představou beletrie. Jsme zvyklí, že nám literární dílo nabídne více či méně přehlednou zápletku, jejíhož vývoje budeme svědky a která nakonec bude rozřešena. Kniha nám sice zápletku nabídla, ale chyběla zde pointa – a právě v tom spočívala přednost textu. Čtenář, který vedle děje vnímá i uměleckou potenci textu, rozhodně zklamán nebyl. Soukupové se totiž zmíněným postupem podařilo vytvořit jedinečný dojem autenticity. Fragmentární kompozice, stimulující čtenářovu touhu domýšlet si pokračování, zdůrazňuje iluzi, že celý příběh není ani tak umělecky stylizovaná výpověď, jako spíše výsek z reality – jako bychom se chvíli dívali oknem na ulici a pak najednou odvrátili pohled, aniž bychom se starali o pokračování. Je snad paradoxní, že se tak postmoderní autorce Soukupové podařilo dosáhnout mety, již chtěli v druhé polovině 19. století zmoci francouzští naturalisté, jejichž cílem nebylo umělecké dílo jakožto uměle komponovaný, stylizovaný jev, ale právě zpráva o objektivní skutečnosti.
Problémy se kupí
Deníková forma Marty v roce vetřelce vše výše řešené jen podtrhuje. I zde se Soukupová tváří, jako by nikoli uměle komponovala, ale jen poodhrnula oponu reality. Dojem skutečného deníku ostatně zvýrazňují i takové maličkosti jako sazba: když hrdinka nesedí u počítače, je text psán rukou – tedy sázen písmem rukopis připomínajícím. Poetice naturalismu se blíží už sama titulní hrdinka. Je to obyčejná holka, doslova postava „bez vlastností", tedy alespoň takových, které by ji jakkoli vyčleňovaly z průměru a dělaly z ní literární figuru. Je jí devatenáct let, má několik obyčejných kamarádů, obyčejnou rodinu, ráda pije alkohol, ale ne příliš a tak dále. Ani její partnerský život není nijak výjimečný – až do chvíle, kdy zjistí, že její milý má jinde rodinu a vzápětí po rozchodu také to, že je těhotná. Onen vetřelec z názvu je její nenarozené dítě. A nesnáze se hromadí. Marta potratí. Ale problémy se vrší dál a dál a celý její život je najednou v troskách. Není smyslem recenze prozrazovat další vývoj děje, podstatné je, že nakupené problémy se vyřeší prostě tak, že se jaksi vytratí, odestanou – ale je to v životě jinak?
Mezi příběhem a záznamem
Není zde žádná zřetelná a už vůbec ne nečekaná pointa, žádné řešení, žádný deus ex machina. Na konci knihy nepřichází žádné poučení, děje se nezacyklí ani neuzavřou: kniha prostě v jednu chvíli skončí. Autorka dovedně – a tuto dovednost stejně jako jazykovou bravuru ji nelze upřít – rozehrává komplikované vztahy mezi dobře prokreslenými figurami. Avšak ve chvíli, kdy by čtenář vychovaný „klasickým" vyprávěním čekal gradování příběhu, rozplétání zápletky a pointu, text končí. Logika ukončení přitom není dána příběhem samotným (ještě by přece šlo vyprávět!), ale vnější, deníkovou logikou: kniha končí přesně po roce. Opouštíme tedy hrdinku v půli cesty, zatímco standardně jsme zvyklí opouštět hrdiny literárních děl až ve chvíli, kdy víme, co s nimi bude, prostě proto, že jejich pouť je uzavřena. Čtenářský zážitek se tím ale neumenšuje – četli jsme knihu, která nechce vyprávět ve smyslu snování příběhů, zato je ale umí mistrně zaznamenávat.
Autor je bohemista.
Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce. Host, Brno 2011, 320 stran.