Mezinárodní výstavní setkání umělců, jejichž společným tématem je čas obrazu, zpochybňuje paradigma originality díla ve věku jeho totální nadprodukce.
Výstavu Moving Images, připravenou v prostoru galerie Fotograf, lze považovat za výsledek původně zcela spontánního setkání několika uměleckých osobností z českého a holandského prostředí – a jeho následného kurátorského uchopení Markétou Kubačákovou. Petr Krátký, Roderick Hietbrink a umělecká skupina Authentic Boys (kterou tvoří Gregory Stauffer, Boris van Hoof, Aaike Start a Johannes Dullin a jejíž videa mohou mimochodem místy upomínat na českou uměleckou skupinu Rafani) přinášejí překvapivá zjištění o tzv. třetím hybateli, jímž je pohyb v míře času.
Jinak se nic ani nehne
Tvorba Petra Krátkého, který inicioval spolupráci s holandskými umělci při svém studijním pobytu v Rotterdamu, se již delší dobu vyznačuje jasným směřováním napříč jazykem vizuálního obrazu: od klasické závěsné formy až po nedávná videa z pobytu v USA nebo subtilní přepracování projektů jiných umělců. Jeho uvažování odsekává zažitou představu o fungování některých médií, ať už se jedná o plátno na rámu a jeho kritické zhodnocení či znehodnocení, nebo o vnitřní struktury pohyblivého obrazu. Například jeho videoprojekci Timeline (2010) tvoří obrazová políčka, v nichž je za průsvitnou folií stále dokola usvědčován pohyb ruky, která posouvá barevné křídy, a tak vytváří vlastní předmět videa, jímž je obraz trvání od začátku do konce, prostý pohyb obrazové časomíry.
Jiná prezentovaná práce Petra Krátkého odkazuje k projektu holandské umělkyně Paulien Olthetenové, založeném na opakování určitých pohybů náhodných jedinců před kamerou nebo fotoaparátem. Petr Krátký si tento projekt odvážně – možná až bezostyšně – půjčil a vše kromě vizuálního záznamu zopakoval. Podobný princip ostatně použil už po setkání se skupinou Authentic Boys, když na základě jejich videa znesvětil jméno skupiny a svým „autistickým" pohybem dotvářel před kamerou obrazy pokřivené holandské krajiny. Tento původní model se přenesl i do společné výstavy.
Video Idiophone (2007) je sledem obrazů, v nichž dva členové skupiny Authentic Boys vykazují podivný kývavý pohyb před statickými objekty, pohyb připomínající aktivitu neuspořádaných mikroskopických částic při tzv. Brownově pohybu. Authentic Boys, oděni do jakýchsi béžových kombinéz, jsou v každém z video obrazů rozmístěni v perspektivním odstupu. Prostředí jsou zcela různorodá: berlínský Reichstag, industriální děs postkomunistického sídliště, kotlina u vlakové trati, voda jezera se zamilovanými labutěmi v pozadí, jindy zase obyčejný les. Postavy pohlížejí do objektivu kamery za neustálého kývání. V jejich pohybu se zrcadlí podivná schizofrenie veřejných prostorů, které obýváme, aniž bychom podobný nesoulad zaznamenávali.
Protipólem je zde druhá práce Authentic Boys, video Dialoge. Trailer (2009). Dva ze členů skupiny se tentokrát rozhodli opřít se ležérně o kapotu zánovního vozu BMW a nechat se zmítat silným větrem, aniž by hnuli jediným údem. Jediné, co zůstává v pohybu, jsou jejich svršky a vlasy. Jinak se nic ani nehne.
Vnitřnosti média
Třetím vystavujícím je Holanďan Roderick Hietbrink. V galerii najdeme dvě fotografie: Liquid Theatre a In Thick Air (2010). Drapérie zlaté barvy zakrývá část obrazu. Lesklá zlatá látka připomíná oponu, kolem níž vyvstává zcela kontrastní civilní prostředí. Jde o kontrast naší společné všednosti a jejího zakrytí falešnou pompou. Spíše než obraz se zde zvýznamňují vztahy veřejného prostředí a jeho scénické korunovace.
Avšak práce Rodericka Hietbrinka přináší i jiné chápání takzvaných „vnitřností" média. Video Cutting the Stage (2010) si pohrává s hříčkou technické řeči. Nůž lakonicky půlí barevná pole obrazu a střih otevírá záběr nové zářivé a základní barvě. Jedině nůž se všemi odlesky na čepeli působí realisticky. Na pozadí vždy jedné základní barvy jako by protínal nekonečnou možnost pokračování. Mnohost je redukována na dva pohyby: řez a odkrytí formální odlišnosti.
Ve věku totální nadprodukce
Syntéza, která krouží prostorem galerie, nese dva zcela zřejmé znaky: pohyb a čas. Pojem prvního hybatele pochází z aristotelského filosofického chápání skutečnosti – její příčinnosti a následnosti. Velmi zkráceně jde o představu Boha jako prvního hybatele v kontextu ateismu. O možnost a uskutečnění, tedy látku a formu, a jejich vzájemnou závislost. Druhým hybatelem je rozum, který vše posouvá k vesmíru člověka. Lidský rozum způsobuje pohyb věcí člověkem chápaných a uskutečňovaných. A konečně onen záhadný třetí hybatel znamená lidský pohyb v míře času, který jsme s to ovládat skrze jeho technické parametry, stejně tak jako jsme schopni přimět tělo k pohybu ve světě věcí námi uskutečněných.
Přístupy jednotlivých umělců ve Fotograf Gallery se tak jeví jako souhra možností vykonaných „skze třetího hybatele". Jejich součástí je kritické zhodnocení přežitků postindustriálního chápání obrazu ve věku jeho totální nadprodukce. Zprvu sarkastický nebo vtipný odstup nás vede k přemýšlení o zpřetrhání vazeb s minulostí – jakkoli díla zároveň využívají stávající technologie. I zdánlivá recyklace zcela současných forem umění je totiž použita ve prospěch očisty vizuálního umění od paradigmat originality a její neotřesitelnosti. Vytváření téměř nemateriální skutečnosti z vizuálního materiálu jiného umělce, neustálý a neuspořádaný pohyb v katakombách veřejného prostoru nebo kuchyňský nůž, který protíná obrazy našich zažitých představ, tak mohou být šťastným impulsem ve vlnách současnosti.
Autor je výtvarník.
Moving Images. Fotograf Gallery, Praha, 16. 11. – 9. 12. 2011.