V propadlišti veřejného prostoru

Je přístup barrandovských radních k normalizačním dílům ve veřejném prostoru typický pro městské úředníky?

Propojuje se zde několik faktorů. Prvním z nich je, že u moci je pravice, která již z pozice své politické orientace tyto věci nenávidí. Dalším aspektem je, že lidem u moci je dnes mezi padesáti a šedesáti lety. Zažili normalizaci, tudíž buď mají „máslo na hlavě“, anebo byli režimem perzekvováni. Ať tak nebo tak, prostě se k tomuto problému nemohou pozitivně vyjádřit. V neposlední řadě městští zastupitelé postrádají jakýkoliv plán, jak s veřejným prostorem nakládat. Nemají seznam těchto děl, nevědí, kdo je jejich autorem, o jak kvalitní umělce se jedná, a ani nemají snahu obrátit se na odbornou veřejnost. Takzvané revitalizace sídlištních prostorů řeší bez jakékoliv porady s památkáři, komorou architektů anebo odborníky z vysokých uměleckých škol.

Ještě je důležité říci, že to jsou všechno jenom sekundární nedostatky, které městským úředníkům dávají možnost s plastikami takto zacházet. Hlavním důvodem jejich jednání je totiž „vulgární komercializace“ veřejného prostoru, která právě teď v Praze probíhá. To, že jsou tato díla odstraňována kvůli svému ideologickému odkazu, je do značné míry výmluva. Drtivé procento soch z období normalizace je politicky indiferentní. Jasným důvodem jejich odstraňování je možnost komerčního využití veřejného prostoru. Zatímco fontána negeneruje peníze, soukromé parkoviště ano. Samotný pojem revitalizace se jednoduše využívá k pojmenování akcí, které jsou naprosto netransparentní.

Kam si myslíte, že petice povede, nebo co si od ní slibujete?

Máme s tím už jednu dobrou zkušenost. Podobnou akci jsme uskutečnili na sídlišti Novodvorská. Ještě předtím, než měla být socha odstraněna, se nám podařilo rozjet mediální kampaň a zorganizovat petici. Ta měla podstatný efekt – díky podpisům odborné veřejnosti, ale především díky podpisům místních obyvatel se podařilo změnit názor zastupitelů městské části Praha 4. Znamenalo to, že se rozhodli vyměnit architekta, který měl v plánu tuto plastiku odstranit, za jiného, který se zachoval velmi citlivě a plastika je na Novodvorské doposud.

Vetřelci a volavky jsou v první řadě umělecký projekt, který se však rozrostl do širšího kontextu. Jedna z jeho nejpodstatnějších součástí je fotodokumentace, díky níž jsme schopni prezentovat díla veřejnosti. To, že se na to postupně nabalují petiční akce a mediální tlak, aby se s tímto kulturním dědictvím zacházelo lépe, je logickým důsledkem. Pro mne osobně není zcela přirozené podepisovat petice nebo vyjednávat s úředníky. Svůj postoj vnímám stále jako přístup umělce, který spontánně reaguje na problém zacházení s veřejným prostorem. Proto bych byl velmi rád, kdyby se zde objevil ještě někdo další, kdo by se toho chopil čistě politicky a byl v tomto ohledu profesionálnější než my.

Jaký je přístup české kunsthistorie k normalizačnímu sochařství, zajímají se historici umění o tyto sochy ve veřejném prostoru?

Myslím si, že důležitou roli hraje jejich věk. Ti, kteří normalizaci sami zažili, strávili v ní aktivní část svého života a byli jí poznamenáni, tyto sochy nemají rádi, protože jejich existenci jednoduše spojují s politikou té doby. To znamená, že odpovědnost přechází spíš na následující generaci, dnešní mladé historiky umění, kteří budou schopni dívat se na ta díla z ptačí perspektivy a oddělovat bez předpojatosti dobré od špatného. Budou schopni konstruktivně hledat kvalitu veřejných soch v kontextu vývoje příslušného města. Náš projekt zcela určitě neusiluje o to, aby sídliště byla konzervována do jakýchsi skanzenů. Je dobře, když se budou vyvíjet, ale odstranění sochy Jiřího Nováka nebo Huga Demartiniho a jejich nahrazení naprosto podřadnou zámkovou dlažbou není zlepšením, ale naopak zhoršením veřejného prostoru.

Jaký mají k těmto sochám vztah obyčejní lidé, kteří žijí v jejich sousedství? Všimnou si například, že tam nejsou?

Tyto sochy mají pro lidi, kteří v jejich okolí bydlí, význam nejen výtvarný či estetický, ale představují pro ně často i orientační bod. Sochy pomáhají v okolí sídlišť dotvořit nějaký genius loci nebo legendu. Místním lidem samozřejmě ty plastiky chybějí, ačkoliv si to zpočátku nemusí uvědomovat. Jsou to věci, které se dají velmi těžko změřit. Samozřejmě, pokud sochy najednou zmizí, tak jsou třeba i naštvaní, ale většinou nemají dostatek energie, aby mohli tento problém nějak řešit.

Jak byste srovnal politiku městského veřejného prostoru za normalizace a dnes?

Když srovnáváme práci s vizuálním uměním pro veřejný prostor v době normalizace se stávající situací, tak musím říci, jako liberál a demokrat, že jsme dnes drtivě prohráli. Ať už v kvalitě nebo v kvantitě. I když normalizace byla odporná svou úzkoprsou cenzurou a nátlakem diktátu socialistického realismu – jejž ovšem většina umělců nakonec stejně obešla –, přesto docházelo k realizaci děl. Současný magistrát hlavního města Prahy oproti tomu již nejméně dvacet let nevypsal žádnou regulérní výtvarnou nebo sochařskou soutěž. A pokud se taková soutěž objeví, tak díla nevybírá žádná odborná komise, ale úředníci a politici.

Samozřejmě dnes nikdo neočekává, že by se tu objevily nějaké bronzové nebo betonové sochy tančících dívek. Není však vypracován žádný plán a chybí jakákoliv, byť jen ideová podpora, aby práce ve veřejném prostoru vznikaly. Takže současným českým umělcům, kteří se chtějí takto vyjadřovat, nezbývá než činit tak ilegálně anebo získávat finanční prostředky a podporu ze soukromých zdrojů. Ale co se týče podpory od městských nebo státních institucí, pak v Česku neexistuje žádná strategie.

Myslíte si, že normalizace přála vzniku soch ve sdíleném prostředí jen kvůli ideologickému hledisku? A jak se díváte na ideologii ve veřejném prostoru nyní?

Ideologie zavazuje. Předchozí režim otevřeně hlásal, že bude podporovat veřejný prostor na úkor soukromého. To byla ideologická podstata normalizace. Nahrávalo to tomu, že inteligentní a schopní urbanisté, architekti a výtvarníci vytvořili systém, který do jisté míry fungoval. A nejlépe snad koncem šedesátých let. Tehdy si socialismus vzal za úkol plánování veřejného prostoru, ale zároveň už byl úplně oproštěn od cenzury. My se však bavíme o normalizaci, kde nastal poměrně markantní návrat do onoho cenzorského režimu, především mezi lety 1972 a 1978. Přes záplavu unavených modernistických forem se objevila spousta kvalitních věcí.

Současný režim přitom razí zcela opačný postoj, a sice že bude podporovat soukromý prostor na úkor veřejného. Klasickou ukázkou toho může být, že se veřejně přístupný lesopark změní na soukromé golfové hřiště. Otázka, která visí nad celým problémem, je, jaký soukromý subjekt má vlastně zájem na tom, aby se venku lidé cítili dobře. Soukromý subjekt sleduje zkrátka jen zisk, který mu z užívání jeho majetku plyne.

Realizace ve veřejném prostoru mapujete nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Mohl byste nějakým způsobem srovnat tamější kulturní politiku s tou českou?

Na Slovensku byla nedávno schválena novela zákona, díky němuž v rámci státních projektů ve veřejném sektoru musí být vyhrazeno jedno procento z kulturního rozpočtu na výzdobu. Tím se také rozhořel jistý zápas o co možná nejtransparentnější postup při realizacích podporovaných z tohoto zákona. To znamená, že se usiluje o ustavování odborných komisí, aby o veřejných realizacích nemohli rozhodovat úředníci a politici. Pozoruhodné na tomto příkladu je, že se na Slovensku dostali ven z propadliště, v němž se tento problém vůbec neřeší. Vzniká tu naopak snaha aktivně se s otázkou veřejného prostoru vypořádat. Důležité je zmínit, že toto jedno procento z rozpočtu na státní projekty je běžnou praxí jak ve všech sousedních státech, tak v západní Evropě, Severní Americe nebo v Austrálii.