Věčné: Banania mňam…

Těžko se tomu věří, ale kniha Černá kůže, bílé masky měla být původně akademickou prací, konkrétně disertací. Její jádro Frantz Fanon předložil pod názvem Odcizení černocha, bylo ale šmahem odmítnuto jako nedostatečně akademické. Frantz Fanon narychlo sepsal jinou, konvenční dizertační práci, původní text ale nezahodil. Přepracoval ho a rozšířil do podoby knižního eseje, značně literárního, velmi naléhavého a nadmíru strhujícího – protože právě nadšení je „výsadní zbraní bezmocných". Předmět Černé kůže její autor vymezuje několika způsoby: je to psychoanalytická ­interpretace černé otázky; prezentuje různá stanoviska, jež černoch zaujímá k bílé civilizaci; odpovídá na to, co chce černý člověk, který vlastně člověkem není; ukazuje, že jsou dva tábory: bílý a černý. To vše směřuje k tomu, že „tato práce by byla ráda zrcadlem s progresivní infrastrukturou, kde by se negr viděl v průběhu vlastního sebeodcizování". Ale nejen to.

Otrokem zevnějšku

Esej Černá kůže, bílé masky vyšel ve Francii v roce 1952. Jestliže i dnes zůstává svěžím a v dobrém slova smyslu syntetickým dílem, nemůžeme se divit, že byl ve své době akademickým establishmentem odmítnut. I když základní východiska jsou psychiatrická a psychoanalytická, nemenší vliv má filosofie Jeana­-Paula Sartra (zejména jeho těsně poválečné dílo Réflexions sur la question juive, věnované antisemitismu a židovské otázce), Karla Jasperse (hlavně jeho promýšlení kolektivní viny) a myšlení Fanonova někdejšího učitele Aimé Césaira. To vše pak používá k analýzám, které se mohou týkat psychiatrických studií stejně jako literárních děl, antilských historek i osobních nebo vyslechnutých zkušeností. Zásadní zkušeností černocha (a Fanon mluví primárně o antilském černochovi) v koloniálním světě přitom je, že se jeho identita i prožitky odvíjejí od vztahu k bílému muži. Počínaje jazykem – antilskou kreolštinou a proti ní stojící „správnou" francouzštinou. Když Fanon vyvrací Mannoniho tezi o komplexu závislosti kolonizovaného člověka, říká, že „vznik pocitu méněcennosti je domorodým korelátem evropského pocitu nadřazenosti". A tak se Antilan, který chce být bílý, snaží mluvit správně francouzsky, protože mluvit určitým jazykem znamená přijmout svět. Běloch se naproti tomu snaží mluvit s ním jako s děckem, udržet ho v pozici necivilizovaného divocha (pronášejícího spokojené „Banania mňam"), protože „jako je podezřelý Žid, který utrácí, aniž by počítal, musí být pod dohledem i černoch, který cituje Montesquieua".

Obě tyto cesty končí znicotněním černochova bytí­-zde a pádem do obsedantní neurózy. Důkladně to ilustruje dvojice kapitol Barevná žena a běloch a Barevný muž a běloška. Obě stojí na analýze literárních textů – ta první na autobiografii Mayotte Capéciové Jsem Martiničanka, ta druhá na románu Člověk jako ostatní od René Marana. Text Capéciové je pro Fanona plný nezdravých názorů. Vztah černé ženy a bílého muže je v něm veden touhou získat bělocha, a tak se vybělit. Mulatka, jíž Capéciová je, už totiž vstupuje na práh bílého světa a pociťuje odpor proti mužům vlastní rasy, neboť negr by byl krokem zpět. Černý muž zase touží po uznání ne jako černoch, ale v roli bělocha, což ho vede k syndromu opuštění a pocitu vlastní bezcennosti nebo naopak k vládě nad Evropankou, k touze po pyšné odplatě – v čemž Fanon spatřuje neurotické chování, nikoli konstantu mezirasových vztahů. Sartrovský pohled Druhého je v koloniálním světě pro černocha vždy pohledem bělocha.

To je důvod, proč Fanon říká: „Jsem otrokem nikoli ‚představy‘, jakou o mně mají druzí, nýbrž svého zevnějšku." To zakládá nejvýznačnější rozdíl od antisemitismu, který Fanon jinak považuje za fenomén analogický negrofobii: Žid se může v Evropě ztratit, protože existence jeho „fyzických distinktivních rysů" je přinejmenším pochybná, ale černoch se neztratí nikdy. Dokud bude existovat negrofobie, bude symbolem Zla a Ošklivosti v Evropě černý – a Fanon poznamenává, že díky způsobu, jakým získáváme kolektivní nevědomí, to jest kulturní předsudky, černoch narozený ve Francii „nenávidí negry". A stejně tak se bude generovat mytické imago instinktivního negra v evropské kultuře: představa černocha jako sexuálního symbolu, černocha a jeho nereálné falické nadřazenosti, černocha jako ztělesnění sexuálního instinktu, černocha jako ztělesněného falu.

Dunící fenomenologická litanie

Text Černé kůže, bílých masek je vystavěn na způsob polyfonie a není to jen proto, že ho autor neváhá prokládat rozsáhlými citacemi poezie. Je to hlavně mnohostí jazyků, kterými promlouvá. Od poezie k vědě, od freudovské nebo lacanovské psychoanalýzy k sartrovské či jaspersovské fenomenologii, od analýz vštěpování bílé identity malým Antilanům skrze pulpovou literaturu a komiksy po „négritude" Aimé Césaira. Ze všech těchto jazyků je to právě fenomenologie ve své sartrovské podobě, která vytváří filosofický rámec a do značné míry i textovou strategii knihy. Nejpatrnější je to ve „fenomenologické" kapitole Prožitá zkušenost černocha, kde Fanon mluví o tom, jak v koloniálním světě černoch přichází sám k sobě skrze bělocha, jenž je horizontem jeho světa, jak je vůči němu deficientní, jak se malí černí Martiničané ve škole učí opakovat „naši předci Galové".

Právě v této kapitole dosahuje kniha jednoho ze svých stylistických vrcholů – ve chvíli, kdy se Fanonova dunící fenomenologická litanie svým rytmem zdá dosahovat k našemu tělu, kdy jako bychom mohli na povrchu kůže pocítit závan oné prožité zkušenosti, o které mluví: „Negr je zvíře, negr je špatný, negr je ošklivý; hele je zima, negr se třese, negr se třese, protože je mu zima, chlapeček se třese, protože má z negra strach, negr se třese zimou, tou zimou, co vám zkroutí kosti, hezký chlapeček se třese, protože věří, že se negr třese vzteky, bílý chlapeček se vrhá matce do náručí: maminko, ten negr mě sní." Zde už nemusí citovat poezii, jeho text se poezií sám stává, je zpěvem, křikem, řevem, válečnou písní nebo spíš válečnou básní, jsou­-li takové. Strhává masky i čtenáře silou své naléhavosti (nezapomínejme, že „nadšení je výsadní zbraní bezmocných") a odmršťuje stržené bílé masky před tváří bílého pána, očekávajícího od poslušného negra „Banania mňam".

Negr neexistuje

Kniha obsahuje nejen jedny z nejsilnějších (nejdrásavějších, a ač to může znít zvláštně, nejkrásnějších) stránek, jaké kdy byly na téma kolonialismu a rasismu napsány. Je také počátkem další Fanonovy cesty, jež ho zavedla až do Alžíru a do Fronty národního osvobození – cesty odlišné od přístupu jeho dlouholetého mentora a učitele Aimé Césaira a jeho konceptu négritude. V tomto univerzalistickém duchu se nese závěr knihy, v němž Fanon říká: „jsem člověk a musím se vrátit k celé minulosti světa", ale „minulost mě nemůže žádným způsobem provést současností". Tak se odmítá odvolávat na existenci či neexistenci černošských civilizací v Africe před kolonizací, stejně jako se vracet k násilí kolonizace samé. Prohlašuje: „Nejsem otrokem otroctví, jež zbavilo lidskosti mé předky."

Žádá jen jediné právo – vyžadovat od bližního lidské chování. Kolonizace není v žádném smyslu privilegiem, protože všechny formy vykořisťování jsou stejné, týkají se totiž stejného objektu, člověka: „Negr neexistuje. Ne­­existuje o nic víc než běloch."

Autor je publicista.