Čínské kladívko

První, co mi vytane před očima: kalná žlutá řeka Dadu ve městě Leshan. Dívám se na ni z vysokého nábřeží. Najednou vidím, že v dravém proudu uhání pár bodů. Lidé! Někde výš proti proudu se chlapi s bójkami vrhají do řeky a nechají se unášet. Ostatně nepotkal jsem před chvílí na nábřeží mokrého muže v plavkách? Proud plavce donese až k široké, zpěněné šlajsně. Předtím je třeba obezřetně zakormidlovat k jistému místu, kde je v peřeji hladší, schůdná propusť. Skrz ni plavec proklouzne do klidnější partie. Pak bójky zamíří buď ke kamennému molu, kde jízda končí, nebo se někteří muži ještě nechají vyplavit na kamenité pobřeží ostrova. Tam s rukama v bok popocházejí, odfrkávají, zkoumají něco mezi kameny. Zchlazeni v denním vedru, vybuzeni dravým proudem. Dál za nimi se tyčí křoví plochého ostrova. Pak se zas vrhnou do vln, které je dopraví až k molu, vylezou z vody, zubatí a roztlemení se vracejí po nábřeží zpět, aby si dali druhou jízdu.

Ten obraz se mi vracel, když jsem zkoušel uhádnout, jací tedy Číňané jsou. Zas jsem si všímal gusta, s jakým užívali života, zaplňovali nejrůznější zákoutí, vyvalovali na chodník své krámy, jedli věčné nudle nebo rýži, nabízeli zeleninu, skláněli se na ulici nad mahjongem nebo kartami, ryčeli bez konce do mobilů u ucha. Gusto hranaté, neučesané, leckdy až hrubé a děsné, přesto plné života a šťáv, často dojemné tím, s jakým málem si vystačí. To blaho, vrhnout se v parném, okrovým oparem přidušeném dni do zahnědlých vln a nechat se unášet! Řeka je chladná a široká, nikdo vás nehlídá, před vámi pár podobných bójek řítí se k peřeji.

Prásk!

Metafora pro další použití

Ráno je kamenitý říční ostrov o polovinu větší než včera. Řekou už sviští první dnešní plavci. Dole pod nábřežím muž se psem trefuje kamenem vodního hada. V oparu za ostrovem by se v zarudlé skále dal rozeznat Dafo, obří Buddha. Trůní tu ve skalním výklenku na soutoku řek Dadu, Min a Qingyi už od počátku 9. století. Mnich Haitong tu chtěl vytesat mohutného ochránce vod, který by bděl nad loděmi rybářů sužovaných záludnými víry. Když byla sedmdesátimetrová socha po téměř století dokončena, voda se vskutku uklidnila: při tesání sochy bylo totiž do řeky svrženo tolik materiálu, že proudy změnily směr a průjezd soutokem se stal bezpečný. Metafora hodná dalšího použití.

Prásk!

Váhám, zda jsem v Číně zahlédl něco opravdu „malebného". Mohutné hory, zdvíhající se kolem Kangdingu, mají svůj ladný rytmus, ale slovo „malebný" je na ně krátké. Snad tedy jen malebné střepy: shluk starých střech; tváře starých lidí; proutěné koše, nůše anebo kuželovité klobouky douli. Obětní nádoby v mlze. Malebná únava: někdo usnul opřený o bambusový sloupek. Otlučená rikša s absurdními záclonkami z rudého sametu. Vějíř v ruce přecházející ženy, v dešti klaksonů. Jinak ale převládá nelad až odzbrojující – malebnosti naruby. Hrnce a plastové kýble na hromadě, mezi tím crčí voda přes plesnivé rohože, pomeje, rybí hlavy, nepopsatelné kusy něčeho… Neskutečně poslepované přístřešky, v nichž se ale kouří z hrnců, chrchlá, mluví, křičí, srká. Jinde podivně prázdný, vytrčený neútulný kout, kde někdo usnul. Kdosi mi kdysi řekl: Číňané nemají kouska estetického citu. Bral jsem to s rezervou, později jsem si ale na větu mnohokrát vzpomněl.

Malebný je ale jistě most Haoshang, spojující vrch Lingyun, kde trůní obří Dafo, se sousedním skalnatým výběžkem Wuyou. Marně se snažím dohledat stáří mostu, tak jen tipuji: 18. století? Na první pohled křehký, po krajích opatřený vždy dvěma zastřešenými altánky a krytými rameny s lavicemi. Uprostřed však most náhle vyklene duhu, tak příkře, že nahoru stoupáme po stupních… Nad zpola vyschlou říčkou se u pat nosných sloupů vznášejí draci. Jestli jsem kdy hledal pohádkovou, snovou, přitom ne umělou, ale autentickou Čínu, tak tady je, zhmotněná v mostu Haoshang. Sinolog Lukáš Zádrapa v jednom rozhovoru říká, že každý sinoromantik dnes musí být autista. Užíváme si tedy autismu do sytosti, zůstáváme na mostě, po němž už skoro nikdo nechodí, snad hodinu, přecházíme sem tam, nakláníme se přes křehké kamenné balustrády, posedáváme v altáncích. Most stále vede ze břehu na břeh, přesto nám teď šťastně zjevuje i své odvrácené, bezúčelné, nikam nevedoucí já.

Klap.

Večer nábřeží okresního města Ya’an ožije. I tady začne hromadný tanec, podobně jako se včera tančilo na náměstí v Leshan a zítra bude na hlavním rynku v Kangdingu. Na vydlážděných plošinách dole u řeky stojí snad čtyři sta lidí, možná víc, a tančí každý sám poslušně na své „značce", za doprovodu vláčného folklorního „disca" z reproduktorů. Někde v řadách zúčastněných se musí skrývat předtanečník; jak jinak by dav mohl dělat ty samé pohyby a kroky? Anebo je každý obeznámen s obřadem? Odcházím víc než po hodině – a dav stále tančí. Setmělo se a v dálce nad řekou mohutně svítí zastřešený most Lang Qiao. Vláčná, důstojná, ale i rázná gesta rukou, půlotočky a nakročení, nevtíravé, ale zřetelné, významuplné „staré" kročeje. Většina žen tanec ani trochu nešidí, naopak, pokládají se do vláčných úklon nabok, opírají do hmitání loktů, vypínají prsa. Nikdo se na nikoho neušklíbá, vedle elegantně i sportovně oblečených žen tančí chlap s vyvaleným pupkem i stařík v obleku. Věk nehraje roli. V davovosti, v níž bychom rádi jízlivě zahlédli kus spartakiády, je ve skutečnosti něco tajemného a podstatného. Lidé spolu tančí! V duchu slyším tu otázku: U vás se večer na náměstích netančí? Ne, netančí.

Prásk!

Z podivuhodného města Ya’an, odkud kdysi kuliové se štosy čajových cihliček na hřbetech vyráželi na čajovou stezku, mířím i já na západ, směr Tibet. Je docela ďábelské, stát na autobusovém nádraží, obklopen stovkami nápisů a znaků – a nerozumět ničemu. Frustraci ale sám pro sebe trochu hraju, ve skutečnosti je to radost. U okénka zkouším vyslovovat jako chlapi před nádražím: Ka’nďin! Strkám pod sklo přepážky brožurku s větou, již nemá smysl zkoušet zazpívat: Jige xiaoshi daozhan? Za jak dlouho tam budem? Žena za sklem nerudně vysolí lístek a na otázku odpoví čtyřmi zdviženými prsty. Z Ya’an do Kangdingu to sice podle internetu je už jen něco málo přes sto kilometrů, no ale čtyři hodiny jsou v pohodě. Takže jedeme! Ani mi to nepřijde, když mě někdy k večeru, po dobrých osmi hodinách jízdy, autobus konečně vyplivne: Ka’nďin!

Proměněná krajina

Pár kilometrů za Ludingem vzniká na divoké horské řece Dadu ohromná přehrada. Dno strmého údolí už je zpola naplněno jiskřící zelenobílou vodou. Břehy zachvátil stavební bordel. Bezútěšným územím se míhá bez­útěšná pracovní armáda. Někdo se na bobku krčí před deštěm v pocuchaném přístřešku. Jinde ženská v šátku vleče na hřbetě obří hranatý balvan na korbu náklaďáku. Původní silnice zmizela v přehradě, nová se staví kdesi nahoře ve svahu. Zbývá rozježděný meziprostor, jímž se v oblacích prachu valí konvoj náklaďáků, terénních landroverů, místních vejtřasek… I v tomhle zmatku se bojovně předjíždí a troubí. Kolo autobusu se občas octne nad zelenou propastí. Valíme se přes výmoly hodinu, víc. Jak se později dočtu, přehrada nad Ludingem, spolu s dalšími projekty ve zdejší divočině, nezvratně naruší ekosystém horského údolí, to se dalo čekat. Když se tím bolavým zmatkem probíjíme a vidím kolem svatě nedotčené i nehostinné hory, lidi a jejich nádobíčko u cesty, zoufalce ryjící hůlkou v zemi i nepřehlédnutelnou technickou zdatnost velkostavby, napadá mě, že Číňané jsou ještě pionýrský národ, který se nemilosrdně prokousává vpřed, mha přede mnou, mha za mnou…

Prásk!

Starší Tibeťan si na předním sedadle zpívá modlitbu. Tajemná melodie zneklidňuje svým „obsahem", ale uklidňuje svou dikcí, kolébá svou monotónností, svým tajným, zasutým smyslem, chlácholí už jen svou přítomností. Plazíme se k průsmyku, přeju si, aby chlapík vpředu nepřestával a dál tiše halekal.

Cvak.

Kropicí vůz v Kangdingu klinká: London bridge is falling down, falling down, falling down… Za chvíli z jiného nároží: Old McDonald had a farm… Zpoza dalšího rohu: Twinkle twinkle little star… Jsem v Kangdingu, dříve tibetském Tatsienlou, nebo snad Dartsendu. Dva tisíce sedm set metrů nad mořem. Staroslavné sídlo vůbec nepůsobí staroslavně, dnes je to sveřepé, nadržené horské hnízdo. Silniční tah centrem ucpala kolona vojenských cisteren, valících se na Tibet. Horská řeka Zheduo se dere středem města, na mostě mladý mnich tiskne ucho k mobilu, jiná mniší parta si v kšeftě naproti vybírá sluneční brýle. Na náměstí svítí reklamní plátna, děda nese vnouče v nůši na zádech, za chvíli spustí kapela a začne se tančit. Většinou ženské s ženskými, zádumčivé Tibeťanky v tradičních černých šatech s pestrými zástěrami, třásněmi v bocích. Mezi nimi beznohý žebrák, co jsem ho viděl už včera, začne se točit na pahýlech, šťastně roztlemený.

Jsem tu zas jediný cizinec, a tak netrvá dlouho a dá se se mnou do řeči mladý Tibeťan. Mluví obstojně anglicky, což je vzácnost. Na­­učil se prý v Dharmasale, v exilu. V exilu? Ano, přes hory, třicet dní pěšky… Chtěl studovat, všechno se naučit, v Dharmasale. Ale po třech letech je zpátky. Maminka. V čajovně k nám přisedá tibetská dívka, mlčí vedle nás, oči sklopené k desce stolu. Tibeťanky stydlivé, moc! Zato muži vůbec. Zpátky z Dharmasaly zas třicet dní, po svých přes hory. Jeden zařval, zřítil se. A mě tak spálilo sluníčko! Spálilo? Odhrnuje si vlasy z čela, které je tmavě snědé už od narození… No tady, copak to není vidět?! A kdy ses z toho exilu vrátil? No teď, před třemi dny!

Prásk.

Za průsmykem Zheduo se krajina promění. Tady jsme už na zvlněné tibetské plošině, na obzoru prolamované holými kopci. Najednou jiná planeta. Ve vesnicích stojí pohádkové kamenné tibetské vily se zdobenými okny a zárubněmi, všedně jásavé, hravé, vznešené. Přes cestu krávy a jaci, v prachu polehávají psi. V dálce se krčí pár toulavých stanů.

Xindiqiao, nebo radši Šindičao, první větší město. Drsné hnízdo, kde přestává legrace. Prach zvířený projíždějícími náklaďáky a motorkami. Kovboj v hábitu s rudou šerpou kolem pasu pečlivě sedlá svého terénního oře. Roušky přes ústa. Archaický život vyvalený na ulici. V jednom koutě žena vyšívá, hned vedle muž sváří. Nakouknu za po­­otevřené dveře v prázdné postranní uličce: motocykl narvaný do kuchyně. Za sousedními vraty pro změnu prázdná ratejna s kulečníkovým stolem. Děti jdou do školy. Místní kráska v červené, zlatě vyšívané kazajce a dlouhé černé sukni spěchá, jen abych ji neviděl. Na hlavní „třídě" ženská zametá věčný prach a opodál kotví její stokrát rozpadlý, stokrát slepený, pocuchaný meziplanetární vozíček.

Možná je zatmění, protože mniši na ulici si mobily fotí slunce. Jak se řekne „zatmění", aspoň čínsky, když už ne tibetsky? Mnich se zlatými zuby, podobný Švejkovi, mě přivolá a ukazuje: vyfoť slunce! Zkoumáme fotku: zatímco mé slunce je čisté, u jeho se na displeji zjevila tvář lámy! Láma! Láma! ukazuje mnich, kroutíme hlavou. Mnich pohazuje rukou zvláštním způsobem, jehož jsem si už dříve všiml u jiných: jako by něco ve vzduchu zapošíval, a tím snad naznačoval, nu co, nevíme nic, snad je vše v rukou božích? Zatímco kráska přede mnou prchala, s mnichy se na­­opak jeden druhého dotýkáme, vedeme řeči, ačkoliv si vůbec nerozumíme. Švejk prosebným gestem ukazuje, ať nastoupím do vozu. Vsoukám se dovnitř. Jedeme mnišským bourákem v mraku prachu na horní konec, kde má Švejk svůj krámek. Usmíváme se na sebe, známe se už dávno.

Cesta se mění v pouť

Cestou zpět z Kangdingu, po pěti hodinách jízdy, končí seriál z čínsko­-japonské války a na obrazovce nad řidičem se zjevuje mužík s knírkem a kladívkem v ruce. Komik? Vypravěč? Sedí před obřím vějířem, s pleší a kartáčkem pod nosem se trochu podoba Chucku Berrymu. Mluví a mluví a své tirády prokládá náhlými údery soudcovského kladívka do stolku před sebou: Prásk! Údery jako rány bičem. Slova, slova, slova – prásk! Práskání je jediné, čemu z toho rozumím. Teď „komik" naznačuje nějakou akci, stupňuje promluvu, už docela křičí, předklání se nad stolkem – a kladívko: ratatata! Jak rád bych rozuměl. Zároveň ale „komik" nevzbuzuje moc zvědavosti, vypadá trochu jako žvavý příručí v klotovém plášti z předválečného filmu. Prásk! Možná mu křivdím. Kdybych mu rozuměl, rozuměl bych ještě i kladívku?

Klap.

Emei Shan je jednou ze čtyř posvátných hor Číny. Se svými 3 099 metry je svatou horou nejvyšší. Tvoří ji rozsáhlé západní „předhůří", komplex hřbetů, roklí, říček a vodopádů, mezi nimiž hnízdí pár desítek chrámů, altánů a monastýrů. Na východě však pravý opak: z dvou hlavních vrcholků, Jinding a Wanfu, hora spadá úžasnou stěnou dolů do sečuán­ské plošiny. Vrcholový hřebínek se teskně a tajemně vine, jako přimhouřené „obočí", po němž hora má své jméno. Zadním předhůřím pak stoupá stezka vzhůru. Ale nečekejte výstup jako v Malé Fatře. Celých bezmála čtyřicet kilometrů (a 2 500 výškových metrů k tomu) totiž tvoří – schody. Ne dřevěné lesní stupínky, ale solidní kamenné schodiště se zábradlím. Kdo trochu chodí, už tuší. Výstup po schodech je utrpení. Schody totiž vnucují člověku svůj rytmus, délku i výšku kroku, za chvíli chodec zuřivě zatouží po obyčejné pěšině, třeba strmé, ale probůh bez stupňů. Další metafora k zapamatování?

Prásk!

Ani na vrcholu Jinding si poutník neužije horské samoty. Vznikla tu rozlehlá terasa, na níž se tyčí obří zlatá socha mnohohlavého Buddhy, neseného čtyřmi slony s třemi kly… K tomu několik templů, lemovaných dlážděnými chodníky, za jejichž kamenným zábradlím – prázdno. Propast přikrytá už jen oblačným mořem, vrstvami mraků a par až k obzoru. Jdeme trochu stranou od soch a chrámů po chodníčku nad srázem a hledíme k „obočí" hory, o něž se trhají bílé cáry. Křehký hřbet se střídavě ztrácí a zas objevuje, až se najednou z mračen na konci hřebene vynoří sousední vrchol Wanfu: na něm jako nezemská kosmická loď sedí křehká chrámová pagoda. Rýsuje se v dálce na ostrohu jako zkamenělý ježek, usměvavě, záhadně, nepřístupně. Za chvíli bude tma, ale vrcholek Wanfu ještě na pár minut utkví v sotva znatelných fialových řasách dne. Zíráme tím směrem: cesta se proměnila v pouť.

Ráno vstáváme před pátou. Davovým akcím neholduji, ale tady je Čína a dav a samota tu mají jiné dimenze. Stoupáme s ostatními hloučky stínů schodištěm, lemovaným bílými slony, nahoru na plošinu. Kamenné balustrády nad kolmými srázy jsou obsypány silue­tami v bundách. Je chladno, lidé tiše šumí, stále je tma, jen na východě se nebe neznatelně rozsvěcuje. Všichni čekají na to samé, natěsnaní na břehu prázdna, v bezpečí svetrů a bund, přesto tvářemi obrácení k něčemu neznámému, nepochopitelnému. Svítání si dává načas. Jen se zpožděním si vždy uvědomíme, že modročerná veduta na východě o stupínek zesvětlala, prorostla temnou oranžovou. Choulíme se a čekáme na představení, pět, deset minut, čtvrt hodiny… Pak zase chvíli přecházíme za zády davu. Hluboko dole ještě před chvilkou svítila světla městečka, ale teď už je zahalil kalně bílý koberec. Všichni vědí, že se nic „zvláštního" nestane, jen opět vyjde slunce. Přesto čekají, usmívají se, sdílejí tu pomalost. Stopově blednoucí tma je chladná a netečná, ale také naplněná neznámou milostí. Je skoro bezvětří. Ticho, klid, tajemství trvá, dole v propasti se mlčky houfují oblaka.

A pak to přijde. Na jednom místě se fialový inkoust protrhne a ve skulině se zjeví proužek roztaveného kotouče. Ozvou se výkřiky, volání. Pár minut trvá dětinská extáze. Vychází slunce, nový den, jsme tu! Hloučky, zalité tmavým zlatem, se začnou hemžit, fotografují se, přehrávají jógické pózy, zatímco nebe se taví na bronzovou platinu, mraky dole v propasti se vaří a dmou, zmateně radostné, jako lidské děti na ochozech. Vrcholek Wanfu s ježatým těžítkem pagody a závratnou skalistou stěnou je celý odhalený, vystavený paprskům, opravdu se v nich „koupe". V této čiré chvíli jsou jistá klišé vyvázána z klišovitosti, pravda má šanci být už jen pravdivá.

Bloumám rozradostnělým davem, který jako by si navzájem blahopřál, zdravil se, podával si ruce. I východ slunce, stejně jako čekání na něj, trvá věčně, až v jednu nestřeženou chvíli mě míjí další rozjařený hlouček a já náhle cítím, že je den, medově zářivý a jasný – a za tajemstvím se zavřela voda. Z milostného spikleneckého davu jsou zas jen obyčejní lidé, jež čeká další den.

Poslední z posledních

Displej: 195 km/h, venkovní teplota 36 °C. Vypadnu ven z rychlovlaku v Chongquinu (Ťončinu?). Na fotkách město vypadalo jako shluk aspoň pěti lesklých Manhattanů, obyvatel třicet milionů, je to po cestě, zkusím se podívat. Třeba i strávit noc. Vyjdu před nádraží – a teď opravdu jsem na jiné ­planetě. Všude davy, vedro, dusno, v oparu na obzoru staré známé fádní paneláky. Zkouším najít autobus do města. Davy. Zalézám do podzemí, trochu se ochladit. Davy. Dívám se po taxících: u nástupiště houstne tučná fronta. Podzemí hučí, auta přijíždějí a odjíždějí, výfuky páchnou. Obloukem se vracím pod nádraží, v nehostinných katakombách se na novinách rozvalují rodiny, hráči, povaleči, spáči, cestující, lidé.

Střed města jsem dávno vzdal. Teď ale kam se vrtnout a přečkat čas do večera, kdy navazuje další vlak? Zachrání mě dívka Phoenix. V jednom z narvaných (ale chlazených!) fastfoodů mě kývnutím pozve ke svému stolku. Jsem tu široko daleko jediný cizí. Phoenix výjimečně mluví lámanou angličtinou, pomáhá si slovy z překladače v iPhonu. V říjnu jí začne první ročník univerzity, byla si vyhlédnout bydlení. Vlak jí jede za šest hodin. Zkusíme se odplazit zpátky do podzemního inferna a hodinu dvě sedíme v jakémsi stanu na plastikových štokrlatech. Pot se ze mě leje a Phoenix říká: aspoň tu není takové horko! Klademe si primitivní otázky. Rád zpíváš? Já ráda zpívám. A vařím! Po otázce, jestli má bratra nebo sestru, se Phoenix usměje: ne, ne. Myslím na plavce v Leshanu, s jakou vervou se nechali unášet dravou řekou, a ptám se Phoenix, jak ona vidí Číňany. Křehká Phoenix něco dlouze loví v iPhonu. Pak mi na displeji ukáže: „united". Jednotní, první slovo, které ji napadlo! Co chtěla říci – pospolití? Spjatí? Spolu? Šlo o frázi ze školy? Nebo to bylo upřímné? Vzácný moment, kdy upřímnost přetaví frázi k obrazu svému? Víc touha než idea? Chudák Phoenix, dívá se na čas v mobilu a jásá: už jenom tři hodiny čekání!

Ratatata.

Ve městě Guilin se stmívá. Věčný opar, který drží vše pod poklopem i tady, pár tisíc kilometrů daleko, se na chvíli zmátořil a je vidět slunce, jak se zvolna sune k neskutečně vyhrbeným šedým obrysům karstových homolí na západě. Utíkám, abych to ­stihl, i když tuším, že z města se sotva vymotám. Za nádražím u zídky sedí na chodníku ­žebrák, až se polekám: chlapec asi dvanáctiletý, kost a kůže, ruce jako hůlky, vytrčená ramínka, pavoučí nožky naskládané pod sebou. Míjím ho a ženu se za šedivým sluncem. Marně. Nevzhledné předměstí pořád nějak pokračuje, široký šedivý prospekt je chvíli prázdný, vzápětí zaplněný podivně rozházenými kocábkami, skútry, dodávkami, nákladními rikšami, autobusy, náklaďáky, každé vozidlo se šine zaprášeným soumrakem, jak chce, samo za sebe a pro sebe ve svém autistickém snu.

Pak slunce zapadlo a zaskřípěly oranžové lampy. Roje skútrů se shlukly na přechodech, rozházené jídelny zůstaly unaveně trčet na chodnících. Dlouze se vracím, až nakonec zase míjím zídku s žebráčkem. Chlapec tu pořád je, na zemi má teď polystyrénovou misku s nudlovou polévkou a jí. Tentokrát se u něj zastavím. Skláním se nad ním, já, mizerný cizinec, a nabízím mu trapných deset yüanů. Hoch se lekne, zdvihne ohromné, zděšené tmavé oči. Dívá se na obra z jiné planety, nerozumí, instinktivně k sobě vine kyblík s polévkou a neví, co dál, co chci, co mu vezmu, čím ho ztrestám. Podám, nebo spíš upustím mu do klína bankovku. Skláníme se nad sebou, poslední z posledních hluboko ve vnitrozemí, hoch se nechápavě drží své misky a upíná ke mně dávné, temně lesklé oči.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.