Zvuky a ticha

Nejpamátnější ticho? Když jsem se po zlezení Mount Shasty, s vědomím toho, že mi ke stanu, který jsem ráno dole zanechal, zbývá už jen nějakých dvacet minut snadné chůze, ještě na chvíli zastavil a usedl na balvan na otevřeném úbočí. Přede mnou obrovská nedohledná scéna. Byl jsem stále dost vysoko, skoro tři tisíce metrů, obklopen však už nejen kameny, ale také travou, mechy, květinami, hloučky kleče, po stranách a pod loukou, na níž uvázl můj balvan, zvolna tmavl horní okraj lesa. Bezvětří, večer se blížil. A kolem náhle obří, objímající ticho. Ticho, které není předzvěstí ničeho, nic jím nezačíná ani nekončí, ticho, jímž nic není přerušeno, odročeno, ale vše se v něm naopak vrací k původnímu vyrovnanému, „nulovému“ stavu. A je-li v něm přece nějaká zpráva, pak je docela klidná a stručná: přežils, dorazil jsi až na vrcholek, odkud dál cesta nevede, a teď jsi zas zpátky, tam, kde jsi dnes už jednou byl. Tehdy, na začátku dne, jsi byl ještě plný neklidu, očekávání a razance. Teď však nikam nemusíš, tak spočiň, potěš se svou únavou. Toto místo jsi „pojmenoval“ svými kroky, teď naslouchej všemu zbývajícímu nepojmenovatelnému. Možná se mohutná klenba ticha (klenba – to slovo je tu opravdu jen náhražkou) též shovívavě pousmívala: splnils, co sis předsevzal; teď zas bez obav naslouchej nenaplnitelnému. Seděl jsem na balvanu a hleděl do kraje. A ticho jsem náhle ne slyšel, ale fyzicky cítil všude kolem, jak mne obklopuje, opouzdřuje, objímá mi ramena, hladí uši, vlasy, lokty, bez doteku, avšak pevně mě svírá svou nehybností, celým tělem jsem cítil, jak v něm tkvím. Ticho bez potřeby metafor. Ticho, jež se metafor vzdalo. Ticho, které bylo náhle skutečnou hudbou, obrovskou skladbou – o jediné všeobklopující pauze. V tom okamžiku bylo snadné pochopit, že pomlka ve všem zvučném a chvatném, co zbývá a čeká dole (na vzdáleném dně údolí bylo vidět městečko, kam jsem se měl příští den vrátit), se ve skutečnosti tady nahoře děje stále, trvá nad šedavými stébly lehce sehnutými v neslyšitelném dechnutí, je břehem, k němuž nezbývá než dorazit, teď, někdy příště, na samém konci.

Odněkud z dálky hvízdá vlak

A první zvuk po tomhle nezapomenutelném tichu? Zvednu se z balvanu (ani nevím, co se mnou pohnulo, prostě je už čas jít, dotáhnout do konce dnešní den) a vykročím směrem dolů. Došlápnu na viklavý kámen kamenného chodníčku: Klap. Klapnutí kamene do ticha. A klapnutí druhé, to jak se kámen vrátil do původní polohy. Klapnutí kamene o kámen. Zvuk krátký a hluchý, hned zas zapadne, avšak zároveň je to zvuk plný hmoty, křemenné tvrdosti. Plný přítomnosti. Zvuk nevývratný, ale také hned vzápětí nevývratně skončený. Zvuk první a poslední. Sem a tam. Zvuk vyvolaný jediným krokem (jejž nepotřebuje), zvuk, který by sám od sebe nezazněl, zvuk kamene, jenž by se sám od sebe nepohnul, jenž tu trpělivě čekal (to si říkám já), až na něj v tuto a nejinou chvíli došlápnu, on se pohne, klapne a s klapnutím druhým se zase vrátí do polohy, z níž jsem ho vyrušil. Věrný zvuk (říkám si já), zvuk stejně tak krátký a lapidární jako velký třesk, stejně tak významný i bezvýznamný. Zvuk, do něhož si bez obav vložím stvoření světa.

Ale byly i jiné zvuky, které zakládaly svět, tentokrát ne celý svět, ale svět můj, jak jsem ho začal vnímat od prvních kroků v holešovickém bytě nad nádražím. Supění parní lokomotivy pod okny, po němž pravidelně zahalil kuchyňské okno špinavě bílý čpící mrak. Epické supění, záhadný svět tam dole, se svým odněkud někam, se svým úsilím a přesouváním, přibližováním a vzdalováním. Drama cest; kola, jež se otáčejí, mastná táhla svižně prokluzující, zvětšující se oblaka páry a dýmu a sveřepé a zrychlující se hu-hu, hu-hu-hu… nebo snad šu-šu, šu-šu-šu… Tvrdé, fučivé š, tvořené ne na patře, ale mezi vyšpulenými rty. Bezhlavě napodobovaný zvuk.

Supění mašiny se však vzdaluje. A za chvíli je vystřídá jiný zvuk. Hvizd píšťaly. Zvuk, který je jakoby stavěný na dálku, má se ozývat z dálky, nést z daleka – tím pádem dálku zpřítomňovat, donést ji rovnou doprostřed holešovické kuchyně, kde si na linoleu hraju s malými přeloženými papírky, znázorňujícími stany indiánského ležení. Zvuk ohlašující Jinde. Z dálky zaznívá hvízdání vlaku, a my zatušíme, že věci se kdesi jinde ještě dějí jinak než tady. Nejsme odsouzeni jen do této kuchyně, k této straně věcí. Odněkud z dálky hvízdá vlak. Jednou tam také budeme. Rozbijeme daleko své papírové stany. Vzdálený hvizd vlaku, naplocho vsouvající do disku města celou prérii. Anebo další, jiná města, před jejichž hradly se hvizd ohlašuje. Ale hvizd vzdáleného vlaku je též osamělý; někde v dálce jednou zůstaneme sami, sami se svými hrami, ukojenými touhami, splněnými přáními. Jenomže: dálka; co se stane s dálkou, zahvízdá­-li lokomotiva zničehonic rovnou pod okny? Ohlušující, přitom při vší své náhle nepochopitelné, přemrštěné síle ušlechtile vystavěný jek, rozezvučené prázdné hrdlo, pravý sloup zvuku, bezohledný, důtklivý, výhružný šlahoun, zděšený svou vlastní hrozbou. Dálka hysterická? Ohrožená? Nedostupná právě proto, že ji někdo hlučně vetkne rovnou dolů před dům?

Ten hukot nikdy nezačínal

Vzpřímený kvil parní lokomotivy má své soudruhy a spolčence. Siréna, již městská část testuje každou první (anebo třetí?) středu v měsíci, vždy přesně o polednách. Zvuk, který z ničeho nic propukne a narůstá, narůstá, narůstá, roste až jakoby k prasknutí, ke zničení sebe samého, ale ne, on se nezhroutí, naopak, zastaví se na hranici snesitelnosti a tam se zahnízdí – právě s jediným poselstvím: že ho musíme snést. Cizí, ale právě jen nám přisouzený, jako neznámý narušitel Kafkova doupěte, avšak na rozdíl od něho, slyšitelného jen tence a skrytě za hliněnými stěnami chodeb, obnažený rovnou do ulic. Jenomže když zvuk sirény nabere svou výšku, nabyde také vlastnosti podivné konstanty: nejsme schopni přesně určit, odkud vychází. Stačí natočit hlavu do určitého úhlu, a byli bychom odpřisáhli, že kvil se neline zvenku z ulice, ale zpoza zdi od souseda… Přichází odnikud a odevšad. Vtělení konce. Po minutě pochopíme, že i na tuhle hrubou nesnesitelnost si lze zvyknout, dokonce se nám na chvíli zalíbí vytrvalá, neochvějná cizota toho ječení, toho kyselého á, nabroušeného já, které tu nabralo výšku a bezostyšně lhostejně ji drží. Jenže v té chvíli zvuk sirény náhle podklouzne a k našemu údivu začne klesat, klesat, klesat, stává se hlubším a hlubším a pomalejším, až máme dojem, že už níž nelze jít, dál už nelze zmírat, ale zdání klame, původní jekot, nyní jen mdlobný, skoro lidský brum, zpomaluje ještě a ještě víc, zapadá, je nám ho skoro líto, nepřiznali bychom to, ale skoro jsme zklamaní, že všechno byl jen nácvik a za nastalým tichem vytane zas obyčejný den, první anebo třetí středa v měsíci.

Cvičná siréna měla svou obdobu v hluku (ne už tak řezavém a všežravém), jenž občas stoupal z nádraží za letních nocí při otevřeném okně, z neznámého zdroje, zato zaplňující tmu až po světla na obzoru. Ten hukot nikdy nezačínal, nikdy jsme si nevšimli jeho spuštění. Zato náhle, bez varování a zřetelně – přestal. Najednou dozněl a nebyl. Vystřídala ho tiše šramotivá, uklidňujícím způsobem nezúčastněná noc. Hluk, jenž náhle dozněl uprostřed rozhovoru, milování, četby, hádky. Hydra, která má tisíc hlav, jež neustále dorůstají, občas však nečekaně odpadnou. S tím rachotem že jsme celý večer žili? Nechce se uvěřit. Ale je to tak. Pokoření stokrát přebije fyzická úleva. Čirá úleva, že už tu není něco, co jsme původně ani nevnímali. Ale co když přijde zvuk znovu? Obava je oprávněná, zároveň vlastně zbytečná: přijde-li, nevšimneme si toho…

Vedle supění lokomotiv a jejich vzdáleného hvízdání má místo ještě jeden nádražní zvuk. Totiž zařinčení nárazníků, které o sebe v řetězové reakci třesknou po celé délce nákladního vlaku. Bubenské nádraží bylo odevždy nádražím posunovacím. Vlaky tu projížděly nejen odněkud někam, ale také nejely nikam, jen se přesouvaly z jednoho místa na druhé a zase zpátky, to vše s velkým rachotem a břinkotem. Radost posunování. I dálka se dovede smrsknout na jedno malé, rozkolejené území, které náhle poslouží za model nekonečna. Ať území prolézáte věčně věků, vždycky se někde objeví nové zákoutí, zas nová kolej začne zarůstat, nová drátěná vrata zahradí vlečku či díra v plotě vás vpustí do zóny, v níž jste doposud nebyli, narazíte na nový odstavený vagon, zatímco starý, do něhož jste si párkrát zašli číst, nenávratně zmizel nebo aspoň není k nalezení. A z dálky z těch přesunů zbývá jen božské řinčení, břinkání a klonkání, ve kterém lze rozeznat jak touhu vytrhnout se z řetězce a rozletět se na kusy, tak zároveň i řink háků, které pevně drží všechny články pohromadě a nepustí. Mocná vlna, která projede celou řadou, vlna odstředivého chtění i dostředného sepětí. Možná jeden vagon na konci řady vyklouzne, nárazem odražený, bude se šinout nocí sám a už mlčky k výhybce, jakoby bez tíže a na kolech, které z anfasu kupodivu připomenou nožky vážky nebo komára.

Kam se poděl příboj

Na nádraží v Košicích, na konci jednoho dávného vandru, jsme si při dlouhém čekání na vlak vlezli s kamarádem do protilehlých brzdařských budek dlouhé nákladní řady, kterou jsme našli stát na zadní koleji. Udělali jsme to jen tak, z dlouhé chvíle, dokonce třetího kumpána, nic netušícího, jsme nechali na peroně nataženého na lavičce „hlídat“ batohy. Byla noc a nákladní vlak byl dlouhý, nedohlédli jsme na začátek či konec a netušili, jestli je připojená lokomotiva či ne. O nic nešlo – do chvíle případného rozjezdu. Choulili jsme se každý ve svém brzdařském hřadu a čekali: rozjede se vlak? Nebo tu bude nekonečně stát, jak tyhle nákladní soupravy často stávají? V brzdařské budce, která se může každým okamžikem dát do pohybu, se každopádně dálka na chvíli zjevila ve své nepraktické ztřeštěnosti: vlak nás odveze neznámo kam, možná pojedeme hodinu, možná tři, možná jen pět minut na opačný konec nádraží, i to by stačilo, i odtamtud se budeme složitě probíjet zpátky. Nevím, co jsme si mysleli. Matně si vzpomínám, jak jsme se, trochu přikrčení, usmívali. A v té chvíli do ticha zařinčelo: vlak sebou trhl, tentokrát jsme byli rovnou uprostřed toho řinkotu, musel jsem se chytit železné tyče a ne, vzpomínám si, že kamarád se usmál až teď. Je to tady, vlak se hnul. Ve dvě v noci se možná octneme na úplně nečekaném, nesmyslném místě, bez peněz, bez ničeho, jen tak. Co budeme dělat? Co si pomyslí třetí kamarád, jehož jsme na lavičce ponechali osudu? Bylo to naivní, zbytečné, zároveň prosté a dokonalé: na okamžik jsme ze všech sil chtěli jen ujíždět do noci, dál a dál, bez cíle a vůbec bez ničeho, jako nikdy předtím. S řinčením se celý vlak hnul – a vzápětí zas zastavil. Dálka nebude. Čirá úleva, čiré zklamání. Ještě chvíli jsme fanfaronsky drželi své pozice, byť vskrytu nervózní. Nákladní vlak však vytrvale stál, nakonec nezbylo než vylézt a vrátit se na peron k oddechujícímu kolegovi.

Řinkot nárazníků, jehož vlna projede celým vlakem, když na soupravu spustí další vagon, se po letech přetavil do úplně jiného zvuku, mocného, nečekaného a vlastně nevysvětlitelného. Když jsem bydlel v domě přímo na břehu Jižního oceánu, vzdušnou čarou ne víc než dvě stě metrů od příboje, děla se v noci zvláštní věc. Oceán, který si ve dne hleděl svého, převaloval se, bezstarostně se tříštil o skály i poslušně rytmicky dorážel na plochý kamenný pancíř břehu, pěnil se na písku a tiše syčel, když vlna couvala zpět, hned vedle zas temně hřměl, jak pod hladinou přesýpal balvany kamenného pole poblíž ústí říčky, ten oceán, jenž ve dne nebyl k uslyšení, ledaže byste zašli až na samý jeho břeh, spustil v noci mohutný hukot. Duněl až do ložnice, hluk vyvstal do tmy jako obrovitá stěna, ne střídání vln a úderů, ne rytmus příboje, ale jednolitý „industriální“ rachot, zaměnitelný s hlukem železárny, duněním nepochopitelné válcovny. Kam se poděl příboj? V noci se najednou vody bez ustání tlačily na zem, navalovaly se na ni dalším a dalším náporem, z něhož se stala jediná nepřestávající invaze. Co dál? Co dělat? Má se ještě někdy rozednít? Usneme kdy vůbec? A proč? Ve skutečnosti bylo možné vstříc té noční stěně máchnout jakoukoli otázkou. Nezáleželo na ní. Nebylo otázek ani odpovědí. Hřmící stěna tu stála dávno předtím, než stál dům, než na břeh doputovala první zvířata, stromy, lidé, ozvaly se první hlasy. Čirý smysl, čirý nesmysl. (Zatím jsem nepřišel na to, proč moře v noci monoliticky hřmělo, zatímco ve dne bylo zticha. Hluk moře možná ve dne překryjí běžné šramoty a ruchy, které bereme za průměrné denní „ticho“. Rozdíl mezi denním zmlknutím a nočním hukotem je ale tak výrazný, že se zdráháme uvěřit, že by ve hře nebylo ještě něco „tajuplnějšího“…)

Ani ustavičně rachotící noční stěna nevolala po žádné metafoře; snad proto jsem se ve svých básničkách od moře moři tak často „posmíval“, zdětinšťoval je, bláhově je umenšoval různými nehoráznými ironiemi („moře nejstarší promiň/ nejvytrvalejší děcko usínáš mi na kolenou s rozsypanýma/ kostkama/ a ze sna dál hučíš“); bylo to z rozpaků nad čirou nevýslovností, nepřehlušitelností, věčností přívalu. V nočním hluku moře se slévaly dálka s hloubkou, člověk naslouchal s úzkostí: jak je dobře, že jsme jich uchráněni. Ale zároveň: ať ta dunící stěna jednou promluví! Ať to slité hromobití nikdy nepřestane, ať už nikdy neusnu.

Ráno moře tiché, modré, nevinné jako tolikrát předtím.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.