Generativní hudba s sebou přináší zvláštní druh autorské odpovědnosti. Skladatelé zaměřují svou pozornost na „vyladění podmínek" a jedinečné formování procesu spíše než na výsledný tvar. Člen hnutí Fluxus, živě vystupující skladatel Yasunao Tone proměňuje zvuková média určená k pasivní konzumaci v nástroj nevypočitatelné tvorby.
„Mým úkolem je probouzet lidi z devatenáctého století," prohlásil Yasunao Tone. „Walter Benjamin řekl, že lidé pořád žijí ve snu devatenáctého století, a chtěl z něj lidi vzbudit. Koncertní síně nejsou ničím jiným: pořád se tu sní devatenácté století." Jak ale ukazuje letošní album MP3 Deviations #6+7, japonský hudebník nás budí i ze století dvacátého.
CD: zranit, ale nezabít
Toneovy erupce digitálního noise jsou nepochybně rázným budíkem z minulých estetik. Japonský skladatel je dnes jedním z nejstarších noiserů vůbec – narodil se v roce 1935 a přirozeně se protnul s několika generacemi avantgardy. V roce 1960 v Japonsku založil Group Ongaku, skupinu pro hudbu jako událost. Už zde, v inspiraci performancí, happeningem a Johnem Cagem vyvstal rys, který je mu vlastní dodnes: ambivalence mezi prací na procesu, při němž vzniká zvuk, a možnost vnímat výsledek samostatně jako hudební dílo (což je ovšem u tohoto umělce někdy docela náročné). V roce 1962 patřil Tone mezi zakládající členy hnutí Fluxus, zároveň se uvedl sólovým koncertem, který trval téměř sedm hodin. Poté, co v sedmdesátých letech přesídlil do New Yorku, spolupracoval mimo jiné s choreografem Mercem Cunninghamem nebo dirigentem improvizujících ansámblů Butchem Morrisem.
Když John Zorn založil svůj label Tzadik, už pro další generaci vydal Toneovo Solo for Wounded CD (1997). Tone totiž našel způsob, jak se – pomocí proužků lepicí pásky – prolomit do kódu kompaktu a nechat ho chybně přeskakovat, aniž by přehrávač disk vyplivl. V tomto momentu se snoubí útok na masově produkovaná média určená k pasivní konzumaci s vytvářením hudby, kterou předem nelze předpovědět. Nové album MP3 Deviations #6+7 na „sólo pro zraněné cédéčko" svébytně navazuje. Společné jim jsou jak estetika glitche, tak energický, nepravidelnými rytmy protkaný ráz výbušného digitálního šumu.
MP3: zvuk chybových hlášení
Tone si ani po pětasedmdesátce nedopřává oddechu a zaměřil pozornost k dalšímu současnému médiu. Po rozrušování zvuku kompaktních disků se rozhodl tvůrčím způsobem zneužít také formát MP3. Inspiroval jej princip komprese, při níž se ze spojité či přinejmenším velmi husté struktury originálního zvuku stává řidší mřížka. Ucho ji ještě dokáže vyplnit, ale redukce dat přináší zkreslení. Tento moment bývá předmětem kritiky: za snadnou dostupnost platíme daň v podobě globálního šíření chabé kvality zvuku. Kritika ale Tonea nezajímá. Chce prostě využít posunu a změny při opakovaném kódování, aby mu pod rukama vyrostlo něco nového. Kdo zná generaci Cage a Cunninghama, ví, že uvolňující role náhody tvůrce zcela zbavuje starosti, zda dílo bude odpovídat estetickým kritériím „krásy".
Svůj nový projekt popisuje Tone jako výsledek kolektivního výzkumu, který proběhl na univerzitě v Yorku, v oddělení nazvaném New Aesthetics in Computer Music. „Přál jsem si vyvinout software založený na rozrušování empétrojek. Původně jsem si myslel, že formát MP3 by jako reprodukční prostředek mohl díky interakci mezi kodérem komprese a dekodérem vést ke zcela novému zvuku. Výsledek se neukázal jako uspokojivý. Zato jsme však zjistili, že poškozený zvuk v empétrojce vygeneroval jednadvacet chybových hlášení, k nimž jsme přiřadili automatické spouštění jednadvaceti různých samplů. V kombinaci s různou rychlostí přehrávání začal vznikat nepředvídatelný a dosud neznámý zvuk. To je pilíř našeho softwaru." Skladatel-dekonstruktér Tone přidal ke zpracování zvuku ještě další prvky: při určité frekvenční délce se například obrací fáze, což vede k pestřejším témbrům a výškám tónu. Výsledný software při živých vystoupeních údajně produkuje skutečně nepředvídatelnou hudbu, což Tonea zcela uspokojuje – v duchu výroku Johna Cage: „Chci slyšet, co jsem ještě neslyšel."
Když se mnou v roce 2002 Yasunao Tone mluvil na lineckém Ars Electronica, kde tehdy v hudební kategorii získal hlavní cenu, koupil si k našemu rozhovoru červená marlbora a colu. Nevypadal na sedmašedesát – a také se nezdálo, že by cítil nějak zvlášť silnou (autorskou či otcovskou) vazbu k hudbě, která vznikla jako výsledek jeho činnosti. Jako opravdového autora generativní hudby ho zajímal proces. Kódování a dekódování, vyladění vstupních podmínek či – jak říká Brian Eno – pečlivá „příprava semen". Stromy ať rostou, jak umějí.
Autor je hudební publicista.
Yasunao Tone: MP3 Deviations #6+7. Editions Mego 2011.