Rozhodnutí komise Nobelovy ceny za literaturu letos nebylo výrazně politické. Po letech byl oceněn básník; uvádíme jeho verše z let 1958 až 1983.
Pomalá hudba
Budova je zavřena. Okny dopadá sluneční svit
a ohřívá desky psacích stolů
dost silných, aby unesly tíhu lidských osudů.
Dnes jsme venku na rozlehlé stráni.
Mnozí v tmavých šatech. Lze tu stát
na slunci, zavřít oči
a cítit, jak vítr člověka pomalu posouvá vpřed.
Zřídkakdy dojdu až k vodě. Ale teď jsem zde
mezi velkými kameny s klidnými hřbety.
Kameny, které pomalu vycouvaly z vln.
(Zvuky a stopy)
Vzbuzený zpěvem nad střechami
Ráno, májový déšť. Město je zatím tiché
jako salaš. Tiché ulice. A na
nebi burácí zelenomodře motor letadla. –
Okno je otevřené.
Sen, kde spící leží natažen
zprůhlední. On se pohne, začne
tápat po nástrojích pozornosti –
téměř ve vesmíru.
(Tajnosti na cestě)
Devatenáct set osmdesát
Jeho pohled těká po novinové stránce
a city přicházejí tak zmrzlé, že jsou brány
za myšlenky.
Jen v hluboké hypnóze dokázal být
svým druhým já
svou tajnou sestrou, ženou kráčející s těmi
statisíci
křičícími „Smrt Šáhovi!" – ačkoli už je mrtvý
– pochodující černý stan, zbožný a plný
nenávisti.
Džihád! Dva, kteří se nikdy nesetkají,
pečují o svět.
Vzpomínky mě vidí
Červnové ráno, kdy je příliš brzy
se probudit a moc pozdě znovu usnout.
Musím ven do zeleně přeplněné
vzpomínkami, jež mě sledují pohledem.
Nelze je vidět, splývají
s pozadím, perfektní chameleoni.
Jsou tak blízko, že je slyším dýchat
přestože ptačí zpěv je ohlušující.
Černé pohlednice
I.
Kalendář plný, budoucnost neznámá.
Kabel si pobrukuje lidovou píseň, jež nemá
vlast.
Sníh padá do olověně klidného moře. Stíny
zápasí na nábřeží.
II.
Uprostřed života se stane, že smrt přijde
a vezme si míry člověka. Ta návštěva
upadne v zapomnění a život jde dál. Ale oděv
je v tichosti šit.
(Divoké náměstí)
Ze švédských originálů Hemligheter på vägen (Tajnosti na cestě, Bonnier, Stockholm 1958), Klanger a spår (Zvuky a stopy, Bonnier, Stockholm 1966) a Det vilda torget (Divoké náměstí, Bonnier, Stockholm 1983)
přeložila Jana Witthedová.
Tomas Tranströmer (celým jménem Tomas Gösta Tranströmer, nar. 1931 ve Stockholmu) studoval psychologii, dějiny literatury a poetiku na stockholmské univerzitě. Po celý život až do roku 1990 se vedle poezie věnoval profesi psychologa. Debutoval v roce 1954 sbírkou 17 dikter (17 básní), jež je považována za začátek nové éry ve švédské literární historii. Vydal třináct básnických sbírek, z toho tři po roce 1990, kdy ho postihla mrtvice. Způsobila mu částečné ochrnutí a zasáhla i řečové centrum. Básník je schopen vyslovit jen několik slov, ale komunikuje i jinými způsoby: levou rukou může trochu psát a hrát na klavír (v den přijetí Nobelovy ceny hrál Nálady, dojmy, upomínky Zdeňka Fibicha). Ve Švédsku se můžeme poměrně často setkat s názorem, že Tomas Tranströmer je nepolitický autor. To je chyba, jíž se dopouštějí lidé nechápající rozdíl mezi politikou a propagandou v literatuře. Nepřesné je také tvrzení, že Tranströmer je mystik. Sám se takovému zařazení vehementně brání: „Mystik je ten, kdo stál Bohu tváří v tvář. Já jsem ho viděl jen ze strany, jak běží okolo. A ani tím si nejsem zcela jistý." Jeho láska k přírodě a hudbě a zkušenosti z práce psychologa se však v jeho poezii beze sporu silně odrážejí. U nás vyšly ukázky ve Světové literatuře (č. 4/1992) v překladu Libora Štukavce, v antologii švédské poezie Ostrými paprsky (Nakladatelství Vlasty Brtníkové 1999) v překladu Milana Richtera a Dagmar Hartlové. Na Slovensku vyšly výbory Básne pre živých a mŕtvych (Knižná dielňa Timotej 1996) a Medzi allegrom a lamentom (MilaniuM 2001), obojí v překladu Milana Richtera.