Premiér Petr Nečas trpí zvláštní netrpělivostí, která se mění v nutkavou potřebu vyjádřit se. Když poprvé vystoupil proti demonstraci odborů a přitom nápadně zpochybňoval jejich legitimitu odkazem na kvantitativní nedostatečnost jejich podpory (málo odborářů, malá moc), dalo se to ještě pochopit. Přece jen hrozilo, že proti jeho vládě budou stát desítky tisíc nespokojených občanů, a to žádnému ministerskému předsedovi na světě nemůže dělat radost. Tnout do živého předem má v takové chvíli smysl předběžné obrany, vysunutí barikády vpřed pro případ, že by vlna, která přichází, byla obrovská a silná.
Nečasovi to vyšlo. Demonstrace velký úspěch nepřinesla, ačkoliv průzkumy veřejného mínění tvrdí, že skoro 80 % občanů nesouhlasí s „reformami", které jeho vláda nachystala. Do ulic se nikomu moc nechce, odpor se v Česku tradičně pěstuje mimo scénu: doma nebo v restauraci, takže premiér vlastně ani nemohl prohrát. Následovaly další preventivní údery proti kritikům, naposledy před demonstrací proti korupci, kdy premiér přirovnal pořadatele k partyzánům, náhle zrozeným před koncem války. Tehdy ovšem věděl, že do ulic přijde maximálně pár tisíc, ne-li set lidí, přesto neodolal a rýpnul.
Vzhledem k tomu, že z takových premiérských rýpnutí se už stala zajímavá série, roste podezření, že jde buď o jistou charakterovou výjimečnost Petra Nečase, anebo se jedná o politickou strategii.
K prvnímu vysvětlení se přidává řada argumentů: nejvíce asi to, že premiérovy útoky obvykle mají humorný rozměr, alespoň podle toho, že se v takových chvílích rád usměje svému vtipu, přestože ten často není úplně povedený, ale spíše toporný, až nemístný, jak ostatně dokazuje příklad s partyzány. Humor je totiž premiérovou obecnější obranou: vyjadřuje jeho nejistotu, ale i skrytou agresivitu, kterou chce své nejisté sebe-vědomí podržet. Když Nečas vtipkuje, je to vždy důvod k pozornosti, protože se děje něco hlubinně-psychologického, co ale může jinak osvítit jeho suchopárnou, až úřednickou kariéru. Pro variantu politické strategie naopak hovoří fakt, že podrývání autority provádí premiér systematicky právě na odborech, nejsilnějším a nejnebezpečnějším kritikovi vlády. Dělal to dávno předtím, než se stal premiérem. Odbory jsou soupeřem, kterého je dobré předem shodit.
Rozhodovat v tomto případě, co převažuje, asi úplně nepřísluší autorovi publicistického sloupku, nýbrž odborníkům na lidskou duši (i když odpověď by jistě byla velmi zajímavá a politicky důležitá). Ale na tom, kdo či co může za to, že premiér takto „ujíždí", zas tolik nezáleží, hlavní jsou praktické důsledky této nutkavé potřeby poškozovat soupeře. A ty jsou zřejmé: delegitimizace protestů, zneuznání soupeře, který je odhalen jako někdo, komu nejde o věc, nýbrž o moc, k jejímuž získávání zneužívá občany, kteří by jinak museli rozumem dojít k tomu, že každý takový protest se staví proti logice věcí, která jako by už sama o sobě říkala, jak se máme chovat a čemu se máme podřídit.
Premiér Nečas tedy de facto provádí opak toho, co jindy slouží za základ vzniku společného prostoru, na němž se teprve vykonává běžná politika ve smyslu obstarávání, dělení a kultivace společného. Místo uznání druhého, byť ho vnímám jako soupeře (a právě proto, že ho tak vnímám), přichází jeho snižování a vylučování ze skupiny racionálních tvůrců politiky. Racionalita je důležitá: odbory nejen že nikoho nereprezentují, ale ke všemu opouštějí prostor politické racionality, tak jak si ji představuje předseda vlády, a uchylují se k nesmyslným akcím v ulicích. Odbory nejsou relevantním politickým faktorem, protože jim chybí racionální artikulace na místě, které politice přísluší.
Nečasovy výpady ale přinášejí mnohem ambivalentnější účinek. Předseda vlády vylučuje protestní hlasy z prostoru jednání, aby se zbavil soupeře či spolutvůrce politiky (ale tím je také vyzdvihuje). Zároveň tím nutí všechny protivníky k tomu, aby se přizpůsobili jeho racionalitě a přišli tím o odlišnost, protože jinak nebudou slyšet. U odborů, které už dávno pronikají do běžné politické sféry a způsobem argumentace i argumentačním aparátem (zbraně vlády jsou zbraně odborů: ekonomická analýza, konstrukce systému) se překrývají s vládním diskursem, tvoříce tak jen druhou stranu téhož, se to vcelku daří. Politika se stává prostorem stejného, a v jednom světě, v němž si v základě všichni rozumíme, už jde jen o to, jak provést potřebné parametrické úpravy, o nic víc.
Premiérovy výpady nakonec utlumují to, co je na politice to hlavní a inspirativní, a co ji také činí politikou: střet světů, konflikt postojů a úhlů pohledů, bitva odlišných racionalit. A to je možná také odpověď na psychologickou otázku, která byla implicitně položena výše. Čeho se to pan premiér vlastně tolik bojí…?
Autor vede kulturní redakci České televize.