Dinosauři a experimentátoři

Literární časopisy mají ve Francii velkou tradici. Dlouho hrály důležitou roli z uměleckého, vědeckého i společenského hlediska, byly prostorem, kde se doslova odehrával literární život: publikovaly se v nich texty teoretické i umělecké, a to poezie, próza, drama i tvorba esejistická, na stránkách časopisů (nazývaných vznešeně a důstojně revue) se vedly diskuse a odehrávaly přestřelky, vycházely tu všechny důležité manifesty – literární i politické. Sloužily také jako nenahraditelná platforma pro začínající autory či místo, kde se objevovaly první verze románů. Romány, například ty Zolovy, tehdy většinou vycházely nejprve na pokračování – v jeho případě dokonce v novinách. Postupně ale literární revue ztrácejí na významu: na jedné straně je v mnohém nahradil od jisté doby velice pružný knižní trh, na druhé straně je schopností rychle reagovat na to, co se děje, předčí noviny a hlavně televize. Navíc už nějaký čas nabízí prostor pro tříbení názorů a komentování situace politické i kulturní především internet… Ten ostatně pomalu vytlačuje z předních pozic jak knihy, tak noviny – alespoň v té v podobě, jak jsme si na ně v posledním století zvykli.

Revue jako relikt i experiment

I u nás až do devadesátých let minulého století například slavná Světová literatura (1956––1996) doplňovala a v mnohém i nahrazovala knižní trh – byla prvním a často jediným místem, kde se aspoň v recenzích s ukázkami představovala zahraniční literatura. Podobně i ve Francii tradiční revue publikovaly zejména kratší texty či úryvky rozsáhlejšího díla. Tento formát literárních časopisů existuje dodnes, ale zdaleka ne v rozsahu a v nákladech jako dřív, také jejich dopad, totiž přímý vliv na literární scénu, je mnohem menší.

Přesto i revue v té tradiční podobě stále existují – v prvé řadě jsou to periodika založená před desetiletími, většinou zaštítěná velkými nakladatelstvími a spojená s některým z významných spisovatelů či filosofů. To ale neznamená, že by ustrnula a přežívala beze změn. Dokonce i jedna z prvních, slavná La Nouvelle Revue Française (NRF), která vychází už od roku 1908, byla sice v poslední době převedena z měsíčníku na čtyři čísla do roka, ale snaží se držet krok s novými pohledy na literární tvorbu – dnes v ní publikují zavedení autoři, ale i mladé tváře, například Maurice G. Dantec nebo Muriel Barbery; sympatické je, že představuje v překladech i díla zahraničních spisovatelů. K úctyhodným dinosaurům, kteří si dodnes drží své místo na trhu i zájem autorů promlouvat z jejich stránek, dále patří třeba Les Temps modernes, Critique, Europe, La Règle du jeu. Jakousi druhou mízu chytila ve Francii literární periodika někdy po roce 1980, kdy známý spisovatel a filosof Philippe Sollers zakládá L’Infini nebo vzniká časopis Java, ve kterém začínali vedle zavedených autorů mnozí dnes už rovněž slavní básníci, například Christophe Tarkos či Nathalie Quintanová.

Dalším modem vivendi pro literární časopis typu revue je dnes vymezení se jako platforma pro experiment, deklarování vyhraněných stanovisek, často zkrátka vyjádření určité alternativy k hlavnímu proudu, považovanému za ovlivněný – a zkažený komerčními hledisky. Ke konci 20. století vznikla periodika jako Ligne de risque, za nímž stojí Y. Haenel a kde publikují známí autoři (Philippe Sollers, Mehdi Belhaj Kacem, François Jullien), Nioques s neméně známým spisovatelem v čele (JeanMarie Gleize). Některá z nich nemají dlouhého trvání: časopis byl jedním ze způsobů prezentace například hned dvou uskupení, v nichž důležitou roli hrál Maurice G. Dantec: radikálně filosofického Tiqqun a po literárním experimentu volajícího EvidenZ. Známý je příklad La Revue Perpendiculaire, kde začínal publikovat Michel Houellebecq, který se právě následkem roztržky s redakcí, jež se týkala hlavně základního směřování periodika, stal slavným spisovatelem. Další časopisy se profilují jako „mladé“ a „pařížské“, aniž by to znamenalo újmu na jejich kvalitě či renomé – například Décapages, Bordel (s vůdčí postavou F. Beigbedera) či anarchističtější La femelle du requin.

Mnohé časopisy jsou záležitostí srdeční a komunitní – vycházejí v malém nákladu, protože jsou vytvářeny a čteny určitým společenstvím, nejčastěji vymezeným místně. Nemusí mít dlouhý život, ale určitě mají cenu. Jsou vlastně jakousi obdobou někdejších literárních salonů, někdejších nízkonákladových tisků, když ještě technika a distribuce znamenala největší problém.

Z okraje do hlavního proudu

Dnešní většinový model literárního periodika však už není zmíněná „revue“, ale spíš typ „magazine“, který stojí převážně na ohlasech a jehož cílem je informovat: přináší kritiky a další články o nových knihách, rozhovory se spisovateli a básníky, v menší míře pak i shrnující studie nebo eseje o určitých tendencích v literatuře a kultuře obecně. Zdá se, že publikovat úryvky není třeba, neboť nakladatelství jsou schopná chrlit jakousi tresť všeho použitelnějšího z široké nabídky autorů známých i neznámých, osvědčených i začínajících, výjimečných – i grafomanů.

Na cestu nastoupenou tradičním kritickým měsíčníkem Le Magazine littéraire (založen 1966), který je v nabídce druhé skupiny periodik nejserióznějším, se o deset let později vydal časopis Lire – vymezil se „američtějším“ přístupem: pustil na své stránky reklamu, literaturu nepojímal jako záležitost určenou jen vzdělané elitě. Pokusem spojit koncepci „revue“ a „magazine“ lze vidět třeba už ve zmíněné tradiční Europe, z novějších se touto cestou daly například Transfuge nebo Le Matricule des Anges – časopis významný proto, že jeho záměrem je věnovat se kvalitní literatuře autorů, kteří z různých důvodů zůstali mimo zájem velkých a známých literárních magazínů nebo literárních příloh deníků.

Úspěšným pokusem, jak se prosadit, byl v nedávném desetiletí nástup kulturního časopisu Les Inrockuptibles, který se profiloval jako velice solidní periodikum referující o umění ve všech jeho podobách a žánrech, tedy o literatuře, filmu, výtvarném umění nebo architektuře…, a hlavně také rocku, popu i novějších proudech hudební scény. To vše ale prostřednictvím obšírných, nebývale poctivě odvedených článků, rozhovorů, kritik. Dříve jednička zejména pro mladší publikum dnes již o renomé přichází, není už hlasem alternativním, ale je blíže střednímu proudu, orientuje se dokonce i na módu, pravděpodobně aby oslovila širší obec a dosáhla rentability.

Vzhledem k tomu, že francouzský trh je mnohem větší než náš, se periodika určená širší veřejnosti spíše udrží. Přestože všechny významnější deníky vydávají jednou týdně literární přílohu, své publikum si najdou i měsíčníky jako Le Magazine littéraire, Lire, Books nebo dvouměsíčník Le Magazine des livres – luxusní časopisy tištěné na křídovém papíře. Jen některé literární revue najdou útočiště u různých nakladatelů (či jimi byly přímo založeny). U mnoha méně známých projektů je běžné i samofinancování, někdy vycházejí čísla nepravidelně, neboť se čeká, dokud se neseženou prostředky na vydání anebo dokud se nesejdou příspěvky.

Akademici a blogeři

A kdo časopisy čte? Ty s většími náklady mají nejširší publikum. Tradiční „intelektuálskou“ Quinzaine littéraire, jak mi s odkazem na pravidelně pořádané ankety sdělil její redaktor Norbert Czarny, dnes kupují hlavně lidé vzdělaní a spíš bohatší: jde zejména o prostředí univerzitních profesorů, kteří s časopisem v podstatě vyrostli. Sám Czarny potvrdil, že mladí Quinzaine – bohužel – nečtou. A to přesto, že je k mání ve všech univerzitních knihovnách. Co tedy čtou? Claire Legendrová, spisovatelka žijící přechodně v Praze, mi pohotově odpověděla: pokud má někdo o literaturu zájem, všechno dnes najde na internetu. Přičemž formát některé ze známých revuí – i když zrovna publikované na webu – je zárukou předchozí selekce, popřípadě redakčního zpracování. Internet je tedy pro literární revue spásou především z praktických důvodů: publikovat virtuálně vyjde levněji než tiskem a přitom jsou texty mnohem snáze dostupné.

Časopisy typu „magazine“, tedy kritické, ale mladí nejspíš na internetu ani nehledají. Většinou se realizují tím, že si sami vedou čtenářské blogy. Těch je ostatně na síti, aspoň francouzské, opravdu hodně. Zatímco ještě nedávno se dalo rychle dogooglovat k recenzím novinových literárních příloh (i když některá z francouzských tištěných periodik dosud odmítají dávat obsahy na web), při vyhledávání dnes obsazují první pozice právě články „neznámých“ blogerů – lidí, kteří na to sice třeba nemají vzdělání ani redakční zaškolení, ale kteří prostě rádi čtou a mají chuť se o čtenářské zážitky podělit. A to možná není pro literaturu zas tak špatná zpráva.

Autorka je překladatelka a šéfredaktorka internetového časopisu iliteratura.