Po snímcích Miroslava Tichého (1926) sáhla řada evropských i amerických sbírek: od Galerie Klatovy/Klenová přes Centre Pompidou v Paříži po sanfranciské Muzeum moderního umění. Spolu s retrospektivou v Galerii hlavního města Prahy se objevilo nové Tichého album, obsahující všechny exponáty.
Kurátorka Olga Malá avizovala výstavu Podoby pravdy coby „výsledek setkání dvou osobností kacířské reputace: velkého fotografa Miroslava Tichého a bývalého situacionisty Gianfranka Sanguinettiho“. Tichý „byl jako umělec dlouhé roky opomíjen“, až se mu v osmdesáti letech dostalo „nečekaného úspěchu a slávy, kterou však odmítá a o své výstavy se nezajímá“.
Jádro manipulace
Italský sběratel Sanguinetti vyrukoval s koncepcí „přísného výběru“, upřednostňujícího „výmluvnost symbolů“, jimiž měly být Tichého monotematické záběry v šedesátých a sedmdesátých letech protkány. Podle Malé tak nalezl k vystavenému dílu odpovídající klíč. Už před Sanguinettim ale z Kyjova odnesl Tichého objevitel Roman Buxbaum krabici těch pohledů na ženská těla, které sám uznal za vhodné. Ani se symboly to nebude tak žhavé, aby se na ně dalo spolehnout. A k čemu má vlastně rétorické zaklínání publika sloužit?
Sanguinettiho předmluva k albu se nám snaží mimo jiné namluvit, že všestranná technická degradace snímků naplňuje záměr umělce, usilujícího ve věku reprodukovatelnosti o návrat benjaminovsky ztracené aury. Stačí ale nedoostřit, aby se černobílá fotka televizního programu stala něčím jiným než (někdy až pornografickým) předobrazem?
Svůdná privatissima nestřežených chvil jsou bohužel opět předkládána v polemice k Tichého pověsti slídiče. Získal ji v dobách, kdy ho Kyjované znali jako spoluobčana, jemuž zapověděli vstup na plovárnu nejen z hygienických důvodů. Interpretační manévry sotva zastřou fakt, že Tichý šel po obscénních záběrech, sloužících výhradně neuměleckým potřebám. Doličné snímky prostě tají voyeurství a vše, co s ním souvisí.
Chladné ohnisko
Při instalací se Sanguinetti neohlížel na meze prostoru, proměněného vestavěnými příčkami v kolumbárium. Překročil i kapacitu běžného zájmu o jednostrannou vizi ženství. Velkoryse pojatá kniha pestře tištěné kazy nerozměrných originálů místy zvětšuje, čímž ještě zdůrazní jalovost jejich významu. Nejspíš tak přibližuje moment, kdy se ohlas Tichého focení vyčerpá. Nemohu si pomoci: na 250 příkladů Tichého lpění na odmítavých idolech svou stereotypností posléze unaví i první signální soustavu. Ostatně ukázky ujetých kreseb kýženou uměleckost rovněž problematizují. Mimoto mě opakovaně zaujal háček na tašce firmy Baťa. Neodkazuje ryze tuzemský symbol mimo šedesátá a sedmdesátá léta, kam Sanguinetti všechny momentky šmahem situoval?
Dovolímli si přece hájit jak výstavu, tak monografii, potom proto, že šíře průřezu pozůstatky někdejších Tichého spádů je přiměřeným podkladem k diskusím o jejich hodnotě. Zdá se, že Sanguinetti a další zapůjčitelé Tichého věcí vsadili na konjunkturu, rozpoutanou českým Švýcarem Buxbaumem. Pravda, vystavené sbírky nezaložily nákupy od buxbaumovské Nadace Tichý Oceán. Vznikaly s pomocí Jany Hebnarové, dle Galerie hlavního města Prahy držitelky všech Tichého práv. Buď jak buď: obhajovat investice každopádně přijde k duhu. Údajně se na evropských trzích za vybraný kousek od Tichého platí deset i více tisíc eur. Zatím. Nebudou nakonec motivací celého posuzovaného podniku obavy z nadcenění neautorizovaných banalit?
Autor je fotograf a publicista.
Miroslav Tichý: Podoby pravdy. Kurátoři Gianfranco Sanguinetti a Olga Malá. Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 15. 12. 2010 – 6. 3. 2011.
Miroslav Tichý: Les Formes du Vrai / Podoby pravdy. Kant, Praha 2011, 248 stran.