Když vstoupila Česká republika do Evropské unie, blahopřáli mi známí z Bulharska s dovětkem: „Vy jste ale nikdy nepřestali být součástí Evropy.“ V lednu loňského roku jsem jim gratulaci ráda oplatila a při nedávné návštěvě Sofie jsem měla dojem, že se věci již posunují k lepšímu. Návštěvníka překvapí nové letiště, opravené fasády domů, čistší ulice. V restauracích narazí na západní cizince s mladými Bulhary a Bulharkami oblečenými v byznys stylu a hovořícími skvělou angličtinou. Obchody s módou jsou plné zboží a hrdé prodavačky prohlašují: „Ano, to pochází z Bulharska.“ Jak ale vnímají změnu, kterou Bulharsko během ročního členství v EU prošlo, řadoví občané?
Provedla jsem soukromou sondáž a přímo či za pomoci svých přátel jsem oslovila asi stovku lidí. Překvapila mě ochota až radost, s níž Bulhaři odpovídali, i hloubka jejich zamyšlení. Odpovědi přicházely od celkem vyváženého vzorku populace: věkové rozmezí bylo 14 až 75 let, mezi respondenty patřili vysokoškolští učitelé, studenti, podnikatelé, techničtí pracovníci, uklízečky, lesní dělníci i penzisté. Mohli odpovídat anonymně, ale často uváděli svá jména se slovy: „Já se za svůj názor nestydím.“
Dvě třetiny oslovených přijaly vstup do EU s úlevou. Unie pro tyto Bulhary představuje „systém s přísnými a jasnými pravidly a zákony, platnými pro všechny“, který přinese „řád – především v ekologické a sociální sféře“. U zbývající třetiny však převažoval názor, že členství v EU je sice dobrá věc, Bulharsko však na něj ještě nebylo připraveno: „Měli jsme počkat, podobně jako dříve Španělsko a Portugalsko.“ Menšinové, avšak kategorické „ne“ vůči vstupu do EU zaznívalo nejen z úst starších lidí: „Jsem přesvědčen, že se EU dříve nebo později rozpadne, a to z politických důvodů“, ale překvapivě i od několika nejmladších respondentů, což lze možná částečně vysvětlit mladickou skepsí: „Jsem proti vstupu, situace v Bulharsku se spraví za sto let“ nebo „Od EU nečekám nic dobrého. Jsme malý státeček, rozmetaný mezi mocenské síly.“
Bulhaři si chválí zejména možnost cestovat, což v takové míře nikdy dřív nešlo: „V době, kdy nebyly hranice, nedalo se tak rychle cestovat, a když se objevila auta, byly zase hranice.“ Vysokoškolští studenti využívají možnosti studovat v zahraničí, ač někteří z nich tvrdí: „Když mělo Bulharsko statut kandidáta EU, disponovali jsme více stipendii; teď z nich polovina odpadla, zůstal prakticky jen program Erasmus.“ Oficiální statistiky publikované v říjnu deníkem Sega však nepotvrzují, že by byly možnosti studentů omezeny. Podle nich se během posledních tří let zvýšil počet bulharských studentů v zahraničí na dvojnásobek, tedy na 54 000.
Bulhaři očekávají také větší uplatnění na evropském trhu práce. V minulých letech do zahraničí odcestovalo za prací mnoho Bulharů. Začalo se dokonce hovořit o „odlivu mozků“. Jedna z respondentek, právnička, která pracuje dva roky ve Vídni, dokonce uvedla, že jejím největším přáním do budoucna je, aby se začali lidé se zahraničními zkušenostmi zase do země vracet.
Růst i nerovnost
Kritika za nesplněná očekávání padá ve většině případů na hlavu bulharské vlády. Frustrace jsou rázu politicko-ekonomického: „Zatím se modifikovala rétorika bulharských politiků, nikoliv však vlastní obsah řízení.“ Bulhaři touží po evropském standardu života. Uvědomují si však, že se „dobré věci dějí pomalu“. Uznávají, že podle makroekonomických ukazatelů ekonomika roste (v letech 2004–2007 činil růst HDP přes šest procent), ale trápí je fakt, že „ve vnitropolitickém plánu se prohloubila sociální krize a nerovnost“, „chybí silná střední vrstva – základ občanské společnosti“ a vzrůstá inflace (za rok 2007 činila 10 procent), což má za následek, že „zatím máme evropské jen ceny, nikoliv platy a důchody“. Zdražování pochopitelně nejcitelněji zasahuje důchodce: „Při poslední návštěvě lékárny jsem tam za léky pro jednu osobu na měsíc zaplatila víc, než je můj důchod,“ uvedla v anketě jedna z nich. Od EU Bulhaři očekávají pomoc v boji s korupcí: „Nejsme schopni to sami zvládnout.“ Uvědomují si velké možnosti grantů z EU (do roku 2013 má objem dotací dosáhnout 6,8 mld. eur), vidí drobné úspěchy v infrastruktuře, poukazují však na malou informovanost, nedostatek zkušeností s vytvářením projektů a především na silnou byrokracii.
Členství v EU Bulharům prý také dodalo větší sebevědomí hlásit se o svá práva, což se projevilo například v nejmohutnější učitelské stávce vůbec, která proběhla v minulém školním roce. Nejde přitom jen o malé platy ve školství, ale i o nízké subvence do vědy a výzkumu. K učitelům se přidali lesníci a lesní dělníci, předtím (ač v menším rozsahu) stávkovali či protestovali lékaři, železničáři, řidiči. Největší pesimismus obecně panuje na venkově. Jeho obyvatelé jsou frustrovaní z rozvratu zemědělství, „udušené“ domácí průmyslové výroby. Deprimují je vylidněné obce a fakt, že staví-li se zde či renovuje, je to na úkor vysokého zadlužení.
Optimisty lze naopak najít často mezi zaměstnanci soukromých domácích firem. „Mnoho věcí v byznysu se usnadnilo, například dovoz a vývoz zboží. Granty z EU také zlepší život v Bulharsku – například půjde o projekty silnic, kanalizace, vodovodů. Zatím se mnoho věcí nezměnilo, ale změny přece jen jsou. Především je však zřejmé, že jsou nezvratné a jen k lepšímu,“ uváděl ve své odpovědi desetičlenný kolektiv soukromé firmy, jehož průměrný věk je 34 let.
Autorka působí v Národní knihovně.