Karel Šiktanc. Jak?

Petr Hruška publikoval knižní studii o Karlu Šiktancovi. Co to ale znamená – napsat knihu o žijícím básníkovi?

Monografie o význačných postavách, v dobovém jazyce „výtečnících“, byly kdysi oblíbeným žánrem literární historiografie. Jejich obliba postupně klesala, až se z literárněvědné produkce skoro vytratily: nepočítámeli náběhy k širšímu textu či texty různě dobově podmíněné, chybí dnes kniha i o autorech zásadních. Mezeru se nyní snaží zaplnit Host novou edicí Tváře české literatury; její 2. svazek (1. vydaný) nese název Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Autorem je jiný básník, Petr Hruška, a objemnou knihu vybavil řadou ilustrací a cenných příloh (kalendá­rium, bibliografie atd.).

 

Text a kontext a život

Soudobá vědecká diskuse se chápe spíše témat věcných a obecně inklinuje k drobnějšímu záběru. Tvůrčí osobnost přestává být oblíbené téma. Snad to má své důvody: osobnost kteréhokoli člověka integruje obrovské množství problémů či jevů, které však plného významu nabývají nikoli v kontextu této osobnosti, ale především v kontextu pro sebe relevantním. Aplikováno přímo na Šiktance: autorovy knihy mají smysl v kontextu jiných knih, autorovy občanské postoje v souvislostech politických dějin, autorovy pohádky ve srovnání s vývojem žánru pohádky… Samozřejmě že i lidský život je kontext, a to rozhodně ne nevýznamný. Problém však vyvstává ve chvíli, kdy se všechny děje, jež se v tomto životě objeví, pokoušíme vyložit právě z tohoto života – a biografie k tomuto hermeneutickému klíči sahá jaksi nutně, ze své vlastní definice.

 

Život a dílo

Klasická biografie sleduje rovnoměrně „život“ a „dílo“; Hruška sympaticky zohledňuje Šiktancovy texty, popsaný problém se tak ale zdůrazňuje. Zatímco životní události dávají primárně smysl v rámci života, o textech, jež básník píše, to neplatí. Biografie vnucuje vidět každou novou sbírku jako stupínek v autorově vývoji, ačkoli by ji snad bylo výhodnější vidět jako literární událost s vazbami a významem primárně literárními. O to se Hruška poctivě snaží; a přece, kupříkladu když cituje z Českého orloje („Dobrou noc, Výsosti/ Ta hrstka sluhů – toť váš sad“!), zůstává v mantinelech Šiktancova života a nezachytí vztahy k Máchovi a Erbenovi, jež se z těch, byť jen několika slov tak silně hlásí. Opakovaně popisovaná Šiktancova fascinace sepětím člověka a rodu, mrtvých i živých, zase naléhavě žádá o (jakoukoli) zmínku o Čepovi či Hrubínovi. To v žádném případě není kritika Petra Hrušky – jen poukaz na apriorní omezení daného žánru.

Další problém je stylová nerozhodnost. Je řeč o Šiktancovi – nebo o literatuře? A jde tedy o biografii, tj. o vyprávění na pomezí biografického románu, nebo o odbornou studii? O tu se Hruška pokouší především – důrazem na literárněvědnou interpretaci, ale i formálními znaky, poznámkovým aparátem apod. Často se soudí, že o poezii lze mluvit esejisticky, intuitivně, ale přitom právě zde je třeba velmi přesného terminologického vyjadřování. Hruška však příliš často sklouzává k nepřesnostem (pleonasmy typu „text jako souhrn vícehlasí“, pseudovědecký výčet žánrů obsažených v Českém orloji) a nejasnostem (proč označuje název sbírky Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel za nezvykle, až barokně rozvitý, proč myslí, že Vánoce a Velikonoce „ztělesňují dávnou urozenost ducha“?).

 

Životopis živého

Text přespříliš zaplňují výroky typu „je to všechno ostře určité a soukromé a zároveň unikavé a povznesené do par zobecňujícího mystéria“. Taková věta v posledku téměř nic nesděluje – rozhodně ne v kontextu odborného psaní o literatuře. Největší autorova slabina je mnohomluvnost. Jakkoli Hruška u Šiktance tolikrát chválí schopnost mlčet, mluvit náznakem, sám se nevyhne opakování již řečeného, pleonasmům či zbytečným exkursům (výklad o povaze doby apod.). Možná i to je past žánru: biografie žijícího autora neumožňuje odstup, vytyčení podstatného a eliminaci marginálního. Hruška je pak nucen popisovat každou sbírku, všechny životní epochy, obšírně mluvit, ale příběh, který píše, nemá konec, je stále v pohybu. Snad právě snaha tento pohyb zachytit vede k mnohomluvnosti, vršení slov a vět. Recenze nemá vyznít negativně. Úkol, jejž si Petr Hruška dal, je těžký: mluvit o básni je obtížné, mluvit o živém člověku je ošidné. Souhrnný text o Šiktancovi potřebujeme. Otázkou je, jak jej napsat.

Autor je bohemista.

Petr Hruška: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Host, Brno 2010, 400 stran.