David Drábek
Koule – rozhlasové anabolikum
Český rozhlas 3 – Vltava 25. 1. 2011
Obsah rozhlasové tragikomedie Davida Drábka zná v hrubých rysech leckdo, i když hru v rádiu nezastihl. Média se šťavnatého kusu (humor inspirovaný koulařkou, sportovní funkcionářkou, podnikatelkou a místopředsedkyní Rady české televize H. Fibingerovou) s vděkem chopila a před odvysíláním i po něm z textu citovala, častěji bohužel ten jednodušší humor. Drama si objednala stanice Vltava pro cyklus Vinohradská dvanáctka, kde se inscenují nové tuzemské hry. Koule se vysílala jako první (na internetu ji načerno vypátráte i teď) a je pojata jako rozhlasový rozhovor s koulařskou legendou Milenou. Autor si vybral vynikající současné téma (tím myslím mediální rady a úroveň jimi kontrolovaných médií, nikoli doping sportovců v ČSSR) a velkou část z něj po slibném úvodu zahodil. Hra je plochá, soustředí se hlavně na (jazykově přesné, bylo z čeho čerpat) vykreslení směšnohrdinské postavy, monstra vyvolávajícího údiv a lítost namísto potřebné ostražitosti. Za nejlepší na tomto díle považuji vystižení žánru reklamní potlach (hra je od skutečných pořadů na Vltavě, třeba Setkávání nebo Čajovny k nerozeznání) a samozřejmě následný mimoumělecký život Koule. Tedy jednání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, komentář B. Tachecí („bude Český rozhlas formou obdobných her nadále manipulovat s veřejností…?“), hrozba trestním oznámením a hlavně poznámka prozatímního ředitele ČRo P. Duhana, že se „zvýší pozornost při dramaturgických postupech na jednotlivých hrách“. Tohle všechno discokoule osvítila.
Karel Brávek
Divadelní revue č. 3/2010
Třetí, poslední loňské číslo Divadelní revue se věnuje především dvěma tématům: Divadlo a náboženství a Jerzy Grotowski. A to na dvou stovkách stran. V čísle doznívá fakt, že rok 2009 byl v Polsku rokem Grotowského, což se projevilo i v Česku v zájmu o jeho dílo. Domácí teatrologie má polské prostředí stále velmi na zřeteli a odkaz Grotowského a jeho spolupracovníků zajímá nejen místní teatrology, ale i divadelníky (jmenujme například tvůrce kolem režiséra Petra Boháče). V čísle samozřejmě nechybí příspěvek Jany Pilátové, někdejší Grotowského stážistky a autorky rozsáhlé publikace Hnízdo Grotowského, kterou v roce 2009 vydal pražský Divadelní ústav (knihu v čísle recenzuje Petr Boháč). Čtenářské pozornosti by neměla uniknout ani vzpomínka Nebyl jsem pouhým účastníkem od Jaroslava Svobody, který byl v roce 1980 přítomný na akci Strom lidí, organizované Divadlem Laboratoř pro širokou veřejnost. K tématu Divadlo a náboženství se vztahují mj. studie o Mastičkáři (Martin Bažil) nebo jezuitských školských hrách (Kateřina Bobková-Valentová). K rozhovoru si časopis tentokrát přizval divadelního historika Adolfa Scherla. Užitečný je obsah Divadelní revue 2010, tedy jejího 21. ročníku (tematicky se ročník zaměřil na přístupy k divadlu a Národní divadla – ve svém prvním čísle, a na rok 1989 a kočovné komedianty v čísle 2), který trojku uzavírá.
Jana Bohutínská
Jan Prošek, Jan Krtička
Výlet
Kurátor Vladimír Havlík
Komunikační prostor Školská 28, Praha 1, 8. 2. – 3. 3. 2011
Zvukové umění se pomalu šíří i do českých galerií. Jedním z mála míst, kde lze zvukové experimenty slýchat pravidelně, je Školská 28. I výstava Jana Proška a Jana Krtičky je skoro výhradně zvuková. Propojené instalace tematizují přemýšlení o krajině a reflektují náš vztah k životnímu prostředí, říká tisková zpráva. Z řady reproduktorů na stěnách zní záznamy z cesty, kterou dvojice v protilehlých směrech podnikla na kole z Olomouce a České Lípy: setkali se uprostřed. I v instalaci zůstali napůl cesty. Prošek po cestě pořizoval zvukové záznamy zachycující proměny krajiny, Krtička slovní popis míst. Škoda, že kompozice nijak nepracuje s pohybem a prostorem; je z ní trochu cítit touha vykřesat z cesty za každou cenu (a rychle) umělecké dílo. Dohromady sice zvuky tvoří pěkné ševelení, poslech jednotvárných popisů s uchem u reproduktorů však brzy unaví. Proškova videoinstalace Médium proměny je „ideální“ kompozicí krajiny. O umění a krajině byl v galerii 14. 2. uveden pořad Místa a krajiny: Vladimír Havlík mluvil o rekonstrukci cesty, kterou roku 1981 podnikl do Maďarska a Bulharska, v létě 2010 ji zopakoval s umělci B. Klímovou a F. Cenkem, marně doufaje v nalezení někdejší „divočiny“ a bezprostřednosti; Miloš Šejn představil pár let starý projekt SPELAEVM VENERIS (Venušina Sluj), interpretující odkaz Josefa Mánesa; Josef Daněk, Aneta Soukupová a Vojta Horálek pak ideu „důstojného trampování“, rozvíjející pojem divočiny digitálně. Jako by umění v krajině muselo být rekonstrukční nebo mystické, anebo obojí zároveň.
Lenka Dolanová
Etienne Chambaud, Claire Fontaine
Písař Bartleby
etc. galerie, Praha 2, 19. 2. – 11. 3. 2011
Dne 17. 2. se v tranzitdisplayi uskutečnila prezentace skupiny Claire Fontaine. „Readymadeoví umělci“ (jak sami sebe nazývají) představili přehledově svou tvorbu. Neonovými nápisy ve veřejném prostoru mj. upozorňují na rasovou problematiku v emigrantských čtvrtích či využívají obecnějšího konstatování („Kapitalismus zabíjí lásku“). Některé z instalací mají svěžest starého dobrého DIY: třeba návod pro občany, jak zmanipulovat měřič elektřiny, jiné jsou skutečnými ready-mady (např. nástroj k demolici domů). Světla v policích z IKEA, běžně používaná k nahrazení slunečního svitu, způsobila galerii excesivní spotřebou elektřiny zkrat. Instalace ze zápalek, vyskládaných na zdech galerií do různých nápisů, čekají na zapálení. Výstava v pražské etc. (společná s Etiennem Chambaudem) si jako motto bere povídku Hermana Melvillea o písaři Bartlebym, který jednoho dne odmítne pokračovat v kopírování dokumentů a dokonce i opustit kancelář. Výstava obsahuje záměrně nefungující citační neon, knihy-cihly, audio Melvilleovy povídky a text Ready-made umělci a lidská stávka. Několik upřesnění. Bez přečtení tohoto manifestu o reprodukovatelnosti umělců, krizi singulárního charakteru uměleckých výtvorů, estetickém prostoru galerie coby místa potenciální kritiky organizace společnosti a o konceptu lidské stávky, spočívající v proměně neformálních sociálních vztahů, by byla výstava dost nečitelná. Po jeho přečtení a s vědomím toho, co zaznělo na přednášce, bychom ji mohli zasvěceně okomentovat jakožto další z řady sebereflexivních komentářů kapitalistické společnosti a role umění v ní.
Emílie Fajmanová