Ad In flagranti (A2 č. 3/2011)
Zdá se, že fotograf Miroslav Tichý a jeho pozemská sláva se příčí kritikovi fotografie Josefu Mouchovi tak, že svou kritickou špuntovku nabíjí stále znovu. A tak zatímco Tichého dílo kráčí světovými galeriemi (2005: Kunsthaus Zürich, 2008: Centre Pompidou, Paříž, Museum für moderne Kunst, Frankfurt nad Mohanem; 2010: International Centre of Photography, New York, atd.), které mu pořádají reprezentativní přehlídky, nemine domácí Tichého výstava, kterou by Moucha nevzal na mušku.
Před čtyřmi lety místo recenze Tichého monografie z cyklu FotoTorst se studií Pavla Vančáta (viz A2 č. 23/2006), jež doprovázela výstavu v Domě umění města Brna, nabídl Moucha vyšetřování obchodní strategie fotografova objevitele Romana Buxbauma. Tichého odeslal mezi řádky do blázince, z Buxbauma udělal cynického psychiatra mastícího si kapsu (asi zázračnou a veleobratnou manipulací jedné prestižní galerie za druhou?!), s „popleteným“ kurátorem Pavlem Vančátem byl také rychle hotov a Janě Hebnarové, jež se o Tichého celá léta stará, něco vytrhl z úst a účelově vložil do své interpretace… Jaké vlastně? – Tichý prý je voyeur a jeho „snímky jsou strhující jakožto necenzurovaný sociální úkaz“. Moucha tu káže kritickou vodu, zato ve své monografii o fotografiích Alfonse Muchy v téže edici pije sváteční víno: „Přednost Muchových snímků spočívá v tom, že vznikaly bez jakéhokoli školení či ambicí v oboru, jehož problémy a pokročilost nebyly pro autora přitažlivé.“ (…) „Byly to zejména ženy, jež Mucha povznášel a přetvářel v neosobní nositelky veškeré krásy.“ (…) „Opakovaná pozitivní zpracování negativů poznamenaných technologickými chybami jsou dodatečným přitakáním účinkům náhod a osvědčují autorův smysl pro kouzlo neočekávaného. K věci patří i zkraty způsobené poškozením emulze nešetrně sušených a skladovaných negativů.“ (…) „Ve změněném kulturním kontextu přijímáme tyto snímky jako svéprávné miniatury. Jsou nabity sympatickou dynamikou, syrovostí a autenticitou, jež nemohl tvůrce v jiném médiu uplatnit stejně bezprostředně.“ (Josef Moucha, Alfons Mucha. Edice FotoTorst 3, Torst, Praha 2000).
Fotografie Alfonse Muchy a Miroslava Tichého jsou z hlediska tradičního chápání fotografie stejně problematické: Mucha fotografoval jen místo skicování. Někdy ani nestál za fotoaparátem; viz v monografii zařazené záběry z cesty do Ruska pořízené podle jeho pokynů jistým francouzským fotografem. Co Moucha velejemným způsobem vystihl na Muchových snímcích, nevidí už u Tichého. Je to proto, že Tichého fotografie (na rozdíl od Muchových) nepatří podle Jana Mlčocha „k nejexkluzivnějším sbírkovým předmětům Uměleckoprůmyslového musea“ v Praze? Anebo jsou – mezi námi voyeury – Kyjovanky normalizačních let bez onoho espritu Pařížanek přelomu století, pro nějž je jejich pozorovatel právem „povznášel a přetvářel v neosobní nositelky veškeré krásy“ (Josef Moucha)?
Čerstvě si Moucha pod sugestivním titulkem In flagranti. Přistižení Tichého momentek v 3. čísle A2 bere na mušku aktuální výstavu Miroslava Tichého v Galerii hl. města Prahy a její katalog (obé zaštítil světoznámý Gianfranco Sanguinetti). Opět zní Mouchova oplzlá písnička: „Interpretační manévry sotva zastřou fakt, že Tichý šel po obscénních záběrech, sloužících výhradně neuměleckým potřebám. Doličné snímky prostě tají voyeurství a vše, co s ním souvisí.“
Co s tím? Jen „čistému vše čisté“? Vždyť je to plácání much! Jen ať si ve světě píšou, že Tichý je „mathematikoi našeho času“ (Carolyn ChristovBakargiev), „mistr ženské polofigury“ (Tobia Bezzola), „že formální kvality Tichého fotografií nedovolí žádné přitakání mlčky, ani žádná jednoduchá řešení“ (Clint Burnham), že jeho dílo je „možná ten nejpodivnější a nejdojemnější příspěvek ke galerii ,koupání‘, k sublimaci touhy po tělech v západní historii umění“ (Harald Szeemann), my víme, že je to šmírák. Voyeurismus Boucherův, Ingresův, Degasův, ToulouseLautrekův, Beckmannův, Balthusův, Kremličkův, De Kooningův a mnoha jiných (nemluvě o fotografech), jenž je v západním umění jako doma už více než dvě stě let, jen tiše trpíme.
Konstantin Biebl už kdysi viděl, že „kdyby člověk jak chtěl pátral v moři lidských obydlí, nespatří nakonec nic než tisíce teček, tisíce mušinců – oken, za nimiž, kdybychom dalekohled zaměnili za mikroskop, spatřili bychom bezpochyby plno právě se převlékajících žen, nemajících ani tušení, jak jsou rozkošné ve své nejhlubší intimitě…“. Od mušek k mušincům jen krůček, k mušincům pruderie a šosáctví, které tak snadno svedou potřísnit snivé a křehké dílo génia Miroslava Tichého.
David Voda