Michel Faber
Evangelium ohně
Přeložil Viktor Janiš
Argo 2010, 211 s.
Poslední román Michela Fabera patří do série Mýty, vydávané nakladatelstvím Canongate (u nás Argo). Faber si vybral mýtus prométheovský, z toho však zůstaly jen trosky: „zločin“ a trest. Větší roli tu hraje mýtus kristovský, zde v autorské verzi: v 21. století se objeví neznámé novozákonní evangelium. Autorem je Malchus, který se s Ježíšem a několika apoštoly osobně znal, proto je jeho evangelium nejautentičtější. Záznam ukřižování je však pro křesťanský i islámský svět příliš lidský. Kristus na kříži prosí, aby ho někdo dorazil, a Malchuse v bolestné křeči pomočí. Faber uvažuje, jak by takový spis uspěl v době bestsellerů. Našel by nakladatele? V knize nakladatelé pravost svitků zpochybňují, připadají jim příliš nudné (což ve Faberově podání skutečně jsou) a vynoří se problém s autorskými právy a možným neúspěchem prodeje v případě zveřejnění na internetu. Autor text zpestřuje komentáři kupujících z Amazon.com a posílá protagonistu, objevitele a překladatele svitků Thea Griepenkerla, na šňůru autorských čtení a do televizních show. Ta se mění v novodobou křížovou cestu, plnou drobných i větších invektiv. Fabera zajímá, jak by na evangelium reagovali věřící, méně se pídí po tom, co by říkali třeba odborníci. Když se Thea někdo zeptá, kde svitky jsou, překvapen přizná, že je má někde doma. Absurdní. Text se docela dobře čte, ale do hloubky nejde. Ostatně, vznikl na zakázku.
Jiří G. Růžička
Jiří Daehne, Jacek Molęda
Radobýl, Horyzont zdarzeń
Městská knihovna v Krnově 2010, 96 s.
Vydat dohromady básně tak odlišných autorů, jako jsou český (přesněji slezský) básník Jiří Daehne (1937–1999) a polský básník Jacek Molęda (1964), je počin odvážný, ale zdařil se. V nejtěsnější blízkosti se ocitají verše umělců vzdálených jazykově, generačně i poetikou. Nedaleko však jsou (Daehnův) Krnov a (Molędova) Ratiboř, a jelikož se polský autor odhodlal přeložit Daehnovy básně a editor Libor Martinek přeložil Molędovy verše, mohl vzniknout tento „sousedský“ počin. Českému autorovi tak posmrtně vychází soubor třinácti „máchovských variací“; Molęda, jemuž v polštině dosud vyšly tři sbírky, vybral stejný počet děl z obsáhlejšího souboru Obzor událostí. Polský básník píše poezii ironickou a sarkastickou, jejíž schopnost ostře tnout ještě podtrhávají „chladné“ termíny z fyziky a astrofyziky; sbírka českého kolegy se objevila i jako příspěvek k loňskému máchovskému výročí. Nepříliš známý básník, jenž přitom publikoval několik sbírek (třeba Gramofon v okně, 1995), tu plasticky, ale s faktografickou věcností tematizuje především poslední Máchovy dny a až naturalistickými detaily zpřítomňuje jeho osamělé umírání. Patos i tragičnost jsou přitom vyváženy schopností citlivého postřehu a snahou o preciznost. Nutno ocenit i důkladný Martinkův doslov, v němž je tvorba básníků umístěna do širokého kontextu. Další důkaz, že není důvod poezii dělit na regionální a „celostátní“.
Simona Martínková-Racková
Mika Waltari
Město smutku a radosti
Přeložila Markéta Hejkalová
Hejkal 2010, 192 s.
Waltari nabízí pohled do okénka vlaku míjejícího krajinu polorozpadlých lidských životů. V rychlosti zahlédneme několik typizovaných person ztracených v (před)bouřlivém roce 1936 v Helsinkách. Autor servíruje do jídelního kupé až bergmanovsky propletené nitky lidského vědomí a nevědomí: od mladistvé touhy obrnit duši dospělostí či naplnit zažité ideje po pokořené mládí dandyho tápajícího ve tmě po tvářích děvčat, jež ztratila panenskou lehkost. A jako hlavní téma pokleknutí před Bohem, téma pokory, malosti jedince. Waltari si s příběhy pohrává, stupňuje sled scén a zostřuje je, až zapadnou do kompozice příběhu. Odpovídá to jeho přesvědčení, že člověk je jen střípkem v krasohledu dítěte (Boha?) a spolu s dalšími přesýpajícími se barevnými sklíčky nevědomky vytváří charakter lidstva. Dalším prostředkem, jak podat čtenáři román jako obraz reality, je filmová kompozice. Filmovou konstrukci podporuje i střídání stylu vyprávění, odpovídající aktuálnímu prostředí a osobě, která scéně dominuje. Snímek, v němž si můžeme s hrdiny zahrát v onom krasohledu života – dítě, studenta, učitele nebo rodiče, muže na vrcholu kariéry či umírající ženu. Zdánlivě pevná síť propracovaných příběhů má ale trhliny. Čtenář často rezignovaně klimbá, ukolébán podivně pomalým tempem textu. Zmíněný vlak románu ho spíše míjí, než by jej nechal nastoupit a pohltil ho.
Josefina Formanová
Irena Brežná
Nejlepší ze všech světů
Přeložila Jana Zoubková
Paseka 2010, 152 s.
Čeští čtenáři se poprvé mohou setkat s dílem autorky, jež roku 1968 emigrovala ze Slovenska do Švýcarska (rozhovor v A2 č. 14/2009). Tam působí jako prozaička, novinářka a angažuje se i v řadě humanitárních organizací. V přítomném románě jsou tato fakta reflektována; jde o příběh dospívající Jany z raných padesátých let. V záměrně naivním prézentním vyprávění jsou v ich-formě zachyceny reálie osobní i veřejné – uvěznění matky, kolektivizace, skomírání náboženství, emigrace příbuzných, ale i rozpačité soužení s vlastním tělem. Záznam je věcný, až odosobněný, Jana je spíše než členem rodiny nezaujatým pozorovatelem. A s tím přichází problém – její přístup k věcem a lidem je na jedné straně velmi dětský, nezkušený, ale na straně druhé jazyk, který používá, je až příliš vznosný a leckdy i nepatřičně současný: „My nemáme ani televizi, ani ledničku a naše jogurty jsou bílé, zato naše konverzace hraje všemi barvami a je v každém domě jiná. Radši budu jíst každý den bílý jogurt a přitom se opájet neuvěřitelnými historkami, které každý vypráví po svém.“ Leckdy Jana automaticky přebírá jazyk dospělých (a především komunistické moci), čímž zejména ve vztahu k vlastní rodině vytváří konstrukce, z nichž až mrazí („zaostalá rodina“ versus „proletáři“), ty však nejsou od jejího hlasu příliš odlišeny. Výsledkem je rozmanitý obraz lidského vnímání, ale podivně odcizeného a mnohdy přes míru zkušeného.
Anna Vondřichová
Liniers
Macanudo No. 1
Přeložila Markéta Pilátová
Meander 2011, 94 s.
Další přírůstek do rostoucí skupiny sebraných komiksových stripů. Jak praví legenda v knize, začal argentinský výtvarník Ricardo Siri, který se podepisuje pseudonymem Liniers, kreslit pro zábavu při studiu práv. Objevila ho však známá výtvarnice a jeho stripy putovaly ze šuplíku přímo na zadní stranu deníku La Nación, kde vycházejí od roku 2002 dodnes. V prvním sebraném svazku (ze zatím třinácti vydaných) najdeme stripy od června 2002 do listopadu 2003. Na rozdíl od souborů amerických jsou ty české barevné. Téměř se zdá, že každý obrázek kreslí Liniers samostatně, přestože je na nich skoro totéž. Barvy jsou jemné, pastelové, nanášené vodovkami. Autor vytvořil hned několik postaviček, které se vyskytují v různých sériích. Snad nejčastěji se objevují tučňáci, ptáci, rybičky, trpaslíci a planety sluneční soustavy. K filosofičtějším zamyšlením Liniers využívá holčičku s kocourem Fellinim, dětský svět zastupuje holčička s plyšovým medvídkem. Nejromantičtější duší je paradoxně „citlivý robot série Z-25“, který se na konci každého stripu spolehlivě dojme. Objeví se tu i zestárlý Pac-man a duch, který ho v počítačové hře prohání bludištěm – nyní oba sedí svorně na lavičce a krmí holuby.
V různých příbězích představuje Liniers také různá povolání ve stavu selhání. Skvělý je mim, který musí vysvětlovat, co právě předvedl. Jiným zoufalcem je Alvarez, král fotbálku, jenž po pěti obrázcích zůstává „už jenom Alvarezem“. Asi nejtragičtější postavou je pan Banjo, ten se beznadějně pokouší být zábavný, ale podobně jako citlivý robot i on končí vždy v slzách. Liniers často vykresluje běžně možné situace (pána nechtějí pustit na film od osmnácti, i když mu je čtyřicet pět), zobecňuje naše soukromé strasti nebo ukazuje situace z jiné perspektivy (včela-kamikadze, která obětuje život za bodnutí „hubitele hmyzu“). Zaměřuje se však i na médium komiksu. V jednom příběhu muž poslouchá ženiny nadávky a autor s upadající pozorností postupně přechází z barevné kresby do náčrtku tužkou. Jindy je do hlavní role obsazena obří moucha sedící v polévce (rubrika Klasický humor), v dalším panelu si moušini rodiče pochvalují, že se synek stal hlavním hrdinou vtipu moucha v polévce. V jednom příběhu o tučňácích se zase postavy zajímají, co je za zdí, tedy okrajem panelu, a zděsí se, že je tam další obrázek s nimi. Ne všechny stripy jsou tak zábavné; někdy autor používá klišé: když boxer zasadí úder druhému, a ten se diví, že to bolelo. V jednom stripu se objeví i Praha a Golem, který fotografuje turisty. Kosmonauti hlásí na Zem, že vesmír je meganuda. Přes těch několik slabších kusů Macanudo patří k nejlepším sériím stripů, které u nás vycházejí, tedy vedle Calvina a Hobbese či Dilberta.
Jiří G. Růžička
Dagmar Urbánková
Chlebová Lhota
Baobab 2010, 64 s.
„Do Chlebové Lhoty nevedou cesty. Lidi sem přináší vítr, voda nebo vykynou přímo tady.“ To není jazyková hříčka, to je fakt. Chlebovou Lhotu tvoří uskupení několika obydlí-bochníků a z chleba je tu opravdu všechno. Obyvatelé si do střídy svých domků vykusují místnosti, z kůrek stavějí nábytek, vybavení jim napeče pekařka Patková. Text téhle autorské knihy jistě nepřesahuje jednu normostranu, přesto nás stihne kronikář Jan seznámit s historií vesnice, jednotlivými obyvateli i místními stereotypy. Víska do své poetiky vtahuje nebývalou silou, těžko například odolat lamentům staré pekařky nad dnešní dobou, kdy už z nebe nepadá bílá jemně mletá mouka, ale nesemleté žito, oves, kroupy a celé vločky: „Co je s těmi božími mlýny? Nemelou, nemelou…“ S ručně psaným textem se prolínají jemné kresby, místy přecházejí v komiks, za zmínku stojí vizuálně i textově zdařilá koláž Katalog kynutých a lisovaných výrobků. Nejvýrazněji se ale Chlebová Lhota otiskne do mysli inscenovanými fotografiemi textilních loutek v chlebových interiérech. Knihovna se stovkami kůrkových svazků nebo koupelna s vanou z patky obložená vypečenými dlaždicemi jsou zkrátka fascinující, podobně jako snímky zasněžené vesnice. Nelze nad nimi nevzpomenout na Františka Skálu, ale bylo by škoda připisovat to knize jako minus. Připočteme-li nadobyčejně zdařilou retro obálku, neměl by Chlebovou Lhotu minout žádný čtenář, či spíše divák.
Jana Šrámková
Edward Gorey
Octárna a jiné příběhy
Přeložili Jaroslava Kočová a Michal Jareš
Dokořán 2010, 120 s.
Po sborníku Kuriózní lenoška a jiné příběhy u nás vychází druhý výbor z díla geniálního amerického tvůrce nonsensových leporel Edwarda Goreyho. Všechny dosud u nás publikované příběhy pocházejí z období přelomu padesátých a šedesátých let, tedy z Goreyho relativně raných děl. Autor nicméně publikoval (často pod různými bizarními pseudonymy vytvořenými jako anagramy jeho jména) až do období těsně před svou smrtí v roce 2000. Hlavní částí sbírky je trojice příběhů, které původně vyšly jako jediný svazek souborně nazvaný Octárna, doplněný samostatnými povídkami Pochybný host a Snášející se kouzlo. Octárna ostatně obsahuje podobně hravé experimenty s neuspokojivým vyprávěním i asociativní hříčky. Nejabstraktnějším kouskem sbírky je povídka Západní křídlo, která sestává výhradně z výřezů jakéhosi interiéru nedoprovázených žádným textem a zpravidla nějak surreálně pokřivených. Neodolatelně půvabné je naopak pásmo Rozšmelcovaná děťátka, které předkládá abecedu různých groteskních dětských úmrtí. Zbylé tři příspěvky spadají do goreyovských ne-příběhů o různých podivných návštěvách, zmizeních či událostech zasazených do neurčitě domáckých prostředí, vyvedených charakteristickou kresbou, jež odkazuje k ilustracím viktoriánských románů. Sbírka je opět inspirativní originální prací s formátem leporela, který lze jako takový zařadit mezi komiksy, protože vyhovuje jejich obvyklým definicím.
Antonín Tesař
Iris Marion Young
Proti útlaku a nadvládě
Přeložila Zuzana Uhde
Filosofia 2010, 258 s.
Politická filosofka Iris Marion Youngová (1949–2006) se po článcích v několika periodikách a sbornících dostává k českému čtenáři i v poněkud kondenzovanější a sevřenější podobě. Kniha Proti útlaku a nadvládě obsahuje šest textů z let 1997–2004,
které spojuje přesně to, o čem mluví titul souboru. Dva z nich, feministická variace na téma domov a úvaha o živoucím tělu a subjektivitě, jsou zaměřeny na zkoumání genderových vztahů. Další dva se zabývají konceptem sebeurčení národů (jeden obecně a druhý na případu palestinsko-izraelských vztahů), jež Youngová chápe ne jako nevměšování, ale jako absenci nadvlády. Zbylé dva pak rovností a možnostmi globální inkluzivní demokracie. Na rozdíl od mnoha angloamerických teoretiků a teoretiček nemá Youngová přebujelý sklon precizovat pojmy jako abstraktní nedobytné pevnosti před protiargumenty, ale snaží se je vztahovat ke konkrétním (politickým) skutečnostem. Tak např. nechápe domov (jako některé feministické teoretičky) coby místo útlaku, ale vidí i jeho prospěšné hodnoty (bezpečnost, soukromí, individualita, uchovávání). Formy nerovnosti pojímá jako sociálně strukturované nespravedlnosti a jednotlivce i národy, na něž dopadají, jako součásti širší sítě
vzájemných vztahů. Tak může zamítnout partikularismus politiky identit, ale zachovat pozitivní význam diference. Youngová ukazuje, že kriticky myslet o útlaku a nadvládě je důležité, protože „ideály někdy směřují myšlení a jednání pobídnutím politické imaginace směrem k neprozkoumaným předpokladům“.
Matěj Metelec
Jan Rychlík, Jan Pelikán, Krastjo Mančev, Nadja Danova
Mezi Vídní a Cařihradem. Utváření balkánských národů
Vyšehrad 2009, 399 s.
Patrně také proto, že je kniha českých a bulharských balkanistů vymezena bitvou u Moháče a koncem obou říší, rakousko-uherské a osmanské, je toto dílo poměrně vyvážené, totiž nestranící srbskému, případně ještě chorvatskému nacionalismu, jak se alespoň u českých balkanistů v drtivé většině děje. Nezmizel však jiný nešvar, který se prolíná většinovou českou historiografickou produkcí, totiž faktograficky narativní model psaní dějin s obvyklým důrazem na ty politické. To se zde projevuje i ve statích, které přímo vybízejí vzhledem k náboženské různorodosti Balkánu alespoň k exkursům do religionistiky. Jediné srovnání (nikoli ovšem komparace), které je však velmi frekventované i v jiných, dokonce didakticky zaměřených pracích, Jan Rychlík letmo učinil v oblasti forem vlastnictví půdy. Navíc nedostatečně, když timary přirovnal k byzantským próniím, potažmo k západoevropským lénům, aniž by vysvětlil jejich odlišnost. Tato míra povrchnosti by jistě nevadila u textů učebnicového rázu, pak by ovšem musela být i patřičně didakticky vystavěna. Kniha tak jaksi uvízla na mělčině. Přes slibný název mnoho nepřinese historikovi specializovanému na tuto oblast i období a laik se zahlcen velkou spoustou faktů bez znatelné interpretační linie nakonec v té mělčině paradoxně utopí.
Michal Janata
Cestami zelených mužů
Malvern 2010, 192 s.
Šest autorů dalo do této knihy každý po jedné kapitole různé délky. Společným motivem je všem zúčastněným zobrazení takzvaných Zelených mužů, což je typ gotické plastiky, která znázorňuje zvláštní bytost, nikoli božskou, nikoli vyloženě strašidelnou, a ovšem také ne lidskou v úzkém slova smyslu. Zelenému muži totiž vyrůstají zpravidla z úst větvičky, jejichž listí pak různě věnčí hlavu té postavy. Zelený muž, ale i žena, jak se v knize dočteme, byl původně důležitým prvkem v gotické architektuře; posléze se však objevoval i v dalších staletích, v posledních dvou již spíše jako historizující dekorativní reminiscence bez příležitosti nést tu prapůvodní tajemnou sílu zobrazení. A o tu jde autorům nejvíc. Provedou čtenáře stavbami, jako je Sv. Barbora v Kutné Hoře, pražský Sv. Haštal, nahlédneme i do orientu či středomořských lokalit, kam nás budou provázet například okcitanští trubadúři. Dozvíme se o souvislostech bujnosti jara s lidskou myslí, tak jak ji mají odrážet podoby Zelených mužů. Většina autorů ve svých textech otevřeně přiznává inspirovanost zelenomužnými pozastaveními V. Cílka, jemuž také patří úvodní a rozsahem největší příspěvek, který je pozměněnou verzí textů o fenoménu Zeleného muže ze starších autorových prací. Všechny kapitoly jsou doplněny spoustou černobílých fotografií, kniha má zelenou tvrdou vazbu a zelenou tkaničku na zakládání – je poměrně výpravně provedená a zacílená ne pouze na zájemce o historické kuriozity.
Pavel Ctibor
Alain de Botton
Umění cestovat
Přeložila Alice Hyrmanová McElveen
Kniha ZLIN 2010, 227 s.
Má cestování vůbec smysl? I na to se ptá britský esejista švýcarského původu Alain de Botton (nar. 1969). Většina cestovatelů se podle něj v místě destinace proměňuje ve stádo turistů, dusající po stejných trasách, fotografující stejné památky a občerstvující se v některé z rychlých občerstvoven, které jsou po celém světě stejné. Zážitek z cest po většině z nich steče jako déšť a zůstane jen počet a exotičnost navštívených destinací, které se hodí při konverzaci. Botton se domnívá, že cestování je motivováno především hledáním štěstí, jež nenacházíme doma, a touhou po umění – kniha je proto plná citátů a obrazů. Nejpoutavější jsou úvod (Odjezd) a závěr knihy (Návrat), v němž se seznámíme s dílem Xaviera de Maistrea, který cestoval po svém bytě. Nabízí se nám tedy očekávatelná otázka, zda bychom nejprve neměli prozkoumat své nejbližší okolí, které se nám skrylo do všednosti. Autor bohužel nejen tuto myšlenku příliš rozmělňuje množstvím citací a snahami o rekonstrukci určitého přístupu k cestování (píše třeba, jak krásy Provence pochopil až skrze Vincenta van Gogha). I tak ale přináší dostatek podnětů pro dobrodružné přemýšlení.
Jiří G. Růžička