Dokud sedlák seje

Celkově pokrývají texty ve svazku Bernhardových raných próz Velký, nepochopitelný hlad (Die Erzählungen, 1979) poměrně dlouhé časové rozpětí: od roku 1950 až do roku 1964; tedy od prvních zveřejněných povídek dvacetiletého autora až k próze Kulterer a fragmentu Ital (1964), který je zárodkem pozdního románu Vyhlazení. Rozpad (Auslöschung. Ein Zerfäll, 1986; česky 1999). U nich se zastavovat nebudeme a zaměříme se na rané povídky vzniklé do roku 1956.

Tak jako v pozdějších Bernhardových textech se tu pracuje s opozicí venkova vůči městu – jen s naprosto odlišným výsledkem, tedy ve prospěch venkova. Nejenže zatím chybí klasické bernhardovské spílání všemu okolo sebe, nejenže jsme dosud ve světě, kde ještě nic není jen takzvané a takříkajíc a nesnesitelné. Máme okolo sebe řádné horaly, fortelné hostinské, moudré faráře, starce vyrovnaně umírající v chudobinci u sv. Laurina; kapličky, sklízení jablek, pečení chleba, zkrátka venkov, jehož „obyvatelé jsou řádní lidé. Pracují, modlí se a jednají, říkají rozumné věci.“

Nechybějí tu sice ani podivíni či pomatené ženské, celkově však venkov zůstává zaslíbenou krajinou dětství, kde člověk mohl o Vánocích potkávat svaté, jak ukazuje „vánoční pohádka“ O sedmi jedlích a o sněhu. Zatímco město je nepřátelské, chladné a přicházejí odtud poštou nesmyslná lejstra, venkov je „matčina krajina“ útěchy. „Dokud sedlák seje a selka ukolébává hezkou melodií děti ke spánku, nemusíme se o tenhle svět strachovat,“ píše – skutečně – Thomas Bernhard.

Jak a proč se to stalo, že se o chvíli později z mladého ruralisty vyklubal žlučovitý ničitel všeho rakouského, venkovského, spořádaného? Těžko říct; ale má opravdu spisovatel venkovských idyl ke spisovateli lamentů a obžalob tak daleko? Myslím, že jsou si blíž, než by se mohlo zdát.

Ty si tu hovíš, já prchám

Bernhardovo rané literární ztotožnění s venkovem a touhu po takzvaně přirozeném a prostém životě můžeme totiž interpretovat jako jeden z výhonků velmi dlouhé tradice, která pokračuje dodnes, například u některých současných básníků. Její vrcholnou postavou je už po dvě tisíciletí božský Vergilius se svou sbírkou Bucolica, Zpěvy pastýřské. I kníže básníků ovšem vychází z řecké předlohy, kterou mu poskytuje Theokritos, zakladatel bukolického básnictví z 3. století před Kristem. Nevíme o něm téměř nic, ale tušíme, že žil v několika helénistických velkoměstech včetně Alexandrie. V Theokritových Idylách však nezaznívá její kosmopolitní lomoz, ale „telátek radostné hlasy“ v bujné trávě, zvuky píšťal a šalmají, zurčící bystřiny, mezi nimiž se prohánějí nejen pastýři, ale také víly, nymfy, satyrové a bohové. Od prvních veršů potkáváme zamilované pastýře, kteří se ovšem souží pro nenaplněnou lásku, a vidí­li, jak kozel laškuje s kozami, je jim spíše do pláče.

Stejně tak u Vergilia jde obdiv k prostému životu v přírodě ruku v ruce s méně radostnými tématy. Vidět je to od první strofy Zpěvů pastýřských: „Tityre, ty si tu hovíš a pod buku košatou klenbou/ na tenkou píšťalu pískáš a skládáš si pastýřskou píseň./ Já svůj rodný kraj, své půvabné opouštím role/ já teď z otčiny prchám.“

Evropská literární tradice tak už tehdy dostala do vínku idylu s trhlinou: prostý venkovský život je spíše nedostupným objektem touhy. „My druzí“ – nos alii – „odtud však půjdem,“ říká Tityrovi Meliboeus, který nemá takové štěstí jako on, neboť jeho půda byla zkonfiskována pro válečné veterány.

Sedlák selhal

Komu se to tedy tak líbí na venkově? Těm, kdo jsou vně idyly, protože jinak by o ní nepsali; možná by si pískali na píšťalu, ale především by byli ponořeni v každodenní agrární dřině. Zůstává jim ovšem touha, tak jako pastýřům, o nichž zpívají. I někteří literární pastýři ze starověké Arkádie pociťují velký, nepochopitelný hlad.

Při pozornějším čtení některých textů svazku si všimneme, že ani Bernhardův „vypravěč“ není do venkovské idyly zasazen, že je „tím druhým“, který bude muset odejít. Ve velikém městě sice nechce náš mladík pít mléko, protože páchne kovem a odstředivkami; ale když se vrací ze zimní procházky do domku ve velehorách, diví se místní, že se odvážil ven – „i z toho je patrné, že mají měšťáčka za slabocha“. A i mezi jeho venkovskými postavami jsou lidé, kteří byli ve světě a nejsou živi hovězí polévkou, ale touhou. Pokud je ovšem v idyle od počátku takováto trhlina, stačí jen krok – a je po ní.

Povídka Strážce vepře z roku 1956 stojí v tomto ohledu na pomezí. Líčení venkovského prostředí zde už připomene dekadentní krajinu Mrazu (Frost, 1963). V dusném vzduchu nad bahnitou zemí se bizarním způsobem ozývá někdejší Bernhardovo katolictví: text můžeme číst jako příběh o dvojím zmrtvýchvstání, z nichž první je ovšem travestované zmrtvýchvstání prasete, které mělo být na Velký pátek poraženo a které sedlák Korn, jehož chalupa se pomalu hroutí, v návalu vzteku zmlátil. Prase se načas vzchopí, ale když se nakonec stejně nafoukne a pojde, chce se zoufalý Korn oběsit v lese, kde se mu zjeví Ukřižovaný. Kdoví, proč se sedlák stižený pocitem selhání jmenuje zrovna Korn, nicméně „zrno“ je přece něco, co samo o sobě nic neznamená a ještě to může a má být rozdrceno. Bernhardovo škarohlídství zde ovšem ještě nedošlo tak daleko, aby v závěru nepřipustilo možnost vzklíčení.

Jedna jediná špína

O rok později – tedy v roce 1957 – pak Bernhard začal psát horečnatý text Na výšinách (In der Höhe; česky 2010), jehož první řádek zní: „Vlast, nesmysl“ a kde proměna vidění venkova dostoupila další fáze, známé z mnoha pozdějších textů: „najednou vidím, že venkov je jedna jediná špína, ale třeba byl venkov vždycky a odjakživa špinavý a já to jen nepoznal?, dokonce i krávy byly špinavé, a ovce i prasata ještě špinavější než kdykoli dřív“. Na výšinách už je venkov „odepsaný“ a vypravěč poznává, že není ani člověkem venkova, ani člověkem města.

Nakonec můžeme připomenout pozdní prózu Wittgensteinův synovec (Wittgensteins Neffe, 1983; česky 1996), kde Berhnard tvrdí, že byl na venkově nucen žít jen kvůli své plicní chorobě, že tam žít neumí (což je patrné například v epizodě, kdy křižuje hornorakouské městyse v bláhové snaze sehnat Neue Zürcher Zeitung) a že tam hyne. „Velkoměsto ustavičně něco nabízí, co si člověk musí uvědomovat a přirozeně i vnímat,“ tvrdí se zde, „jenže to si uvědomují a vnímají jen nemnozí, takže většinu to odporně sentimentálním způsobem táhne na venkov, který je pokaždé v co nejkratším čase duchovně vyprázdní, ba dokonce vysaje a nakonec zničí.“ Jakkoliv je Vídeň ošklivá a její literární kavárny smrtelně nebezpečné, jinde se žít nedá.

Aby však Bernhardovy texty pro sebe odhalily neobyvatelnost venkova (a světa vůbec), nemusel nastat obrat o sto osmdesát stupňů; i rané prózy ji v sobě alespoň částečně nesly. Nicméně o idylický svět řádných sedláků a selek se nemusíme strachovat, protože je projevem imaginace a touhy, a potrvá stejně dlouho jako ony.

Autor je komparatista.