Když mluví bouchačka

Německo během Hobsbawmova „krátkého dvacátého století“ prožilo (a vyvolalo) mnoho traumat. Od první světové války a Versailleské smlouvy přes hrůzy druhé světové války a holocaustu, jež rozpoutalo, až po jeho více než čtyřicetileté rozdělení a nerovné spojení země po pádu Berlínské zdi. Většina z nich zůstává stále živých. Jedním z nich je i působení RAF (Frakce Rudé armády), kterým se zabývá kniha známého německého novináře Stefana Austa Baader Meinhof komplex (Der Baader-Meinhof-Komplex, 1985).

I když v Evropě rozbouřené májem 1968 působilo mnoho levicových teroristických skupin (například italské Rudé brigády nebo francouzská Přímá akce), bezpochyby nejznámější z nich byla právě německá Rote Armee Fraktion. Aust (nar. 1946, v letech 1994–2008 šéfredaktor týdeníku Der Spiegel) byl v šedesátých letech redaktorem časopisu konkret, který vedla Ulrike Meinhofová, budoucí členka a teoretička RAF. První verze jeho knihy se dočkala dvou aktualizovaných a rozšířených vydání a také své „kapesní“, zkrácené varianty. Ta, z roku 2008, vyšla v českém překladu.

Začátky – pohledem patologa

Západní část rozděleného Německa prožívala velmi neklidná šedesátá léta: nespokojenost s polovičatou denacifikací, ztráta důvěry v Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), protiatomové hnutí a studentské bouře, odmítání amerických základen. Během návštěvy perského šáha Rézy Páhlavího v roce 1967, doprovázené protesty a demonstracemi proti jeho represivnímu režimu, byl policií zastřelen jeden z demonstrujících studentů. V dubnu 1968 byl postřelen studentský vůdce Rudi Dutschke. V roce 1970 vzniká RAF. Novinářka Ulrike Meinhofová pomáhá uprchnout Andreasi Baaderovi, odpykávajícímu si trest za zapálení obchodního domu, jež provedl spolu s další významnou členkou skupiny Gudrun Ensslinovou. RAF prodělá mimo jiné i výcvik v Jordánsku pod vedením Fatahu. Po jejich návratu do Německa se roztáčí kolotoč krádeží aut, padělání dokumentů, shánění konspiračních bytů, bankovních loupeží a skrývání se před policií. Brzy dochází k prvním přestřelkám a začínají umírat členové skupiny i policisté. V květnu 1972, po zaminování severovietnamských přístavů, RAF uskutečnila bombový útok na budovy americké armády v západním Německu, po němž následovala celá bombová kampaň proti americkým posádkám a Springerovu koncernu. Dne 1. června 1972 byli Baader a další dva významní členové frakce, Holger Meins a JanCarl Raspe, zatčeni, zanedlouho je do vězení následovaly i Gudrun Ensslinová a Ulrike Meinhofová.

Aust všechny tyto události popisuje s nezaujatostí patologa. A to i v případě, kdy se jich osobně zúčastnil: pomáhal zachránit dcery Meinhofové před zmizením v palestinských táborech coby anonymní váleční sirotci (s čímž ovšem jejich matka souhlasila). Jeho styl je lakonický, místy až telegrafický. Události jen výjimečně nějak interpretuje, spíš je pouze staví vedle sebe a konstatuje (a knize bohužel, a to i v německém originálu, bolestně schází poznámkový aparát), ať už popisuje atmosféru šedesátých let, která vedla ke vzniku RAF, její útoky nebo pochybné okolnosti smrti jedné z členek skupiny: „Ve vězení onemocněla zhoubným nádorem, který vězeňští lékaři nerozpoznali, ačkoli byl na rentgenových snímcích dobře patrný. Lékaři zvenčí nebyli dlouhou dobu přizváni. Katharina Hammerschmiedtová zemřela.“

Konce – emocionálněji

Dne 21. května 1975 začal proces se zatčenými členy frakce. A také akce její druhé generace, o nichž Aust říká: „Tématem RAF se stala sama RAF. Od přelomu let 1974 a 1975 se veškerý boj RAF – vnější i vnitřní – orientoval takřka výhradně na osvobození vězněných.“ Vnitřní boj zahrnoval hladovky, při jedné z nichž zemřel Holger Meins, a svým způsobem i sebevraždu Meinhofové v květnu 1976. Ten vnější pak vyvrcholil v roce 1977, kdy byli Baader, Ensslinová a Raspe odsouzeni na doživotí, takzvaným německým podzimem. V září byl unesen prezident Svazu průmyslu a Asociace svazu zaměstnavatelů (a bývalý důstojník SS) HannsMartin Schleyer a 13. října se palestinské komando zmocnilo letadla z Mallorky a žádalo propuštění vězňů výměnou za životy rukojmích. Letadlo bylo osvobozeno po pěti dnech, stejnou noc spáchali Baader, Ensslinová a Raspe ve svých celách ve Stammheimské věznici sebevraždu – ve dvou případech ukrytými pistolemi. Schleyer byl zavražděn týž den.

S odstupem, charakteristickým pro celou knihu, popisuje Aust nejen akce RAF, ale i nestandardní jednání státních orgánů během procesu – odposlechy obhájců a vyloučení obžalovaných z procesu – i po něm. Tedy skutečnost, že vězňové spolu mohli stále komunikovat pomocí rádiového spojení a v celách měli pistole, které použili při sebevraždách. Přestože Austovo líčení je většinou čistě popisné a autor se nesnaží vysvětlovat motivace a interpretovat události, právě v souvislosti se sebevraždami výjimečně přitvrzuje. Vyšetřování smrtí označuje za nedostatečné, rozpory v nálezech za nevysvětlené a konstatuje, že řada dokumentů je dodnes tajná. Asi nejdál jde v okamžiku, kdy říká, že „existuje řada důvodů předpokládat, že noc sebevražd ve Stammheimu probíhala takříkajíc pod státním dohledem“. Aniž by jakkoli hájil RAF, tak klade i otázku, jak se choval státní aparát a co vlastně chránil.

Konce konců – a sama bouchačka

V sedmdesátých letech se vedle teroru RAF odehrávala také válka ve Vietnamu, Pinochetův převrat v Chile nebo zfušované likvidační akce Mossadu proti Černému září, organizaci zodpovědné za Mnichovský masakr v roce 1972, jehož strůjce Ali Hasan Salame umožnil RAF výcvik v Jordánsku (v roce 1973 v norském Lillehammeru byl Mossadem místo něj „omylem“ zavražděn marocký číšník, v roce 1979 se podařilo vyhodit ho do vzduchu v jeho voze – spolu se čtyřmi nevinnými kolemjdoucími). Aust v tomto kontextu o členech RAF říká: „Jako mnozí z jejich generace vystupovali proti starému a údajně novému fašismu. Násilím se pokusili změnit tento vražedný svět, stali se pány nad životem a smrtí jiných a provinili se tak jako mnozí z generace jejich otců.“ Sedm let podzemního boje (1970–1977) si vyžádalo čtyřicet sedm mrtvých: sedmnáct členů RAF, osmadvacet jejich obětí a dvě osoby omylem zastřelené policií. Útoky pokračovaly se zmenšující se intenzitou i v osmdesátých a devadesátých letech. Dne 20. dubna 1998 do kanceláře agentury Reuters přišel dopis, v němž RAF oznámila ukončení činnosti.

Ulrike Meinhofová ještě před érou RAF napsala: „Když se hodí kámen, je to trestný čin. Když se hodí tisíc kamenů, je to politická akce. Když se zapálí auto, je to trestný čin, když se zapálí stovky aut, je to politická akce.“ Aust píše historii skupiny, jíž se nikdy nepodařilo uskutečnit přechod od trestných činů k politické akci. Andreas Baader chtěl, aby se kniha RAF (kterou měla napsat Meinhofová) „přinejmenším jmenovala Mluví bouchačka“. Sama bouchačka toho ale nikdy příliš mnoho neříká…

Autor je publicista a spolupracovník redakce.