Přirozenost člověka představuje koncept, na němž se v rámci evropské historie ukazuje proměnlivost hranic našeho světa. Přesto byla v různých dobách považována za odvěkou a neměnnou v právě žité podobě, což nakonec platí i pro současnost.
Lidská přirozenost je staré filosofické téma. Antiku zajímala kvůli otázce po dobrém životě a dosažení blaženosti, křesťanský středověk ji viděl porušenou a pomáhala mu vysvětlit přítomnost zla ve světě, pro novověkou filosofii se pak od Descarta ke Kantovi pojila s tázáním po povaze a možnostech poznání. Devatenácté a hlavně dvacáté století ale problém lidské přirozenosti proměnilo. Je to doba, kdy se zrodily humanitní vědy, tedy disciplíny, jež si nárokovaly mluvit o člověku s vědeckou přesností. A také doba, kdy na sebe politické antagonismy nenápadně, ale o to důrazněji vzaly podobu sporů mezi rozdílnými koncepty lidské přirozenosti.
Nový člověk, hrdá rasa
V první polovině 20. století přišla trojice soupeřících politických ideologií s třemi konkurenčními představami o lidské přirozenosti. Tou první byl sovětský Nový člověk, archetypální postava, jež se nějakým způsobem promítla do všech socialistických zemí. Nový člověk měl být oproštěn od kulturních, etnických a jazykových specifik, naopak měl oplývat nesobeckostí, uvědomělostí, tělesným a duševním zdravím a odhodláním uskutečňovat ideály socialistické revoluce. Právě díky revoluci se očekávaly natolik změněné podmínky lidského života, že nová situace měla vytvořit nový sociální a biologický typ.
Druhý koncept představuje nacistická představa o vyšších a nižších rasách. Vědecký rasismus potvrzoval vládu čisté árijské rasy nad všemi ostatními, které jí měly být podřízeny, případně, pokud ji ohrožovaly parazitováním na jejím těle, zlikvidovány.
Třetí pojetí pak přináší kapitalismus, většinou promlouvající jazykem liberalismu. Ten nepřichází s ideálem, ale se sekularizovanou, ač původně křesťanskou představou člověka jako nedokonalé bytosti obdařené ctnostmi i neřestmi, jejíž přirozenost je nemožné změnit. Právě kapitalismus má vytvořit svět této neměnné přirozenosti nejvíce odpovídající. Tato představa nebyla, oproti předchozím dvěma, tak často a zřetelně artikulována. Na rozdíl od nacistického snu o panské rase, jenž skončil utopen v krvi milionů, a sovětské touhy po pozvednutí hranic lidského rodu, dovedené státním socialismem do podoby apatického Homo Sovieticus, se ale liberální představa kapitalismu jako zrcadla lidské přirozenosti stala spolu s jeho vítězstvím všeobecně přijímaným předpokladem.
Přestože v rámci totalitární koncepce se často tvrdí opak, sovětská a nacistická představa se příliš nepodobají. Socialistický Nový člověk je vyostřením osvícenské představy o možnosti zdokonalit a pozvednout lidstvo na nový stupeň. Sovětský „nadčlověk“ má být skutečně zcela novým druhem lidské bytosti. Naproti tomu nacisté nikdy nepochybovali o tom, že nadčlověka není třeba hledat. Hitlerovský übermensch mohl být sice početně rozšířen vhodným křížením, čistá rasa ale byla vždy tady: árijec, Germán, nešťastnému Nietzschemu uloupená „plavá bestie“. A tak jakkoli liberální pojetí lidské přirozenosti nemá s rasovými teoriemi nacistů nic společného, jednu věc přece jen sdílejí: představu, že přirozenost je daná, jednoznačná a nelze ji změnit.
Přirozenost jako dvojí past
Je to právě otázka neměnnosti, po které dnes vede nejostřejší linie v často implicitním sporu o lidskou přirozenost. Na jedné straně jsou ti, kteří ji vidí jako fixní či neprodělávající žádné výrazné změny, a jde o poměrně nesourodou změť skupin, od náboženských fundamentalistů přes obhájce nenahraditelnosti kapitalismu až po evoluční biology. Druhá strana se dá vymezit návazností na francouzské poststrukturalistické myšlení a akademické disciplíny, v něž se etablovaly některé proudy emancipačního hnutí šedesátých let, a oblastí její působnosti jsou hlavně americké univerzity. Její představitelé většinou považují lidskou přirozenost za ohavný pokus vnutit všem jako danost to, co je ve skutečnosti jen kulturní konstrukt.
První mají sklon přehlížet existenci kulturních diferencí, rozličnost historicky existujících společností nebo skutečnost, že zpočátku totožné evoluční strategie dokázaly vyprodukovat různé „nadstavbové“ variety lidského chování, které ovlivňují i tyto strategie samotné a žijí dál svým vlastním životem (např. vztah rozmnožování a romantické lásky). Druzí zas ve svém boji proti konstruovaným rozdílům rádi zcela zapomínají na biologický substrát pod tím vším, resp. snaží se i jej plně začlenit do řádu diskursu (tělo jako konstrukt), a co je podstatnější, jejich podezřívavost je natolik rozbujelá, že zavádí sama sebe do pasti. Protože z podstaty věci nemohou mít zastánci postteorií svého rousseauovského vznešeného divocha, po zhroucení všech těch sociálních, psychologických a jiných konstruktů, jež nás drží v zajetí, by nezbylo zcela nic.
Autopoiesis
Tyto dvě pozice mají také dvě cesty k řešení svého protikladu. Z jedné strany předpoklad, že vše, co bychom mohli považovat za stvořené, přirozené či biologické, je ve skutečnosti stavebním materiálem. A z druhé strany: podstatné není, zdali je lidská přirozenost konstrukt, nýbrž že konstrukty jsou přirozené. Protože přirozenost, jak ji dnes můžeme vidět, je ze všeho nejvíc autopoietický systém, tj. takový, který přetváří sám sebe. Nejen na rovině diskursivní, kde se změny uskutečňují v tom, co chápeme jako člověka a jak se uskutečňuje toto proměněné chápání v praxi, např. rovnoprávnost pohlaví, ukončení rasové segregace nebo koncept lidských práv. Také na rovině tělesné a biologické, třeba s rozvojem transplantační chirurgie nebo lékařské genetiky.
Takové chápání lidské přirozenosti je pochopitelně nedefinitivní, ze své podstaty vyžaduje neustálé korelace se svými materiálními i diskursivními omezeními. Jde o pohyb na hranicích, na němž je podstatné právě to, že způsob, jakým vymezujeme lidskou přirozenost, do značné míry určuje právě hranice našeho světa. Těmi může být na jedné straně třeba kapitalismus jako nejpřirozenější systém, nebo jeho zpochybnění jako pouze jedné z možností, jež odpovídá člověku jen do té míry, do jaké ji sám utváří. Hranicí může být stejně tak i tato planeta a za ní nutnost modifikovat svou přirozenost tak, abychom mohli úspěšně žít i v jiné přitažlivosti, za jiných podmínek a pod jinými nebeskými tělesy. V rámci tohoto pohybu, který lze bez velkých obtíží označit jako dialektický, si je také třeba uvědomit, že i změny, jichž dosahujeme na materiální a biologické rovině, ovlivňují způsob našeho myšlení a naše hodnoty.
Zkušenost 20. století je taková, že představy o tom, co je lidská přirozenost (obsahující v sobě nezastupitelně mimo jiné i otázku, zda jsou si lidé rovni a co z této rovnosti či nerovnosti plyne), dokážou zásadním způsobem ovlivňovat osudy a životy milionů lidí. Proto má smysl se po její podstatě ptát a tímto tázáním ji i utvářet.
Autor je publicista.