Tak pravila Ayn Randová

Atlas Shrugged (v doslovném překladu „Atlas pokrčil rameny“), jak se román Ayn Randové v originále jmenuje, odkazuje k faktu, že zmíněné titánovo gesto by znamenalo pád světa, jenž právě na jeho ramenou spočívá. Čeští vydavatelé se rozhodli titul zjednodušit do přímočařejší Atlasovy vzpoury, čímž knihu ochudili o jednu z mála poetičtějších kvalit. Vůbec celá strategie českého vydání je poněkud nejednoznačná. Zjednodušení názvu i rezignace na správné skloňování titánova jména (v češtině by vzpoura měla být Atlantova) vcelku koresponduje s intencí masového vlivu. Tento cíl si román kladl už v době svého prvního vydání roku 1957 a proklamuje ho i text na záložce české verze, když opěvuje jeho působení sahající daleko „za hranice literatury“ a třicet milionů prodaných výtisků. Na druhou stranu cena téměř tisíc korun – anglický paperback je možné pořídit za necelou třetinu (a nevyžaduje čtecí pultík) – dává jasně najevo, že kniha není jen tak pro někoho. To ostatně podtrhují i zlaté litery zdobící obálku. Vydavatelé se prostě rozhodli, a nejspíš vcelku rozumně, nepokoušet se zprostředkovat evangelium Ayn Randové masám a místo toho raději dodat na trh produkt, který může vyzdobit kancelář cílevědomého podnikatele. Bylo by zajímavé dozvědět se, kolik ze čtenářů nebo „pořizovatelů“ se jedenáctisetstránkovým svazkem pročetlo až k odpovědi na otázku „Kdo je John Galt?“, jež je první větou románu.

Fikční svět a styl

Otázka po identitě a vůbec existenci záhadného Johna Galta je v Atlasově vzpouře klíčová. A také určující pro jedno z jejích žánrových zakotvení. Tím je žánr mystery, tedy příběh s tajemstvím, ke kterému se řadí většina klasických detektivek. Zároveň je zde silná, byť svébytná romantická linka a nakonec nezanedbatelné prvky science fiction. A je to právě sci­fi, jež je určující pro fikční svět románu. Dystopický svět, který se „pomalu mění v jednu velkou lidovou republiku“ a v němž „Spojené státy jsou jedinou zemí, kde se lidé zatím nemusejí uchylovat k vyhrabávání kořínků, aby neumřeli hlady“. V prvé řadě jde však o román filosofický, který volá po akci, protože to, co vykresluje ve fikci, je alegorie toho, kam má, či měl, spět náš vlastní svět. Je to odhalená realita keynesiánského zla, jež uchvátilo Spojené státy po druhé světové válce, nebo snad už po velké hospodářské krizi, a jehož nebezpečnost se snaží Randová objasnit.

A snaží se o to opravdu urputně. Urputnost je také nejvýraznější vlastností celého díla. Je to pulpové čtení, které se stalo filosofickým románem. Pulpovost spočívá v ostrém protikladu jednoznačných hrdinů a jasných padouchů. Milostné, či spíše „milostné“ scény rozehrávají jazyk červené knihovny a opakují už v době publikování otřesně ošoupané obraty jako „rozkoš, která je pohltila“. Občas vystrčí hlavu stylistická nestvůra: „na tváři jí ulpívalo zpola naznačené, zpola utajené pobavení“. Takový výraz si lze představit snad jen u hrdinů Victora Huga, Quasimoda nebo Gwyn­plainea. Ani autorčiny postavy ale svým způsobem nejsou o nic méně nestvůrné. Jsou buď giganty, nebo karikaturami. Jeden z gigantů říká hlavní hrdince románu, výkonné ředitelce železniční společnosti Dagny Taggartové: „my nikdy nekážeme, slečno Taggartová“. Snaží se tak distancovat od farizejství karikatur, ale je to velká, obrovská lež. Kážou hrozně a pořád. To je vlastní styl Atlasovy vzpoury, završený projevem tajemného Johna Galta na rozhlasových vlnách na stranách 952 až 1009. O trochu víc než pětapadesát stran vyznání víry – nejen Galtovo, ale i Randové. V kondenzované formě ovšem, protože celých jedenáct set stran románu není ničím jiným.

Randová jako by stránku po stránce ubíjela všechen čtenářův odpor. Čtenář musí vždy do nějaké míry přistoupit na autorovu hru, podat mu přátelsky alespoň prst. Zde ale podá prst a hned vzápětí je celý pozřen a ocitá se v břiše láčkovce. Tak prosté totiž všechno musí být. Není co chápat, není nad čím se pozastavovat. Vše se servíruje zcela explicitně, a když nepochopím napoprvé, bude spousta dalších příležitostí. Tajemství samotného příběhu – kdo je John Galt a proč mizí všichni průmyslníci – sice zůstává zachováno, málokdo ho ale nepochopí z lekcí, jež jsou mu uštědřovány. Vlastně jsme vystaveni velmi intenzivní propagandě a ten, kdo knihu neodloží, protože je ubíjející, repetitivní, klišovitá a vlastně nudná, jistě aspoň zapochybuje.

Titáni, nebo sociopaté?

Stojí za to zastavit se u hrdinů. O nich nakonec román je. O Atlantech, nebo řekněme o titánech. A o těch ostatních. S těmi je to prostší: jsou apatičtí, cyničtí a mají spoustu řečí o lidských citech a solidaritě, které jsou ale jen přetvářkou. Jejich cílem je parazitovat, ničit. Proti nim – a zároveň jim vydáni napospas – stojí titáni jako ocelář a vynálezce Hank Reardan nebo Dagny Taggartová. A vůdcové jejich stávky, která má poučit svět: první Dagnyina láska, Francisco d’Anconia, pirátský mstitel Ragnar Danneskjöld a nejpřednější mezi nimi, John Galt. Jen u nich lze najít vůli, cíle­­­­v­­ědomost, invenci. Randová je vykresluje natolik titánsky, že nevyhnutelně působí jako sociopaté. Reardan, „opovrhující bezdůvodnou náklonností“, který „v životě nikdy nikoho nemiloval a ani neočekával lásku od druhých“. Superbankéř Midas Mulligan, který „nemá rodinu ani přátele“, Ken Danegger, uhlobaron, jenž „nikdy neměl osobního přítele, nikdy se neoženil, nikdy nebyl v kině či divadle, nikdy si nedovolil marnit čas čímkoli jiným kromě byznysu“.

Není náhoda, že v románu nevystupují děti. Žádná z postav je nemá. S dětmi lze těžko obchodovat. Rodinné vztahy se těžko převádějí na má dáti – dal. Rodičovství a vůbec příbuzenství je netitánské. A nejspíš proto jsou v celé Atlasově vzpouře rodinné vztahy ve stínu zla: Dagnyin bratr je neschopný slaboch, házející odpovědnost na druhé, Reardanova žena, bratr i matka jsou sobecké pijavice, které si nezaslouží ničí soucit. Ovšem je tu láska, svého druhu, a bezesporu je tu sex. Padouši jsou pochopitelně beznadějně impotentní, zato titáni se sexuálně realizují bez rozpaků, byť jazykem Večerů pod lampou. Sex v jejich pojetí je ale jen další obchodní transakcí, rozkoš za rozkoš. A tak připomíná spíš synchronizovanou masturbaci, případně synchronizované znásilnění. O to horší, že nám postavy jeho obchodně­směnnou povahu několikrát nemilosrdně vysvětlí.

V tom je možná jejich hlavní problém. Nejde jen o to, že jsou všechny, snad až na d’Anconiu, od začátku zcela černobílé, respektive buď černé, nebo bílé. Třeba Faulknerovy postavy jako Sutpen nebo Snopes jsou také jednostranné a jsou symboly nějaké odpudivé tendence, ale jejich vnitřní pochody a motivace jsou nepřístupné  a tím zůstávají tajemné až k démoničnosti či mytičnosti. Postavy Ayn Randové jsou jednostranné právě proto, že o jejich motivacích víme vše.

Rozum z osmnáctého století

Její dědic a následovník Leonard Peikoff k tomu v doslovu říká, že jejím hlavním cílem jako spisovatelky nebylo ukazovat hrdiny či zloduchy s lidskými vadami, ale ideálního člověka. A takoví její hrdinové skutečně jsou – ideální a oddaní své věci až za hrob. Vlastně tím dost připomínají hrdiny sovětských budovatelských románů. Ale také trochu dějinné hrdiny z Filosofie dějin, o nichž Hegel říká: „to, co velcí lidé chtěli, chtěli proto, aby uspokojili sebe, ne druhé“. Nicméně u nich také platí, že jejich „vlastní partikulární účely obsahují to substanciální, jež je vůlí světového ducha“. A jestli je něco Randové vzdáleno, pak jakákoli forma lsti rozumu. Rozum je pro ni sice to nejvyšší, ale je zcela nelstivý. A také zcela transparentní a zcela vědomý. Jak říká ve svém kázání John Galt: „Emoce, která je v rozporu s rozumem, kterou nedokážete vysvětlit ani ovládnout, je pouhou mršinou hnijící ideje, kterou jste si zakázali přehodnotit.“ Právě v tomto programatickém proslovu Galt, potažmo Randová rozum vyzdvihuje nade vše. Zároveň ho ale radikálně omezí na kladení identity (A = A), čímž popře změnu a vývoj, nebo přinejmenším změnu a vývoj jako rozumem pochopitelné. To, že A může být i B nebo dokonce non­A, elektron částicí i vlněním, dělá z jejího rozumu přístup z osmnáctého století. Rozum v Atlasově vzpouře by patrně nechápal, že dva lidé stojící tvářemi k sobě se musí zásadně rozcházet v tom, co je pravá a co je levá, ač mají pravdu oba. Myšlení perspektivy je pro něj iracionalita, spiknutí a touha po smrti.

To se odráží i v etické rovině, kondenzované v maximě „buď krev, bič a zbraně – nebo dolary“. Randová odmítá násilí a právě peníze jsou jí cestou, jak se mu vyhnout. Slovy d’Anconii, zavrhnete­li „coby prostředek spolupráce peníze, zbude jen jediná alternativa – hlaveň pušky“. Ale i pušky jsou za dolary; průmysl vyrábějící zbraně nese zisk a tento zisk se musí zajistit zase zbraněmi, protože dolar možnost násilí nevymýtí. To si Randová uvědomuje, a tak v románu zazní principiální sdělení: „sílu lze použít pouze v rámci odvety“. Ale pokud všichni nepřehodí přes minulost závoj nevědění, jak rozhodnout, kdo použil sílu v dějinách jako první a kam až mohou sahat různé odvety? Pro Randovou je řešením etická fikce dolaru. Asi nejimpozantnější a nejhloupější představou v románu jsou Spojené státy jako jediná země v dějinách, „kde zdrojem bohatství nebylo loupení a rabování, nýbrž výroba, nikoli hrubá síla, nýbrž obchod“. Je třeba zapomenout na indiány, černé otroky, dobývání území na Mexiku. Musí zůstat pouze etická, stejně jako ekonomická fikce panenské nicoty, z níž až titán vydobývá něco.

Román à la thèse

Krkolomnost takové etiky musí být zřejmá i těm, kdo Atlasovu vzpouru čtou s obdivem. Třeba jen v pasáži, v níž špatně provozovaný vlak vjede do tunelu a všech jeho tři sta pasažérů zahyne. Ano, vinu nesou ti, kteří zabránili titánům řídit železnici, jak se patří. Randová si ale neodpustí vypsat příběhy řady cestujících, aby ukázala, že nějak přispěli k celkovému úpadku, byť třeba jen svými názory a myšlenkami. Umřít si všichni vlastně zaslouží. Ve světě Atlasovy vzpoury to dává smysl. Logika má dáti – dal je neoblomná.

S romány à la thèse je to obecně složité. Vždy jim hrozí, že se stanou čistě jen vehikulem své teze jako Tolstého Vzkříšení nebo Gorkého Matka. Přesvědčují pak na každé řádce, na jejich „program“ nelze zapomenout, nedokážou strhnout a přinejmenším na ty předem nepřesvědčené nakonec působí mírně odpudivě. Na druhé straně, pokud uspějí, mohou být jak velkým uměleckým dílem, tak výzvou ke změně a k akci, jako například Hugovi Bídníci nebo Steinbeckovy Hrozny hněvu. Mám ale za to, že Atlasovou vzpourou Ayn Randová šla daleko za hranice románu à la thèse. Její stávka titánů, to je paradox i groteska. V prvé řadě ale utopie. Atlasova vzpoura je utopické dílo a Randová je následovnicí Thomase Mora či Tommase Campanelly. Čistý kapitalismus je fikce, a právě proto je fikční svět ideálním místem k jeho rekonstrukci.

Utopický charakter románu není jen v tom, že stávkující titáni utíkají před světem do vlastní skryté Atlantidy, kde působí jako bělogvardějské vojsko za ruské občanské války: samí důstojníci, žádné mužstvo. Spočívá i v setření jakýchkoli materiálních podmínek třídního konfliktu a odkázání zla do sféry chorých idejí, jež kontaminovaly svět. Nejsou to totiž obyčejní lidé, kdo je antipodem titánů. Z celé party vysoce postavených dirigentů úpadku je odborářský boss ještě ten nejméně nesympatický. A je to obyčejný dělník, kdo říká oceláři Reardanovi: „Poslyšte, pane Reardene, boháči nám vrážejí nůž do zad. Vyřiďte těm vydřiduchům, že když se tak ochotně všeho zbavují, když tak poslušně pouštějí k vodě svoje majetky a paláce, tak sdírají kůži z těla nám, obyčejným lidem.“ Ten proslov je k smíchu. Ale jen přesvědčení, že právě takto by uvažoval dělník bez práce, dokáže harmonizovat ideál společnosti, v níž schopnost iniciativy je vyhrazena jen několika titánům, bez kterých všichni ostatní raději ulehnou na zem a pojdou hlady, než aby žili.

Vrchol utopičnosti je nicméně právě v nároku, že jediným racionálním rozhodnutím je přijmout hodnoty Johna Galta, neboli Ayn Randové. To, co se zdá být vypjatým individualismem (slovy jedné z postav: „kdysi byl ochoten tolerovat i jiná měřítka než svá vlastní, ale s tím již nadobro skoncoval“), posléze končí u nutného kolektivního sdílení jednoho jediného racionálního žebříčku hodnot.

Druhá po Bibli

John Galt sám ztělesňuje tento utopismus. Není postavou, ale ideálem, o němž mluví Peikoff. Je čistým principem, a tedy čistou abstrakcí. Způsob, jakým Dagny Taggartová mění své milence po vertikále titanismu, kdy předchozí vždy ochotně ustupuje před velikostí toho následujícího, může působit jako ospravedlnění utilitaristické sexuální morálky, jež byla podle všeho vlastní Ayn Randové. Tahle milostná štafeta je ale také projevem mystického romantismu, iniciační cesty za ideálem. Protože Dagny musí nejdříve prozřít a pochopit marnost tohoto světa, než může objevit Atlantidu a poznat svého posledního milence, Johna Galta, titána par excellence. V poznámce citované v doslovu o sobě Ayn Randová říká: „Mám za to, že představuji správnou integraci úplné lidské bytosti.“ Autorka je tak nejen předobrazem svého Atlanta, ale i objektem vlastního romantického kultu génia. Připomene tím dětskou knížku z padesátých let. Největší hora: Mount Everest; největší člověk: Lenin. A zdůrazní blíženectví Atlasovy vzpoury se sovětskými romány typu Jak se kalila ocel.

Po Atlasově vzpouře Randová už žádnou další prózu nenapsala. Věnovala se esejistice a propagaci své filosofie – objektivismu. V této oblasti zůstala, vlastně dodnes, uctívaným outsiderem. Na akademické půdě ji nikdo nebere příliš vážně, ale má své následovníky a obdivovatele, hlavně ve Spojených státech. Tam se Atlasova vzpoura v různých anketách pravidelně objevuje jako jedna z nejlepších či nejvlivnějších knih. Většinou jako druhá po Bibli. Je malou záhadou, proč vlastně. Přes pulpové prvky je její četba spíš úmorná a je otázka, kdo se může cele ztotožnit s její filosofií. Titáni ji nepotřebují a pro nás ostatní je poněkud nepoužitelná.

Lze si nicméně představit, že Atlasovu vzpouru má někdo na nočním stolku, třeba hned vedle Bible, a pročítá si obě knihy z podobných důvodů. V románu hledá cestu k ukrytým zřídlům vlastního titanismu, nebo přinejmenším potvrzení faktu, že je obklopen pokryteckými humanisty, kteří mu brání rozvinout jeho velikost. Atlasova vzpoura je totiž v neposlední řadě velkým románem resentimentu v nietszchovském smyslu.

Randová od Nietzscheho vcelku očividně převzala nadčlověka (a udělala z něj kapitalistu) a vztah panské a otrocké morálky. Musela se nicméně pro svůj důraz na černobílou morální axiomatiku nutně s odporem odvrátit od jeho perspektivismu. Výsledkem je dílo posedlé ukřivděností a touhou po odplatě. Ublížení a věčně kňourající jsou sice ne­upřímně lidumilní padouši, v celku díla jsou ale naprosto jednoznačně těmi ubližovanými a mstícími se titáni. Atlasova vzpoura je velkolepá moralita hédonistického utilitarismu sociopatických asketů, v níž její obdivovatel nalézá předobraz vlastní zášti. Jak velký bych mohl být, kdybyste mě nestrhávali k zemi!

Autor je publicista.